Kdo by nemiloval Itálii, tu zemi plnou nádhery a lásky k umění? Já ji tedy rozhodně miluju, a když mě někdo pozve, abych tam jela, neváhám ani vteřinu a přeskupím všechny závazky v kalendáři. Ty se najednou proti cestě do Itálie zdají směšně nepodstatné.

Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.

Když píšu, hodně u toho čtu. Knihy o přírodě. O divočinách v zahradách, o mravencích, můrách a houbách. A námětů stvořených z příběhů rostlin a živočichů si beru, co náruč unese. A taky si to pak přetvářím po svém, protože to, co se v přírodě skutečně děje, je tak neuvěřitelné, že by to čtenáři považovali za nevěrohodné. Věděli jste třeba, že škvor má dva penisy a nikdo neví proč?

Je kolem sedmé a křest dětské knížky Bába Bedla v Brně končí. Všichni si ještě broukáme „houby, houby“, jak nás to naučil zpěvák Martin Kyšperský, který na křtu zpíval song o houbách a my dělali sbor. Martin říká: „Nechceš s námi jít na čtenářský kroužek do čajovny?“

Kam se obrátí o pomoc dívka, jíž něco v její minulosti brání přijmout křest? Překvapivě k senzibilům. Markéta Pilátová se v románu věnuje otázce, která je na jednu stranu velmi aktuální, přesto ji současní autoři spíše opomíjejí – duchovnímu rozměru člověka. Pomocí prvků různých žánrů zdařile nastiňuje alespoň výsek z pestrého spirituálního života „nejateističtějšího“ národa.

Už je to čtyři týdny, co se u nás doma zapíná ivysilani.cz, protože nemáme televizi a nehodláme si ji pořizovat, ani kvůli seriálu Božena. Ale díváme se na něj na netu. I proto, že jsem na Boženu Němcovou letos neustále narážela.

Docela by mě zajímalo, kde se bere ta současná česká vášeň pro stavbu rozhleden. Někde jsem četla, že od revoluce jich v našich krajích přibylo víc než tři sta. Rostou snad za každými humny a možná je to nejen štědrými evropskými fondy na regionální rozvoj, ale třeba i tím, že nemáme pořádné velehory, a tak se rádi rozhlížíme alespoň z rozhleden.

„Recenze píšu hlavně proto, abych sama co nejvíc četla. Motivuje mne to a nutí o přečtených knihách víc přemýšlet, dělat si poznámky, ke kterým se časem mohu vracet. Myslím, že to pak taky zpětně kultivuje mé vlastní psaní,“ říká spisovatelka Markéta Pilátová, která se zároveň věnuje literární kritice.

Na knižním veletrhu v Lipsku jsem byla už třikrát, ale letos jako by to bylo poprvé. Veletrh se nekonal. Způsobil to virus, co vraždí nejen lidi, ale i jejich snahy o umělecké zážitky.

Vánoční atmosféra je pro mě už dost dlouho spojená s vedrem, blikavými světýlky na palmách nebo ocelovým nebem nad mořem. Někdy bývám na Vánoce doma, ale předtím celé to předvánoční těšení a očekávání zázraků zažívám v Latinské Americe nebo ve Španělsku.

Spojení origami a příběhu dalo vzniknout interaktivní knize, ve které je skládání z papíru povýšeno na kouzlení. A protože jsou to kouzla spíše filozofická, i když papírová, mají sílu pohnout srdcem. Jen je škoda, že se záchranářské příběhy nestačí více rozvinout.

Nekorektní dílo pro děti, ve kterém se stařenka ráda hrabe v popelnici a hlavní dějová zápletka je vystavěna na lsti. Vypráví o nepořádné holčičce Marušce a o tom, jak ji její sousedka učila uklízet. V rámci uklízecích lekcí udělala pořádek i ve vztazích v Maruščině rodině – bohužel na to ale šla poněkud složitě.

Jmenuje se Érika. Vyrostla na farmě v horkém brazilském vnitrozemí a dodnes divočinu upřímně nesnáší. Celé dětství se bála jedovatých hadů, kajmanů a anakond v řece a komárů přenášejících horečku dengue. Její otec byl zaměstnanec farmy a honák krav. Maminka na farmě uklízela a vařila.

Pilátová napsala svou druhou knihu o gorilách. Do komorního psychologického příběhu rozpracovala vyprávění ošetřovatele z pražské Zoo Marka Ždánského o gorilím klukovi Pongovi. Příběh se odvíjí z Pongova přesvědčení, že je člověk.

Letošní zimu jsem, stejně jako každou zimu, kdy mám prázdniny a neučím na brazilských školách, jezdila s romány, povídkami a dětskými knihami po čteních v Evropě. A došlo mi, proč ji mám tak ráda.

Seděla jsem v hotelové sauně. V patagonském Barriloche. A pak přišla ona. Drobná jako já. Černé vlasy stažené do ohonu. Trochu indiánská tvář Argenticů z And. „Natalia,“ představila se.

Navlékám si novou kůži. Připadám si jak Tak, hlavní hrdina seriálu Altered Carbon, který právě uvádí Netflix. Ta kůže je uzpůsobená tropickému podnebí a snese i padesátistupňový rozdíl mezi pražskými minus patnácti a brazilskými pětatřiceti ve stínu.

Kniha Markéty Pilátové vypráví o hledání domova a o obrovské síle lidské vůle. Inspirována osudy rodiny Jana Antonína Bati, poskládala autorka příběh, který ukazuje, jak překvapivě blízko může být z Moravy do brazilského Mato Grosso, kde „Jan Antonín stavěl nové Zlíny, zatímco v jeho vlasti komunisti budovali diktaturu“.

Prozaička, básnířka, autorka knih pro děti a učitelka češtiny pro cizince Markéta Pilátová ve své nové knize Tsunami blues boří tradiční představy o Kubě a představuje odvrácenou stranu „ostrova svobody“.

I ve svém třetím románu, Tsunami blues, používá Markéta Pilátová své oblíbené motivy a rekvizity: latinskou Ameriku a Čechy v ní, konfrontaci ženského mládí se zkušeností stáří (nikoliv nutně úctyhodného) a k tomu dramatickou zápletku; zde s téměř špionážními prvky.

Nad knihami Toník a jeskyně snů Magdaleny Platzové a Kiko a tajemství papírového motýla Markéty Pilátové, které v loňském roce vydalo nakladatelství Meander, lze myslím rozvíjet celou řadu otázek týkajících se obecnějšího přemítání nad literaturou věnovanou dětem, nad jejím obrazem společnosti a postavení dítěte v ní.

Kiko a tajemství papírového motýla má šanci upoutat čtenáře již svým exoticky znějícím titulem. Autorka, hispanistka a publicistka Markéta Pilátová, v této knize dokázala překvapivě spojit zdánlivě nespojitelné. Je zřejmé, že se za tímto přístupem skrývá bohatá zkušenost z cizích kulturních prostředí, díky níž je pak autorka schopna nahlížet z nových úhlů i český prostor.

Vivivílu předchází skvělá pověst, ve skutečnosti je to spíš skromná knížka, která neomráčí, snad ale potěší. Právě vydaný druhý díl ten první nepředčí: první knížka je tajemnější, objevnější – nejspíš proto, že jsme tu maličkou divoženku z bažin ještě neznali. Už na první pohled, zásluhou výtvarného doprovodu, byla ona novorozená Vivivíla zajímavější.

Kdybyste chtěli svým dětem koupit jako dárek knížku a váhali byste, zda sáhnout po příběhu, který v dnešním globalizovaném světě přivede zájem vašich ratolestí k něčemu místnímu, co u Walta Disneye zaručeně nenajdou, anebo zda vyhledat spíše něco, co v proudu sílícího konzervativismu a xenofobie povzbudí jejich multikulturní orientaci, doporučuji vám knížku Markéty Pilátové.

Po románu Žluté oči vedou domů vyšla Markétě Pilátové novinka nazvaná Má nejmilejší kniha. Děj knihy, nominované na cenu Magnesia Litera, je opět zasazen do latinskoamerického prostředí, tentokrát má však hlubší a silnější kořeny.

Markéta Pilátová, která se jako prozaička úspěšně prosadila již svým románem Žluté oči vedou domů, vydala v roce 2009 vedle románu Má nejmilejší kniha také pohádkový příběh pro děti Víla Vivivíla a stíny zvířat.

Jmenoval se Pták. No ano, Pták. Celé jeho jméno a příjmení vypadalo španělsky takto: Pájaro de Nieves neboli Sněžný Pták. Měl ptačí masku a sedm lesklých balonků. Černé tričko s dlouhým rukávem a černé džíny.

Já mám místo pistole vždycky po ruce svou nejmilejší knihu. Je ohmataná, stránky křehké jako kosti starých žen. Jsou v ní příběhy, které prošly časem a unikly Svaté Matce, prosmekly se kolem ní. Jsou mou zárukou, že ještě chvíli budu žít, ještě chvíli budu překvapovat, protože taková vyprávění tady ještě neslyšeli.

Hispanistka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová vystudovala romanistiku a historii, přeložila román mexické spisovatelky Normy Lazo, je autorkou řady novinářských článků s latinskoamerickou tematikou.

Po úspěšné prvotině Žluté oči vedou domů (vychází spisovatelce, novinářce a hispanistce Markétě Pilátové další próza Má nejmilejší kniha, jejíž námět je opět zasazen do latinskoamerické scenérie.

Paní Hrubešová nepřišla do klubu na čaj. Bylo k poledni a všechny dámy se jako obvykle shromáždily v přední místnosti nad větrníky s červenou třešničkou bez pecky. A paní Hrubešová nikde. Bylo to divné, protože za těch padesát let, co žije v Săo Paulu, nevynechala ani jednou. Jenže tady není. Nasednu tedy do auta a jedu se podívat, co s ní je. Nebydlí daleko, a tak za pár minut buším na její dveře.

Tvořivě vytěžila Markéta Pilátová ze svého pobytu v Brazílii: po dvou letech, kdy zde učila česky potomky našich krajanů, debutovala prózou Žluté oči vedou domů. Ač jsou osoby a události vymyšlené (jak autorka uvádí), kniha vznikla na základě autentických dojmů.