Je to v hlavě
Pilátová, Markéta: Je to v hlavě

Je to v hlavě

Seděla jsem v hotelové sauně. V patagonském Barriloche. A pak přišla ona. Drobná jako já. Černé vlasy stažené do ohonu. Trochu indiánská tvář Argenticů z And. „Natalia,“ představila se.

Vyměnily jsme si info o tom, proč v sauně sedíme odpoledne. Já jsem zrovna dorazila z túry, zdolala jsem ledovec a nebezpečné neznačené stezky v bažinách a připadala si jak Indiana Jones na dovolené. Natalia je manažerka v petrolejářské firmě v Nequénu a přišla si prohřát svaly a trochu si uklidnit hlavu, než zítra poběží v horách kolem Villa La Angostura závod na dvě stě kilometrů. „Ty poběžíš dvě stě kiláků? A jak to jako uděláš?“ vyhekla jsem. „Ty neznáš závody La Misión?“ „Mise? Ne, to neznám.“ Teď se zase tvářila ona, že se asi přeslechla. „Na Misi se přece do Villa La Angostura sjíždějí šílenci z celého světa. Je to něco mezi ultra běžeckými závody, trekkingem a poutí. Překonáváš převýšení, hledáš pomocí mapy v GPS cestu, spíš v noci v lese,“ líčí nadšeně.

Uběhnu pětkrát týdně sedm kilometrů a připadá mi to jako moje absolutní maximum. Přiznám to té ultra ženě a ona se rozesměje. „Ále, to je všechno jenom v hlavě. Sedm a dvě stě kilometrů už se moc neliší.“ Pochybovačně na ni hledím. Rozvine to: „Nejdůležitější na těch dlouhých štrekách není fyzička. Znám spoustu nabušenců, co to vzdají. Jde o to, umět být sám. Dostaneš medaili, když doběhneš, za to, že doběhneš. Proto se to jmenuje Mise. Když doběhneš, zvítězíš. Mise splněna. Hlavní je to nevzdat a dorazit do cíle do osmdesáti hodin od startu. Někdo to jde čtyři dny a tři noci. Někdo fakt celou dobu běží a někdo to střídá. Mezi ,ultras‘ je tenhle závod legenda.“ Představuju si tu trasu, kousek z ní – výstup na horu Cerro Bayo – jsem už šla, ale že bych se mezi patagonskými ledovcovými potoky, lesy a neexistujícími stezkami prodírala v noci, překračuje veškerou mou fantazii. Navíc v Patagonii je teď jaro, což znamená, že na vrcholcích hor ještě leží sníh a jsou potřeba mačky. „Nejtěžší není fyzička, ale plánování, co si s sebou vezmeš. Pořád nevím, jestli si mám brát náhradní boty.“ Vzpomenu si na všechny ty ledové potoky, do kterých jsem tady na túrách už zahučela. Představa, že běžíš v mokrých teniskách, v noci je kolem nuly a čeká tě třeba sto šedesát kilometrů... „Asi si je vem, ty druhý boty,“ hlesnu.

Pak jsem si na stránkách závodu pustila instruktážní video ředitele závodu. „Hodně lidí to vzdá, protože na to nemají psychicky. Nedávejte si za cíl, že musíte doběhnout. Stačí, když doběhnete na nejbližší kopec. Cíl je hrozně daleko. Jednotlivé kopce před vámi jsou ale na dohled. Pak se objeví Zelené jezero. Doběhněte tam. Vyspěte se trochu a najezte se. Nespěte a nejezte ale moc. Buďte trpěliví. Promyslete si, jak to všechno provedete. A pak přemýšlejte jen o dalším nejbližším kopci, o dalším jezeru. Nejlepší na našem závodu je, že si zvyknete na pocit, že nevíte, co vás čeká na dalším kilometru. Náš závod je lekcí nejistoty.“ Kdyby to bylo napsáno v nějaké přiblblé new age příručce, ušklíbla bych se. Ten chlápek na videu ale vypadal, že závod běžel už mockrát.

Sedím u počítače a před sebou mám nekonečnou štreku psaní románu. Za osmdesát hodin to rozhodně nedám. Nevím, co si vzít s sebou na cestu. Trpělivost. Tu rozhodně. Dnes doběhnu na nejbližší kopec zvaný Dvě stránky. Zítra k jezeru Pátá kapitola. Stupně vítězů nejsou, stejně jako na Misi, protože v cíli mne čekají maximálně názory recenzentů a nejisté prodeje. Nevím, jestli to bude propadák, úspěch, nebo průměr. Proč Natalia a dalších tisíc šílenců podstupují takovou fyzickou i duševní námahu? Protože během závodu žijí na plné pecky. Běží dechberoucí divočinou, jsou součástí něčeho, co je přesahuje, a zároveň se té nesmírnosti dokážou postavit. Nejsou to prostě sráči. Píšu. Hodiny a kilometry mého života ubíhají. Cílová páska není na dohled. Nevím, jestli si nakonec Natalia mohla říct: „Mise splněna“. Ale stejně jako ji, i mě rajcuje, že nevím, co bude na dalším kilometru téhle bláznivé Mise.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jitka ,

Ano, všechno je v hlavě... super článek! Díky za připomenutí, že psychika a trpělivost jsou v jakékoliv snaze nakonec nejdůležitější. :)