Pozvání na popravu (časopisecky 1935, knižně 1938) vyšlo v češtině poprvé v roce 1990 v převodu Ludmily Duškové. Nový překlad Pavla Dominika doprovází doslov Richarda Müllera, který Pozvání na popravu důkladně a poučeně zasazuje do nabokovovského kontextu i rozsáhlého bádání o jeho literárních dílech. Přestože se Nabokov v předmluvě k anglickému vydání ohrazuje proti vztahování svého díla k jiným autorům, je Pozvání na popravu prostoupeno odkazy na Puškina, Bloka, Conrada, Wildea a další. Souvislost s Franzem Kafkou, která se nejvíce nabízí, je možno hledat v motivu pochybného soudního rozhodnutí, jak však upozorňuje Richard Müller, „Proces začíná zatčením, co do příčin nevysvětleným, v Pozvání je Cincinnatův zločin znám, takže začínáme ‚po procesu‘“ (s. 194). Kafkovská je ovšem atmosféra či znepokojivá nepřirozenost situace, v níž postavy strojeně reagují na absurdní okolnosti, do nichž protagonista nedokáže proniknout.

Pozvání na popravu je příběh o iluzivnosti bytí, ať už to vztáhneme na fikční svět uměleckých děl, či naši existenci v realitě. Jádro prózy se točí kolem otázek norem, očekávání, zvyklostí, které nás nutí jednat, myslet či mluvit určitým způsobem: „Uvědomoval si, že ten strach ho vtahuje právě do sítě falešné logiky, která se kolem něho postupně vytvořila“ (s. 166). Jestliže člověk nespolupracuje a svým založením či podstatou bytosti se odlišuje, může se bezděčně vzepřít i fyzikálním zákonům. Takováto odchylka, vědomí jiné skutečnosti pak narušuje a zpochybňuje fungování i existenci známého světa. Hlavní hrdina Cincinnatus C. (ve dvojlomnosti svého jména předjímající slavnějšího Humberta Humberta) je pro ostatní neproniknutelný, a tedy nepochopitelný, divný, předem podezřelý. „Nepropouštěl cizí paprsky, a proto […] působil v tom světě duší, v němž byly jedna pro druhou průzračné, podivným dojmem osamělé temné překážky“ (s. 18). Tento jeho způsob života je vyhodnocen jako nelegální, přestože je pro okolní postavy těžké tento přestupek explicitně pojmenovat. „Cincinnatus je […] příliš lidský pro loutky a příliš vzdušný pro člověka“ (s. 187).

Za tento zločin je na začátku odsouzen a vsazen do cely, v níž čeká na popravu. Novela je rytmizována pobytem v cele a vycházením z ní (na chodbu, na vyhlídku věže, tunelem do vedlejší cely, do vily v městských sadech) a návštěvami, které za Cincinnatem do vězení putují. Každé setkání však do textu vnáší nesoulad daný vzrůstajícím vědomím hrdinovy odlišnosti od dalších osob. Ty jsou ve své groteskní neživotnosti (v kontrastu k Cincinnatovi) připodobňovány k loutkám; jejich vzezření a oblečení je popisováno jako kostýmy a rekvizity a samy jako by byly figurínami („protlačil ven tlustý zadek v kalhotách s dírou, z níž trčel chomáč šedé vaty“, s. 123). Řeč postav pak i ve stylizované přepjatosti a nesnesitelné vyumělkovanosti odpovídá jejich roli. Všichni neustále žvatlají, brebentí, v hrůze z ticha „vedou hovory“ a společenské konverzace. Řeč dozorců je plná zdrobnělin, francouzských výrazů, exprese: „‚vejdu a koukám, stojí na židli, kterou si postavil na stůl, a natahuje k mříži ručičky nožičky jako neduživá vopička‘“ (s. 31); „‚Ach vy… Ukažte tlapky. Bon.‘“ (s. 61). Oproti Kafkovu Procesu je kat exponován ve své bodrosti, výřečnosti a autoritativnosti. Odsouzený je od ostatních ulepeně opečováván, otravné postavy se Cincinnata rády dotýkají, objímají ho, tisknou mu svou tvář na jeho, třesou mu rukou. Manipulace a narušování osobní integrity jsou tak pociťovány až fyzicky.

Figury se v Pozvání na popravu přelévají jedna v druhou (dvojničtí ředitel Rodrig a dozorce Rodion), stejně tak mnohdy není zřejmé, co je sen, představa, co realita, neboť popisované skutečnosti si odporují. Jedná se o text výsostně znejišťující, prostoupený nekoherencemi a absurditami: návštěva ženy se zvrhne v záplavu příbuzných v čele s tchánem a jeho stařičkými rodiči; žalářník Cincinnatovi nabízí společný tanec; katovi při cirkusovém čísle vypadne zubní protéza ad. Čtenář se nechává zmást, chytá se falešných stop, je nucen přehodnocovat svou představu o zobrazovaných epizodách, neboť spolu s protagonistou pouze tuší nedůvěryhodnost a konstruovanost, v níž se pohybuje. Zatímco v úvodu je Cincinnatus srozuměn s vývojem událostí, pouze se v nastalé situaci snaží zorientovat, později kašírovanost okolí pojmenovává a samotné jeho chování narušuje ostatním jejich party (zahození kuličky z alobalu; přemisťování nože na ryby během slavnostní večeře, které upomíná na scénu s kompotem v Gombrowiczově knize Ferdydurke) a klíží bytelnost zobrazované skutečnosti.

Divadelnost je vygradována v závěru, kdy se svět rozpadne jako papírové kulisy. K popravě nedojde díky jednoduchému vzepření se normám a způsobům fungování daného světa, který dosud protagonistu jakýmsi gombrowiczovským způsobem věznil v masce či roli, do níž ho vmanipuloval řečmi či gesty, kterým se Cincinnatus snažil odolávat mlčením, přičemž ostatní mu vyčítali, že s nimi nehraje onu hru na popravu.

Strojenost a teatrálnost líčeného nicméně vede k tomu, že text leckdy budí dojem libovolnosti a nahodilosti – podobně jako se v dětském loutkovém divadle mohou objevovat postavy či epizody z jiných her a místo marionety lze použít maňáska, plyšáka, nebo dokonce solničku. Stejně tak je Pozvání na popravu otevřeno možným i nemožným zvratům, odkazům i náznakům. Do Cincinnatových představ, vzpomínek či zážitků se v přízračném a nespecifikovaném světě může skrze Nabokovovy jazykové akrobacie dostat úplně cokoli: „po bulváru bez ustání plavně plynou elektrické vagonetky ve tvaru labutí či loděk, v nichž se sedí jako v kolotočové kolíbce; ze skladů nábytku se vynášejí k provětrání divany a křesla, na něž letmo usedají k odpočinku školáci, a jeden z nich, který má službu, si s trakařem plným společných sešitů a knih otírá čelo jako dospělý nosič“ (s. 56). Svět, který autor buduje, je ve výsledku přeplněný evokovanými obrazy, a přitom nezřetelný. Jak se uvádí v doslovu, Vladimir Nabokov označil za svůj nejmilejší román Lolitu, zatímco Pozvání na popravu za ten nejbásničtější. Vedle opakujících se nabokovovských motivů (barevný míč, tužka) zde narážíme na jeho osobité metafory: „na černém sametu, jímž jsou v noci zespodu potažená víčka“ (s. 16); „rozpálené nebe s několika jemně dozadu sčesanými šedinami“ (s. 22); „nevnímal téměř nic kromě večerního hlasitého křiku vlaštovek, černými nůžkami stříhajících obarvený vzduch“ (128); „pouze na kůře našeho jazyka mohl vyrůst takový choroš kondicionálu“ (s. 150). Próza je tak na mnoha místech až vyumělkovaná, obrazy se prostupují a odkazují na sebe, věty se proplétají, příběh se ztrácí za materií výrazně exponovaného jazyka. Odpovídá to oné umělosti světa, v němž se Cincinnatus nachází, neodkrývá však pohled do oblastí, kde žijí bytosti podobně gnozeologicky ambivalentní jako on a kam se za nimi v závěru ubírá.