Vyrážíme do Andalusie, kde jsme s mým mužem kdysi žili a psali, a nemůžeme se dočkat. Kolem se už začínají míhat palmy, borovice, cypřiše. Je duben a karavany německých důchodců táhnoucích na jih se už daly do pohybu.

Navigace fachčí bezchybně, ale já si přesto tvrdohlavě nalistuju příslušnou stránku s trasou a ohromeně zírám na zvýrazňovačem podtržená čísla silnic, z nichž jsou teď dálnice, ale některá tlustě označená odpočívadla mají pořád stejně dobré a levné kafe. Ve Francii zjišťujeme, že ve Španělsku je obří blackout. Mé pravěké, analogické já zaplesá: „Ještěže mám ten autoatlas!“

Španělsky se blackout řekne „apagón“, tedy velké zhasnutí. Zhasnuto pak bylo skoro 16 hodin. Španělé o tom během dalších čtyř týdnů popíšou stohy novinového papíru a jediní, kdo se ničemu nediví, jsou latinskoameričtí emigranti, v jejichž zemích jsou „apagóny“ běžná nepříjemnost. Zato Španělé viní svou padlou elektrickou síť právě z toho, že z nich najednou udělala zemi třetího světa plnou „apagónů“. V kempu si o tom povídám s Argentincem, který se španělským starostem upřímně směje, a oba vzpomínáme, jak jsme v Buenos Aires zažili požár okolní pampy. Trval asi dva týdny a všichni jsme si mysleli, že se kolektivně udusíme, nejezdilo metro a celé více jak desetimilionové město zadržovalo dech, nevětralo, kašlalo a taky samozřejmě každou chvíli vypadla elektrika.

Jenže pro španělské kolektivní vědomí je to tragická událost, zkrátka něco, co se v moderní, rozvinuté zemi prvního světa neděje. Natož v zemi, kde se 43 % elektřiny vyrábí z obnovitelných zdrojů! A hned jak vjíždíme do Andalusie, pochopím, co to vlastně znamená. V pouštní krajině zalité sluncem a šlehané větrem se točí lesy obřích vrtulí větrníků a blyští se tisíce očí slunečních kolektorů. K tomu se přidává oceán plastových skleníků, díky nimž může celá Evropa baštit rajčata i v zimě. Skleníky tady stály už před dvaceti lety a pracovali v nich stejní imigranti z Afriky. Rozdíl je v tom, že se mezi skleníky nepohybují na kole jako dřív, ale na elektrických koloběžkách, a na hlavě mají helmu. Skleníky jsou zavlažované odsolenou vodou, která se proměňuje na pitnou v obřích odsolovacích zařízeních, poháněných elektřinou ze slunečních kolektorů. Místní perpetuum mobile.

Poušť plná těchto ufonských předmětů a prachu se vyprázdní až v národním parku Cabo de Gata. Tam si všichni vydechneme. Táhlé, večerní stíny kopců a anorganická krajina plná fantaskně obřích kaktusů přivezených z Mexika dávnými conquistadory vytváří dojem prastaré nehybnosti. Poušť kdysi plná železa, stříbra a kulatých věží, které ji bránily proti pirátům, horce vydechuje. Trosky zlatého dolu, který v padesátých letech slavnostně otevíral Franco, se tyčí na kopci jako kostra pravěkého ještěra. Kolem se rozpadají tehdy nové, moderní domy, obchod, nemocnice a pět škol. Po deseti letech zlatá žíla vyschla a všech 1500 horníků a jejich rodin odešlo a jejich stopy zahladil písečný prach.

Jeskyně pravěkých lidí a jejich malby, bíle natřené rezervoáry dešťové vody postavené už starými Římany (Arabové jim říkali „aljibe“) v poušti vypadají jako bílé sarkofágy návštěvníků z jiných vesmírů. Všechno tady do sebe vplétá vítr. Poušť unaveně vydechuje vítr a odevzdaně čeká, až i sem dorazí odsolená voda a zavlaží další a další bazény pro turisty a neustálý lidský pokrok. Já i můj starý autoatlas těm obavám rozumíme.