Nedá se myslet na nic jiného
Pilátová, Markéta: Nedá se myslet na nic jiného

Nedá se myslet na nic jiného

Když jsem si přečetla mail, jestli nemůžu napsat sloupek o současné situaci na Ukrajině, oddechla jsem si. Byla to úleva, protože na nic jiného člověk stejně nemůže myslet. Všechny ostatní myšlenky jsou podivně trapné. Nicotné.

Jako by všechno normální, mírové, bylo vůči tak blízké válce v křiklavém a nenormálním rozporu. Když s někým mluvím o něčem jiném než o válečném konfliktu, často se navzájem omlouváme, že probíráme takové nepodstatnosti jako příliš velký noční mráz, který uškodí kytkám – skutečně tady řešíme zmrzlé předčasně narašené bramboříky, zatímco Putin odstřelil v Charkově obytné věžáky? Před většinou postů na Facebooku, které jsou o něčem jiném než o válce, je jakási omluva, že myslíme na normální banality a sdílíme je. Za pár dní mám odevzdat dětskou knížku o kunách. Přemýšlím o zápletkách a připadá mi to naprosto od věci. Ale i do téhle knížky pro šestileté děti se mi dostává válka. Kuny se nevzdávají, nenechávají se jen tak zajmout a ochočit, kuny vítězí.

Za chvíli jdu na schůzku se starostkou Velkých Losin a starostou Bludova. Budeme mluvit o malém literárním festivalu Město v lázni, který připravujeme na léto. Přijde mi to nevhodné. Na Ukrajině se válčí, děti sedí v krytech, lidi utíkají a já si tady připravuju letní literární festival. Poslala jsem peníze na konto Člověka v tísni, půjdu na benefiční koncert a spolu se sousedy domlouváme pomoc jejich ukrajinským kolegům, ale samozřejmě, je to málo. Trapně, zoufale málo.

Těsně předtím, než konflikt začal, jsem si náhodou pustila dokument o Mileně Jesenské. Její příběh znám už od devadesátých let, kdy jsem si koupila životopisnou knihu Jaroslavy Vondráčkové Kolem Mileny Jesenské, kterou vydalo nakladatelství Torst. A dokument byl natočený na základě právě téhle knihy. Ve filmu se také mluvilo o momentu, kdy Jesenská přestala s morfiem, které brala na utišení bolesti své věčně bolavé pochroumané nohy. Když Hitler obsadil Sudety a musely se odtamtud vystěhovat tisíce Čechů, Milena Jesenská vyrazila do pohraničí psát reportáže. Jako by zapomněla na svou bolest, na to, že kulhá, a na morfium, které jí sice ulevovalo od bolesti, ale zároveň z ní vysávalo životní sílu. Válka Jesenské paradoxně vrátila smysl života. A tím bylo psaní. Psaní o podstatných věcech. O životě a smrti.

Možná se i současné literatuře vrátí perspektiva podstatného. Jakýsi kompas, který se v posledních letech blahobytu a ne tak ohroženého světa rozmazával a ztrácel. Témata, o kterých se psalo – všechny ty deníčky ztracených, do sebe zavinutých existencí, závislých na omamných látkách, sociálních sítích a pocitu, že nevědí, kudy kam –, se možná začnou přepisovat. Možná vzniknou jiné knihy, psané ve světle svíček, analogově, v protiatomovém krytu. Možná to nejlepší vzniká právě v takových podmínkách ohrožení. Takhle vznikli například Mumini od Tove Jansson, která je úplně na počátku vyprávěla v krytech dětem za druhé světové války. A válka jim možná dodala onu existenciální přísadu, kterou jiné, mnohem krotčí dětské knihy nemají. A díky níž se Mumini čtou dodnes se zatajeným dechem. Mumini, kteří čekají, až na ně spadne kometa.

Vracejí se mi i slova Arnošta Lustiga, který vždycky litoval mou generaci, že nemáme dostatečně silná témata ke psaní, tak jako je měla ta jeho. Témat je teď víc než dost. Globální pandemie ještě ani nestihla pořádně skončit a je tady válka s Ruskem. Je tady znovu barbarství, nesmyslnost, krutost a šílenství. Tentokrát v tak v přímém přenosu jako nikdy dřív. Jsme svědky, ať chceme, nebo nechceme, a nedá se myslet na nic jiného.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

Josef,

Stačí vypnout televizi a rádio a zaposlouchat se do svého nitra. Možná v něm autorka objeví něco, co dosud neslyšela! Je tu tu n najednou tolik války, a to ze všech stran; válka ale nemusí být jediným zdrojem inspirace. Skoro je mi líto, že se autorka stydí za to, že válku nezažila. Vzhůru k inspiraci bez války!

lao-tse,

S panem tauem nezbývá než souhlasit. Velká díla nevznikají jen na Západě (LA), ale i na Východě, např. v Izraeli (několik knih i v čj), Sýrii (pár knih i v čj) či v současné Persii, jen škoda, že díla zvláště ze třetí jmenované oblasti u nás nikdo nepřekládá, ale naštěstí se k nám dostává alespoň kinematografie.

pan tau,

Promiňte, paní Pilátová, ono nejde jen o to, na co myslíte, ale JAK myslíte.
Váš sloupek o velké jakosti Vašeho myšlení, podle mě, nesvědčí. Vy jste možná jako autorka vždy musela hledat témata. Pro Vás je válka "silným tématem," kterým budete futrovat své dílo. Ale to neznamená, že jsou na tom všichni stejně, jako Vy. Říkáte, že ten všední svět, ale dokonce i pomoc, kterou organizujete a do které se zapojujete, je "trapně málo". Možná je, ale i tak má svůj význam, stejně jako má význam všední mírový svět všedních mírových problémů. Opravdu nepotřebujeme válku, abychom se dokázali podívat na svět jinýma očima a mohli o něm "jinak psát" - žádná válka za to nestojí.

Markéta Pilátová,

Ano, samozřejmě, mluvte o čem chcete a potřebujete, já teď prostě nedokážu myslet na nic jiného. Navíc nikomu nic nedoporučuju ani po nikom nic nevyžaduju. Milena Jesenská byla vynikající reportérka, kterou válečné ohrožení vyburcovalo k neskutečně silným reportážím. Nepíšu, že Tove Jansonn napsala Muniny v krytu, píšu, že jejich příběhy tam vyprávěla dětem. Nikde neopěvuju utrpení, jen konstatuju, že v těchto situacích se na svět díváme úplně jinak a taky o něm i jinak píšeme.

pan tau,

Omlouvám se předem za příkrý tón, ale než publikovat něco takového jako toto zde, bylo by lepší nepublikovat na dané téma nic. S větou: "Možná to nejlepší vzniká právě v takových podmínkách ohrožení," nelze souhlasit. Vyplývá z ní totiž, že teprve pod bezprecedentní hrozbou ztráty života mohou vznikat vynikající literární texty. Podmínky o jakých autorka hovoří, jsou válečné podmínky. Samozřejmě, že Tov Jansson nenapsala své dílo v protileteckém krytu! Pobyt v něm ji jistě inspiroval, ale dílo psala už v jiných podmínkách. Nepřál bych paní Pilátové, aby si na vlastní kůži zkusila totéž, o čem píše: psát literární dílo při bombardování v krytu, uzavřená v těsném prostoru s velkým množstvím cizích a vyděšených lidí. Myslím, že si autorka sloupku vůbec nedokáže ani jen představit, o čem vlastně hovoří. Podle ní válka dodala příběhům Tov Jansson "existenciální přísadu," kterou jiné knihy pro děti nemají. Možná ano. Ale je to snad důvod opěvovat tak nepředstavitelné utrpení? Možná, že kdyby autorka trochu otevřela oči a projevila vůli podívat se za svou komfortní zónu, zjistila by, že existuje i jiná "současná literatura" než jakou vidí. K příkladu M. Jesenské: Měli bychom si, a právě nyní, uvědomit, že to není pro každého. Takové jednání nelze nikomu doporučit, natožpak ho po někom vyžadovat. To, kolik sil v sobě jedinec má, to ví s jistotou pouze on sám, nikdo druhý. Takové jednání může být vzorem pro svou ušlechtilost, někteří ho mohou následovat, protože je to v jejich silách. Jiní se mu budou jen přibližovat a u mnohých bude zcela mimo jejich obzor. Rád bych tímto jen varoval před lacinými moralistickými apely a poselstvími a doporučil citlivější zacházení s tím, co s čím srovnáváme a co čím vážíme. Takže ano, mluvme i o brambořících, o počasí a všedních věcech, jsou důležité.

Markéta Pilátová,

Určitě máte pravdu. Možná je to i tím, že LA země si prochází a prošly spoustou násilí, i když se jednalo o jiné druhy válek, nicméně násilí je vždycky stejně kruté a nesmyslné. A LA píšou nesmírně silné knihy zejména o těchto zkušenostech.

lao-tse,

Myslím, že minimálně v jednom by se s autorkou dalo polemizovat: i v současné době vznikají velká a silná díla, stačí se například podívat přes oceán, do její milované Latinské Ameriky...