Markéta Pilátová

„Mami a nechceš si psát deník?“ „Prosimtě a co bych si tam psala? Že ráno vstanu, přečtu si noviny, pak si dám oběd, jdu dát kachnám a pak se dívám na televizi?“ Třeba tohle. Proč ne?

Někde jsem četla nebo slyšela, že dospělým se člověk stává v okamžiku, kdy rodičům přestane upírat právo na psychologii. V poslední době, kdy se na pár týdnů starám o nemocnou mámu, protože táta je na operaci v nemocnici, se snažím být dospělá.

Bydlí u nás vosy. Už druhý rok. Neotvíráme okno v koupelně, protože vosy bydlí hned za ním. Líbí se jim tam. Mně se to nelíbí.

Ve válce se z mnoha dětí stávají sirotci. Takový osud potkal také protagonisty dvou knih Markéty Pilátové, jež propojuje postava titulní Báby Bedly, tajemné obyvatelky Jeseníků, která se dovede podle situace proměňovat ze staré ženy v houbu. Kdo ochutná z jejího klobouku, stane se neviditelným – a to může jednomu třeba i zachránit život.

V Broumově je domeček a v tom domečku píšou spisovatelé své knihy. Domeček patří do areálu broumovského kláštera a teď v něm České literární centrum společně s klášterem pořádají literární rezidence.

Už z ulice vonělo kafe. A ta vůně nás držela při smyslech až do půlnoci. Káva a knížky. Nevím, jestli mám z hmotných statků tohoto světa něco raději. A tady se to zkombinovalo, srostlo to dohromady. Navíc v Lisabonu.

Jsou různé důvody, proč autoři jezdí na literární rezidence. Aby někam jeli a něco tam psali. Aby si odpočinuli a chvíli nemuseli nic psát. Aby něco zažili. Aby nemuseli nic zažívat.

Eva píše: „Máme zde teď Winter Storm Olive a to znamená ohavné počasí. Někde mají haldy sněhu, my máme pouze déšť a mráz, což znamená ledovku. Elektrika funguje sporadicky a netroufám si vytáhnout paty. Připravila jsem si nějaké svíčky, v krbu mám poleno, nějak to dopadne.“

Ráda plánuju. Jenže pak někde něco nebo někdo plánuje za mě. České dráhy a jejich výluky, náhoda, sebevrazi na kolejích, náledí, osud nebo stávkující rakouští železničáři.

Kdo by nemiloval Itálii, tu zemi plnou nádhery a lásky k umění? Já ji tedy rozhodně miluju, a když mě někdo pozve, abych tam jela, neváhám ani vteřinu a přeskupím všechny závazky v kalendáři. Ty se najednou proti cestě do Itálie zdají směšně nepodstatné.

Paní Minaříková nastupuje na stejné zastávce jako já. Autobus je prázdný, za okny se míhá ranní léto. Řidič nás žoviálně zdraví a jeho mroží knír se usmívá.

Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.

Když jsem si přečetla mail, jestli nemůžu napsat sloupek o současné situaci na Ukrajině, oddechla jsem si. Byla to úleva, protože na nic jiného člověk stejně nemůže myslet. Všechny ostatní myšlenky jsou podivně trapné. Nicotné.

Když píšu, hodně u toho čtu. Knihy o přírodě. O divočinách v zahradách, o mravencích, můrách a houbách. A námětů stvořených z příběhů rostlin a živočichů si beru, co náruč unese. A taky si to pak přetvářím po svém, protože to, co se v přírodě skutečně děje, je tak neuvěřitelné, že by to čtenáři považovali za nevěrohodné. Věděli jste třeba, že škvor má dva penisy a nikdo neví proč?

Je kolem sedmé a křest dětské knížky Bába Bedla v Brně končí. Všichni si ještě broukáme „houby, houby“, jak nás to naučil zpěvák Martin Kyšperský, který na křtu zpíval song o houbách a my dělali sbor. Martin říká: „Nechceš s námi jít na čtenářský kroužek do čajovny?“

Jsem už doma od minulého března, ale přesto se mě ještě pořád lidé ptají, jestli se mi nestýská po Latinské Americe. Je to záludná otázka.

Něco tak krásného jsem už dlouho neviděla. A myslím, že vy taky ne. Netušila jsem, že existuje něco jako animace barvou na skle. A že se touhle technikou dá udělat celovečerní film.

Je třicet ve stínu a v elegantní pasáži kousek od vídeňské Herrengasse si vychutnávám vídeňskou kávu. Kávu v kavárně! Sice jsem musela ukázat potvrzení o očkování, ale stejně.

Často mi lidé říkají, že píšu magické věci. Nebo magickorealistické, když chtějí být přesní. Občas si ale říkám, jak moc odlišných stylů, autorů a druhů umění se do toho magickorealistického pytlíku vejde.

Kam se obrátí o pomoc dívka, jíž něco v její minulosti brání přijmout křest? Překvapivě k senzibilům. Markéta Pilátová se v románu věnuje otázce, která je na jednu stranu velmi aktuální, přesto ji současní autoři spíše opomíjejí – duchovnímu rozměru člověka. Pomocí prvků různých žánrů zdařile nastiňuje alespoň výsek z pestrého spirituálního života „nejateističtějšího“ národa.

Být členkou poroty literární ceny znamená především si dobře počíst. Pročítat. A taky se držet pravidel. Letos jsem porotcovala v rámci cen Magnesia Litera v kategorii o nejlepší blog minulého roku.

Už je to čtyři týdny, co se u nás doma zapíná ivysilani.cz, protože nemáme televizi a nehodláme si ji pořizovat, ani kvůli seriálu Božena. Ale díváme se na něj na netu. I proto, že jsem na Boženu Němcovou letos neustále narážela.

Docela by mě zajímalo, kde se bere ta současná česká vášeň pro stavbu rozhleden. Někde jsem četla, že od revoluce jich v našich krajích přibylo víc než tři sta. Rostou snad za každými humny a možná je to nejen štědrými evropskými fondy na regionální rozvoj, ale třeba i tím, že nemáme pořádné velehory, a tak se rádi rozhlížíme alespoň z rozhleden.

Myslela jsem si, že když si pořídím vermikompostér – malé, plastikové Guantánamo pro kalifornské žížaly –, stanu se lepším člověkem.

Sedm let byl pro mne březen měsíc lehkého děsu. Odjížděla jsem do Brazílie a čekala tam na mne každoroční epidemie horečky dengue.

„Recenze píšu hlavně proto, abych sama co nejvíc četla. Motivuje mne to a nutí o přečtených knihách víc přemýšlet, dělat si poznámky, ke kterým se časem mohu vracet. Myslím, že to pak taky zpětně kultivuje mé vlastní psaní,“ říká spisovatelka Markéta Pilátová, která se zároveň věnuje literární kritice.

Na knižním veletrhu v Lipsku jsem byla už třikrát, ale letos jako by to bylo poprvé. Veletrh se nekonal. Způsobil to virus, co vraždí nejen lidi, ale i jejich snahy o umělecké zážitky.

Vánoční atmosféra je pro mě už dost dlouho spojená s vedrem, blikavými světýlky na palmách nebo ocelovým nebem nad mořem. Někdy bývám na Vánoce doma, ale předtím celé to předvánoční těšení a očekávání zázraků zažívám v Latinské Americe nebo ve Španělsku.

Klišé praví, že Rio de Janeiro je město do bronzova opálených mulatek v bikinách, karnevalu, slumů na kopcích, svalnatých černochů, věčně mladých těl. Taky je to město starých psů. Jsou všude.

Spojení origami a příběhu dalo vzniknout interaktivní knize, ve které je skládání z papíru povýšeno na kouzlení. A protože jsou to kouzla spíše filozofická, i když papírová, mají sílu pohnout srdcem. Jen je škoda, že se záchranářské příběhy nestačí více rozvinout.

Každou středu ráno vlezu do malého sklepa. Na autobusovém nádraží v brazilském Porto Alegre je to jediné útulné místo. Jmenuje se Café Express, a pokud máte kufr, musíte ho nechat u barového pultu, abyste se sem vůbec vešli.

Nekorektní dílo pro děti, ve kterém se stařenka ráda hrabe v popelnici a hlavní dějová zápletka je vystavěna na lsti. Vypráví o nepořádné holčičce Marušce a o tom, jak ji její sousedka učila uklízet. V rámci uklízecích lekcí udělala pořádek i ve vztazích v Maruščině rodině – bohužel na to ale šla poněkud složitě.

Jmenuje se Érika. Vyrostla na farmě v horkém brazilském vnitrozemí a dodnes divočinu upřímně nesnáší. Celé dětství se bála jedovatých hadů, kajmanů a anakond v řece a komárů přenášejících horečku dengue. Její otec byl zaměstnanec farmy a honák krav. Maminka na farmě uklízela a vařila.

Pilátová napsala svou druhou knihu o gorilách. Do komorního psychologického příběhu rozpracovala vyprávění ošetřovatele z pražské Zoo Marka Ždánského o gorilím klukovi Pongovi. Příběh se odvíjí z Pongova přesvědčení, že je člověk.

Letošní zimu jsem, stejně jako každou zimu, kdy mám prázdniny a neučím na brazilských školách, jezdila s romány, povídkami a dětskými knihami po čteních v Evropě. A došlo mi, proč ji mám tak ráda.

Seděla jsem v hotelové sauně. V patagonském Barriloche. A pak přišla ona. Drobná jako já. Černé vlasy stažené do ohonu. Trochu indiánská tvář Argenticů z And. „Natalia,“ představila se.

Čekala jsem, že na čtení poezie přijdou dva lidi. Možná s nakladatelem i tři. Jenže v Latinské Americe se říká, že obrátíš kámen a spolehlivě pod ním najdeš básníka.

Dlouho jsem hledala slovo, jak velrybu popsat. Těch padesát tun živé hmoty dlouhé patnáct metrů, proud vody koketně vypuštěný nad hladinu.

České papírnictví Papelote přišlo s hezkým papírovým nápadem a použilo na něj mustr dopisů, na které psali naši legionáři z fronty. Je to v podstatě obálka a dopis dohromady, a ještě se dá složit jako origami. A vypadá to báječně.

Sedíme v brazilském městečku Baťova Dobrá voda alias Batayporã s potomky českých exulantů, Italů, Japonců, Španělů a Rumunů v japonské pekárně Nipon Pães. V překladu Japonské chleby.

Navlékám si novou kůži. Připadám si jak Tak, hlavní hrdina seriálu Altered Carbon, který právě uvádí Netflix. Ta kůže je uzpůsobená tropickému podnebí a snese i padesátistupňový rozdíl mezi pražskými minus patnácti a brazilskými pětatřiceti ve stínu.

Kniha Markéty Pilátové vypráví o hledání domova a o obrovské síle lidské vůle. Inspirována osudy rodiny Jana Antonína Bati, poskládala autorka příběh, který ukazuje, jak překvapivě blízko může být z Moravy do brazilského Mato Grosso, kde „Jan Antonín stavěl nové Zlíny, zatímco v jeho vlasti komunisti budovali diktaturu“.

Drobná novela přivádí na scénu pozapomenuté období československé historie, kdy v předvečer vypuknutí druhé světové války stovky československých dobrovolníků odešly bojovat do Španělska v rámci mezinárodních Interbrigád proti puči generála Franka.

Prozaička, básnířka, autorka knih pro děti a učitelka češtiny pro cizince Markéta Pilátová ve své nové knize Tsunami blues boří tradiční představy o Kubě a představuje odvrácenou stranu „ostrova svobody“.

I ve svém třetím románu, Tsunami blues, používá Markéta Pilátová své oblíbené motivy a rekvizity: latinskou Ameriku a Čechy v ní, konfrontaci ženského mládí se zkušeností stáří (nikoliv nutně úctyhodného) a k tomu dramatickou zápletku; zde s téměř špionážními prvky.

Nad knihami Toník a jeskyně snů Magdaleny Platzové a Kiko a tajemství papírového motýla Markéty Pilátové, které v loňském roce vydalo nakladatelství Meander, lze myslím rozvíjet celou řadu otázek týkajících se obecnějšího přemítání nad literaturou věnovanou dětem, nad jejím obrazem společnosti a postavení dítěte v ní.

Kiko a tajemství papírového motýla má šanci upoutat čtenáře již svým exoticky znějícím titulem. Autorka, hispanistka a publicistka Markéta Pilátová, v této knize dokázala překvapivě spojit zdánlivě nespojitelné. Je zřejmé, že se za tímto přístupem skrývá bohatá zkušenost z cizích kulturních prostředí, díky níž je pak autorka schopna nahlížet z nových úhlů i český prostor.

Vivivílu předchází skvělá pověst, ve skutečnosti je to spíš skromná knížka, která neomráčí, snad ale potěší. Právě vydaný druhý díl ten první nepředčí: první knížka je tajemnější, objevnější – nejspíš proto, že jsme tu maličkou divoženku z bažin ještě neznali. Už na první pohled, zásluhou výtvarného doprovodu, byla ona novorozená Vivivíla zajímavější.

Kdybyste chtěli svým dětem koupit jako dárek knížku a váhali byste, zda sáhnout po příběhu, který v dnešním globalizovaném světě přivede zájem vašich ratolestí k něčemu místnímu, co u Walta Disneye zaručeně nenajdou, anebo zda vyhledat spíše něco, co v proudu sílícího konzervativismu a xenofobie povzbudí jejich multikulturní orientaci, doporučuji vám knížku Markéty Pilátové.

Po románu Žluté oči vedou domů vyšla Markétě Pilátové novinka nazvaná Má nejmilejší kniha. Děj knihy, nominované na cenu Magnesia Litera, je opět zasazen do latinskoamerického prostředí, tentokrát má však hlubší a silnější kořeny.