Školní prostředí, alkohol a muž v krizi – kombinace, která spolehlivě funguje jako základ pro komedii i tragédii ve filmu i v literatuře. Na plátně ji nedávno přesvědčivě zhmotnil Mads Mikkelsen ve slavném snímku Chlast (2020), a podobně dobře obstojí i v románu dánského autora Roberta Zoly Christensena (nar. 1964) Balonky zakázány (Balloner forbudt, dánsky 2017). Christensen v něm čerpá z vlastních zkušeností, dlouhodobě působí totiž na univerzitě v Lundu, kde se věnuje lingvistice. Vedle odborných publikací o dánské gramatice má od konce devadesátých let na kontě také poezii, knihy pro děti i krimi, jak v doslovu přibližuje Radka Stahr. Balonky zakázány jsou jeho prvním titulem přeloženým do češtiny a produkční společnost Zentropa aktuálně chystá jeho zfilmování.

Hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě je muž k pohledání. Tento dánský lektor působící na jihu Švédska má přinejmenším neobvyklou specializaci: zabývá se studiem cedulí a ze způsobu, jakým jsou na nich formulovány příkazy a zákazy, vyvozuje kulturní povahu země i jejích obyvatel. Svou úctyhodnou sbírku vývěsek katalogizuje a třídí podle nejrůznějších parametrů a přitom se – někdy bohužel i nahlas – posmívá sešněrovaným Švédům, kteří podle něj na rozdíl od přímočarých Dánů postrádají jakýkoli smysl pro humor. Výuka ani výzkum ho však nijak zvlášť nenaplňují, ostatně stejně jako většinu jeho kolegů. Únik z této situace je očekávatelný: najde si milenku, mladičkou ruskou studentku Olgu, s níž tráví vášnivé chvíle na nejrůznějších místech kampusu včetně modlitebny pro muslimské studenty. Nutno poznamenat, že ze strany Olgy jde o chtěný poměr, takže zneužívání není v knize tématem. Vše směřuje k od začátku avizovanému finále, tím je oslava čtyřicátin manželky Anniky, která tráví stále více času s novým grantem a především jedním kolegou.

Christensen načrtává zprvu klasický příběh krize středního věku, hrdina se do milostné avantýry pouští s přiznanou dávkou provokace a vzdoru, život spoutaný pravidly všeho druhu ho k nesnesení dusí. Vzdoruje všem cedulím světa, manželství i průměrnosti akademického prostředí, chce okolí i sobě něco dokázat, aniž by přesně věděl co. Všude chodí pozdě, neplní povinnosti člena organizačního výboru jarní slavnosti a sklenky vína si nalévá po okraj. Nespoutaným chováním rozkládá nejen svůj osobní a profesní život, ale i veškeré normy a hranice etického chování, k čemuž výrazně přispívá právě alkohol, téma ve svém důsledku rozhodně spíše tragické než komické, jak ostatně ukazuje i Vinterbergův Chlast. Hrdinův morální pád vzbuzuje v jeho okolí a ve čtenářích někdy smích, jindy pocity trapnosti. Nejde přitom tolik o komičnost situací samotných, ale spíše o nahlížení na ně z perspektivy servítky si neberoucího vypravěče.

Proti všem

Útlý román si utahuje také ze zkostnatělosti a nepoužitelnosti akademiků, autor si to koneckonců může dovolit, střílí do vlastních řad. Proto sebestředný pseudointelektuál, zatímco boří ruku do studentčina měkkého a poddajného klína, nemůže ze své paměti vylovit menší klišé než přednášku o Kierkegaardovi. Když si pak vybavuje, co ho kdysi přitahovalo na jeho ženě, vzpomene si na její článek o tom, že v dánské poezii převažují buky a duby, zatímco ve švédské a finské dominují jehličnany. Oproti tomu se jeho vlastní výzkum jeví téměř průlomový: „… v Dánsku máme cedule s nápisem Pes kouše, ale ve Švédsku, které je o chlup obezřetnější, se používá Pozor na psa. A nevypovídá to snad o tom, kdo jsme a jak uvažujeme?“ Pokud byste po přečtení knihy neměli dost, podobný typ akademického šprýmování nabízí norský román Helene Uri s výmluvným názvem Ti nejlepší z nás (De beste blant oss, norsky 2006, česky 2009).

Výrazně ironický text zpochybňuje také současnou až do absurdity sahající kulturu politické korektnosti, která se stala normou v celém západním světě a Švédsko je dle autora jejím ztělesněním. I proto si hrdina bez ustání utahuje ze Švédů; vtipy na jejich účet ostatně patří k severskému kulturnímu kánonu a jsou na tomto konci Evropy stejně rozšířené jako u nás ty o policistech. Ve Švédsku ale právě tato kritika národní mentality nebyla v recenzích úplně pozitivně přijata a dodejme, že pár poznámek na téma přílišné švédské slušnosti najdeme i ve slavnějším Mém boji Karl Ove Knausgårda.

Tempo vyprávění je svižné, kapitoly jsou krátké, celek působí téměř jako filmový scénář, třeba k pokračování filmu Chlast. Hrdina se vědomě řítí do pekel a ještě šlape na plyn, jako když kolegům místo omluvy do oči vpálí, co si o té jejich švédské říši plné choulostivých a bezpohlavních lidí myslí. Důležitou motivickou i strukturní roli hrají v knize přetištěné cedule, jimiž jsou trefně uvozeny jednotlivé kapitoly, jako například: „Pozor, probíhá lov“. Hra pokračuje i v názvech kapitol tvořených prvními slovy úvodních vět, například „Tohle holt musím nějak vyřešit“, nebo „Tak jsem se mohl trochu krotit“.

Balonky zakázány jsou sarkastickým portrétem mužské krize, ale i obecnějším portrétem znuděnosti, přesycenosti a hyperkorektnosti současného západního světa, který se v lecčems může nepříjemně trefit do čtenářovy vlastní zkušenosti. Román můžeme číst jako lehčí humoristický text, nebo v něm odkrývat hlubší roviny. K tomu vyzývá už samotný název, jenž je reálnou cedulí na jednom švédském nádraží. Proč máme potřebu zakazovat už i balonky? Co zakážeme příště? A nevíte-li, jak vypadá typický Švéd, dejte si do vyhledávače tenistu Björna Borga.