Spisovatelka Markéta Pilátová je známou a překládanou autorkou knih pro dospělé i pro děti. Její román Hnízda zpracovává příběh chlapce z komunity českých Němců v Brazílii. Zdánlivě historické téma Pilátová pojímá v kontextu soužití a střetů Evropanů s původními obyvateli, včetně vztahu křesťanství a domorodé spirituality. V románu jde také o botanické poznávání přírodního bohatství a vůbec o přenos znalostí a myšlenkových představ mezi Evropou a Amerikou, Amerikou a Evropou. Hlavní hrdina Hans, nejprve kluk (přistěhovalec z Liberce), prochází několikanásobnou proměnou, během níž potkává pestrou směs postav – od věkovité indiánky, misionáře, botanika přes lopotící se přistěhovalce až po zdivočelé válečníky. Hnízda z titulu knihy nejsou vůbec tak metaforická, jak by se mohlo zdát. Markéta Pilátova strávila jako krajanská učitelka v Brazílii a Argentině dvanáct let.

iLiteratura: Předpokládám, že text vychází z vaší brazilské zkušenosti. Opravdu jste se v Brazílii setkala s českými Němci?
Markéta Pilátová: Je to tak, učila jsem tamní krajanskou komunitu jako krajanská učitelka češtinu.

iLiteratura: Počkat, vy jste učila Němce v Brazílii česky?
Markéta Pilátová: Podali si už asi před dvaceti lety žádost na ministerstvo zahraničí, že jsou čeští Němci, říkají si Bohemians a chtěli by se učit česky. Pravidelně jezdí do Čech, někteří z nich se snaží získat občanství. Řadu let se tam posílal krajanský učitel, až přišla řada na mě. Fascinovalo mě, že to byli mí nejpilnější žáci a největší čeští vlastenci, jaké jsem kdy potkala. S velkým zájmem o naši historii, o český jazyk a bez jakýchkoli česko-německých antagonismů, protože odešli dřív a neměli šanci je zažít.

iLiteratura: Takže si uchovali ten druh zemské identity, o kterém sníme, protože máme pocit, že by zabránil střetům?
Markéta Pilátová: Ano, duší jsou Češi, jazykem Němci a Brazilci, protože mluví Bömisch, němčinou s příměsí českých slov, a zároveň umějí samozřejmě portugalsky. Ale doma mluví většina z nich německy nebo Bömisch. A myslí si, že jsou Češi.

iLiteratura: Kde jejich komunity v Brazílii sídlí?
Markéta Pilátová: Na jihu, který se od zbytku země liší tím, že jsou tam hory. Pokrývá je prales, takový, jak si ho představujeme, ale přitom je to studený prales. Když nastalo zimní období, spala jsem tam ve spacáku a v péřové peřině, protože teploty spadly na nulu a někdy sněžilo. V rámci země je to exotická oblast, kam se celá Brazílie jezdí dívat na německou architekturu, protože tamní vesnice a městečka vypadají jako v Německu nebo ve Švýcarsku.

iLiteratura: I v románu přistěhovalci staví město s pravoúhlým, vydlážděným náměstím…
Markéta Pilátová: Ano, jsou tam hrázděné domy. Město, kde jsem učila, se jmenuje Nová Petropolis, v té oblasti se odehrává i román. Další města se jmenují třeba Novo Hamburgo – Nový Hamburk. Kromě Němců tam doputovali také italští a polští emigranti. Vznikla svérázná komunita, ale na rozdíl od zbytku Brazílie to byla komunita s velkými ambicemi, které se jim podařilo uskutečnit za jednu, dvě generace, což je neuvěřitelné. Brazílie zavedla povinnou školní docházku až v sedmdesátých letech dvacátého století. Čeští Němci, jakmile tam přijeli, ze všeho nejdřív založili školu. Řekli vždy někomu z té komunity, kdo třeba fyzicky nebo zdravotně nestačil na kácení stromů, že se na něj složí, bude dostávat plat a bude učit děti číst a psát. 

iLiteratura: V románu se objeví Kde domov můj jako lidová píseň v němčině, i to se opírá o realitu?
Markéta Pilátová: Ano, jednou jsem v hodině oznámila: Dnes se naučíme českou hymnu. Pustila jsem Kde domov můj, načež jeden pán vytáhl z kapsy foukací harmoniku a řekl: Moment, moment, to my známe, to je koleda… Já jsem se bránila: Ne, ne, ne, to je naše česká hymna. A on znovu: Ne, to je koleda a má krásná německá slova. Tento surreálný moment se mnou trošku zacloumal. Ten pán spustil na harmoniku a všichni mí žáci začali sborově zpívat Wo ist mein Heim? Já na to koukala s otevřenou pusou, pak jsem se dozvěděla, že písně z Fidlovačky měly velmi hezké přebásnění do němčiny. Čeští Němci si tu píseň přivezli s sebou jako tehdejší šlágr, aniž by tušili, že je to naše budoucí hymna. Když se konalo vystoupení jejich folklórního souboru, tak se naše hymna zpívala nejdřív česky a pak německy.

iLiteratura: Vstávali u ní?
Markéta Pilátová: Pak už ano, když věděli, že je to naše hymna. Mě to fascinovalo a toužila jsem napsat o tom, že česko-německé soužití bylo do jisté míry velmi dlouho ideálnější, než jsme si ochotní připustit. A že až několik desetiletí zamávalo se vztahy známým způsobem. Čeští Němci v Brazílii o tom neměli ani tušení.

iLiteratura: Jak jim čeština šla? A jak se jim dařilo s občanstvím?
Markéta Pilátová: Německý Sitzfleisch hrál v jejich nasazení velkou roli. Také byli hodně motivovaní, protože každý rok jezdili na Liberecko hledat své kořeny. Když se snažili získat občanství, bylo to pro ně těžké – přicházeli se starým rakousko-uherským pasem po prababičce. Znám ale rodinu, které se to podařilo.

iLiteratura: I hnízda z názvu pocházejí z reality?
Markéta Pilátová: Ano, všichni na to vzpomínají. My máme představu o tom, co všechno si emigranti museli postavit, ale oni skutečně začínali hnízdem na stromě, aby je nesnědla divoká prasata nebo šelmy.

iLiteratura: S hlavním hrdinou románu se spřátelí indiánka napojená na duchovní rovinu pralesa. Inspirovala jste se indiánským folklórem? 
Markéta Pilátová: Už dlouho mě zajímá koncept západní civilizace, která se vždy snaží domorodé obyvatele pochopit a vtěsnat do vlastního paradigmatu. Západ přišel s představou urozeného divocha – čistého člověka. Dodnes si indiánské a jiné domorodé kultury idealizujeme. Současní lidé ze Západu jezdí do džungle a zkoumají tam účinky ayahuascy, znovu prožíváme idealizaci ušlechtilého divocha. Při svých vysokoškolských studiích španělštiny jsme měli dlouhé přednášky o tom, jak probíhala conquista Ameriky, včetně turbulentních střetnutí s indiánskými kulturami. Velice mě přitahuje období, kdy tam přišli jezuité. My je máme démonizované, ale já se v latinské Americe setkala jedině s obdivem, s láskou k jezuitskému řádu, protože ten se jako jeden z mála za indiány stavěl. Zároveň se je ovšem snažil vychovat k obrazu svému. Udělat z divochů křesťany. Zajímalo mě, proč se indiáni nechávali misiemi ovlivnit. V jedné ekonomické studii jsem se dočetla, že u prosperujících regionů v latinské Americe se nakonec vždy ukáže, že tam byla jezuitská misie. 

iLiteratura: Jak se jezuité dokázali na indiány napojit?
Markéta Pilátová: V té době byl jezuitský řád jeden z nejvzdělanějších a jeho členy byli lidé s revolučními vizemi, na svou dobu. Každý, kdo jel na misii, musel ovládnout domorodý jazyk. Studovala jsem v Olomouci, což byla původně jezuitská kolej, a jezuité měli jazykovou přípravku na Hostýně. Tam fungovala škola, kde se připravovali několik let, než jeli na misii. Klíčem bylo už to, že znali domorodé jazyky. Byli to často vědci, botanici, chemici, přistupovali k indiánům, řečeno dnešním jazykem, multikulturním způsobem a byli i velmi tolerantní. 

iLiteratura: Přesto po indiánech chtěli, aby se změnili.
Markéta Pilátová: Na jedné straně považovali indiána za ušlechtilého divocha, za čistou bytost, v podstatě za anděla. Na druhou stranu jim říkali, že jsou vlastně zvířata, že si mají obléct košili a nechodit nahatí. Ta dichotomie mě zaujala. A hlavně, indiánská nebo domorodá spiritualita často pracuje s takzvaným totemovým zvířetem. Máte v sobě tedy určitý druh nějakého zvířete. Ale co když někdo nechce být doopravdy zvířetem? Románová indiánka vidí v jezuitech spásu z primitivního, zvířecího světa. Civilizace ji přitahuje, což je věc, kterou si dnes nepřipouštíme – indiáni mohli být do jisté míry zaujatí tím, s čím se setkali. 

iLiteratura: Dospělý bílý Evropan je tam zastoupen v pozitivním duchu jako jezuitský misionář s vysokou mírou sebeobětování nebo jako botanik. Já se třeba z knihy dozvěděl, že orchideje nevoní.
Markéta Pilátová: Některé ano, ale devadesát procent moc ne. Mě vždy přitahovalo období latinskoamerických a evropských dějin, kterému se říká druhá reconquista čili druhé objevení latinské Ameriky, nebo Ameriky jako takové. Po conquistadorech, kteří ji dobývali a dopouštěli se na obyvatelstvu hrozných zvěrstev, začali v průběhu sedmnáctého, osmnáctého, devatenáctého století přicházet vzdělanci z Evropy. Ti začali objevovat Ameriku z hlediska botanického, vědeckého. To mě fascinuje. Jednu tuto postavu jsem psala podle Tadeáše Haenkeho, což byla neobyčejná osobnost… Žasnu nad tím, jak odvážní ti lidé byli, kolik toho dokázali udělat, jak žili dobrodružné životy v podmínkách, které byly neuvěřitelně drsné. Chtěla jsem zachytit jejich vášeň a také to, že dnes díky těmto lidem naše zahrady a naše parky vypadají tak, jak vypadají. Přinesli sem k nám spoustu rostlin, o nichž si myslíme, že jsou to naše rostliny. Ale v každé druhé zahradě najdeme juku a další keře a stromy, které k nám vůbec nepatří. Kdybychom na polích a v zahradách pěstovali jen věci, které k nám patří, bylo by to hrozně nudné. Zajímala mě fascinace exotikou, odlišným světem, který se nějakým způsobem protnul s tím naším, to jsem chtěla zachytit, rostliny mi slouží jako metafora.

iLiteratura: Vaše kniha je v zásadě klasický román s vývojem postav, s rozehranými motivy, bez autobiografie nebo autofikce. Jakou roli pro vás hraje umění románu?
Markéta Pilátová: O ten styl si řekla doba, ve které se to odehrává, byť to není úplně konkrétní období. Použila jsem svým způsobem bezčasovost, byť trochu ukotvenou v devatenáctém století. Styl se tomu musel přizpůsobit. Během let, kdy píšu knížky, jsem zjistila, že nerada píšu o sobě. Myslím si, že je spousta zajímavějších příběhů než ten můj. Mnohem radši zachycuji příběhy fenoménů, třeba aristokratického sbírkaření, díky kterému máme rostliny, které tady máme. Radši píšu příběhy fiktivních postav nebo lidí, kteří mě opravdu zajímají do hloubky, než abych zkoumala své vlastní psychologické vývoje. Také jsem ten typ čtenáře, který nerad čte introspektivní prózy, ale spíše velké příběhy. 

iLiteratura: V románu zmiňujete válku jako něco, co je nesmyslné, ale neustále se vrací a zřejmě patří k lidské povaze. Vycházela jste z turbulentních jihoamerických dějin neustálých převratů, nebo šlo o něco současnějšího?
Markéta Pilátová: I dnešní Zeitgeist nám přijde turbulentní. Je to ale spíš naopak: období, kdy to turbulentní není, jsou výjimečná. Lidé, kteří odcházeli v období rakousko-pruských válek a hledali v Brazílii mír nebo klid, ho tam sice našli, ale jen na pár let, protože pak se tam začaly dít podobné věci jako v Evropě. Kolem jejich domovů, které si postavili poté, co zbourali hnízda, se náhle potulovaly bandy různých ozbrojenců. Oni nevěděli, kdo ke komu patří, kdo s kým a proč bojuje, a zažívali stejné hrůzy, které by mohli zažít v Evropě. Znám příběh jedné paní, která odešla nejdřív do Brazílie, pak jela v roce 1938 navštívit své příbuzné, a protože cesta trvala několik měsíců a byla to hrozná anabáze, uvízla za druhé světové války v Evropě. Vrátila se do Nova Petropolis po šesti letech, během nichž neviděla své děti.

My máme představu, že Evropa je území racionality a sociálních jistot, ale Latinoameričané vždy vnímali Evropu jako velmi problematické území, kde se válčí. A když jsem jim vysvětlovala, že se tam zrovna neválčí, říkali mi, jen ať si počkám… Spoustu věcí, které my vnímáme nějak, vnímají na druhé straně světa úplně jinak. My chápeme jezuity jako pátery Koniáše, podle naší historické zkušenosti, oni je mají za mírotvorce a ochránce indiánů. 

iLiteratura: V románu jde zpočátku o monolog hlavního hrdiny Hanse. Pak se střídají jednotlivé hlasy postav, nakonec se slijí do jednoho…
Markéta Pilátová: Chtěla jsem napsat knihu z pohledu dítěte. Jednak proto, že píšu dětské knihy, ale také jsem chtěla napsat knihu, kde by dětský hrdina hrál hlavní roli. Pak se mi tam dostal motiv náměsíčnictví, který jsem rozvíjela už v několika dětských knihách a pro nějž psychologie dodnes nemá vysvětlení… Změnila jsem perspektivu a zachytila v románu vývoj svého hlavního hrdiny.

iLiteratura: V knize se několikrát opakuje, že jazyk je kůže, a hrdinové většinou mluví několika jazyky – proč jsou jazyky pro vás i vaše hrdiny tak důležité?
Markéta Pilátová: Když mluvím jiným jazykem, připadá mi, jako bych byla opravdu někdo jiný. Když mluvím španělsky, jsem ráznější, víc gestikuluju. Když mluvím brazilskou portugalštinou jsem mnohem uvolněnější, všechno mi připadá poklidné… A moji hrdinové jsou nuceni se v pralese neustále učit něco nového, včetně portugalštiny a indiánského jazyka guaraní. Kluk Hans to musí zvládnout rychle, aby v pralese přežil. Jezuité byli jedni z nejschopnějších lingvistů své doby, kteří se o jazyky živě zajímali a chápali jejich význam při porozumění novému světu, proto se i můj jezuitský hrdina o jazyky zajímá. Do počátku druhé světové války byl i náš prostor v podstatě bilingvní, každý uměl alespoň trochu německy, nebo němčině rozuměl. To se logicky kvůli válečným událostem a s nástupem komunistické diktatury vytratilo, mí hrdinové ale ještě žijí v tomto bilingvním světě a po příjezdu do Brazílie se musí učit novým jazykům. Proto v Hnízdech hrají jazyky takovou roli.