„Taxikář spí, je sobota ráno,“ odvětí recepční.

„A není tady ještě nějaký, co by nespal?“ Zkouším to.

„Ještě jeden tady je, ale ten sedí v base,“ recepční se trochu šibalsky usměje.

Když vyrážím na klouzačku, ještě mě starostlivě nabádá, ať si dám pozor a nezlomím si nohu.

„Pak už je to po šotolině, ta se klouzat nebude,“ uklidňuje mě na rozloučenou. Šotolina se klouže stejně jako chodníky, ale nakonec se k cíli dostanu. Celá se tím adrenalinovým zážitkem ještě klepu a pak se přede mnou zjeví nádraží. Svítí do šedivého rána jako brutalistní skvost bruselského typu z počátku sedmdesátých let minulého století. Jednoduchá, skvostná kostka ze železobetonu, skla a hliníkových profilů. Vejdu do čekací haly, obrovskými okny sem proudí světlo jako do katedrály. Sednu si na dřevěnou, krásně ohlazenou lavici. Lavice prý měly původně červené koženkové čalounění jako v tehdejších vlacích.

Velké dřevěné válce jsou polepené plakáty na dávnou výstavu Jindřicha Štreita, kterou tady kdysi uspořádal místní Okrašlovací a zábavný spolek. Ještě předtím na nich byly jízdní řády. Krásná, keramická plastika akademického malíře Jaroslava Blažka na stěně s barevnými výstupky připomínající povrch měsíce, minimalismus, zapomenuté nádraží kdesi pod Svatým Hostýnem, všude kolem kopce a bukové lesy.

Chvíli vášnivě fotím to světlo, ten prostor, ten klid, tu prázdnotu. A vzpomínám na babičku. Musela tudy projíždět každý rok, když jela na Svatý Hostýn na novoroční, půlnoční mši. Možná se tehdy v prosklené kostce svítilo. 

Když dám fotky na sítě, někdo mi píše, že se nádraží bude bourat. Trochu rešeršuju a najdu článek z roku 2020 hrdě nazvaný Bystřice se dočká nového vlakového nádraží, za půl miliardy. „Uvažovalo se o mnoha variantách, nakonec se rozhodlo o demolici,“ uvedl tehdejší místostarosta Bystřice pod Hostýnem Jiří Ott. K demolici ani po šesti letech nedošlo, ale stejně, když ten nevyplněný ortel čtu, padne na mě smutek. Smutek za všechna taková místa. Kdyby je někdo uvedl do původního stavu, přinášela by dál krásu, o kterou se jejich stavitelé snažili. Smutek za nádherné prvorepublikové koupaliště ve Velkých Losinách – muselo ustoupit ošklivému velkokapacitnímu bazénu, smutek za stejně krásný prvorepublikový bazén obklopený dřevěnými šatnami na koupališti Bajda v Kroměříži, namísto kterého je dnes obyčejný tenisový kurt… těch míst by se našly tisíce. Zbydou po nich staré fotky, pachuť zbytečné ztráty. Tohle nádraží ale pořád ještě stojí, pořád těmi velkými okny proudí světlo a pořád tady čekání na vlak připomíná mši v prázdném, skleněném kostele.

Lehce sněží, koleje ubíhají z hor do hanáckých rovin, našlapuju opatrně a těším se do tepla vlaku. Na peronu si ještě všimnu pamětní desky poručíka pěchoty Jana Marka, který byl v těch místech dne 4. ledna 1945 ubit gestapem. Měl jenom jednatřicet. Čtu si o něm a představuju si potyčku s gestapáky, která se odehrála před nádražím, na stejném místě, ale to nádraží vypadalo jinak. Bylo z konce devatenáctého století a na konci šedesátých let ustoupilo tomu, co je dnes odsouzeno k demolici. Právě sem pro Jana Marka přišlo gestapo. Snažil se utéct a jeden z gestapáků ho postřelil a pak ho zbili do bezvědomí. Zemřel při převozu do přerovské nemocnice. Na pamětní desce ovšem není uvedeno, že Jan Marek byl člen Obrany národa a vojenský velitel okresu Holešov v odbojové organizaci výsadku CLAY. Pamětní deska patří k době, v níž se stavělo nádraží, které tak obdivuju. A ta doba jaksi opomněla uvést důležité skutečnosti o tzv. západním, nekomunistickém odboji. Snad na tom novém, dalším nádraží, které se chystá někde na úřednických stolech, bude i nová, úplná pamětní deska Jana Marka.

Ohlédnu se do světla tak štědře proudícího okny skleněné kostky, v duchu poděkuju Janu Markovi za jeho statečnost a myslím na všechno, co má zaniknout, ale ještě nezaniklo.