Letos na jaře vznikl román dvou suverénních a zkušených autorů, jejichž spolupráce organicky nasvěcuje autorský styl každého z nich i rysy, které mají oba společné. Jana Šrámková se k tvorbě výhradně pro dospělé čtenáře vrátila po více než deseti letech, kdy se pilně věnovala scenáristice a literatuře pro děti a mládež – během této dekády se etablovala jako silná autorská osobnost ověnčená nejrůznějšími cenami od Zlaté stuhy po Literu za literaturu pro děti a mládež. Texty Jana Němce zrají spíše průběžně a často mezi nimi stojí roky tvůrčího procesu, jako například šest let mezi literárním zjevením své doby, Dějinami světla (2013) úspěšnými i v zahraničním měřítku, a Možnostmi milostného románu (2019), jejichž čtenářské a publicistické reflexe divoce oscilovaly mezi obdivem a podrážděním.   

Byt je beze zbytku tvořen postavami, které ho obývají. Zuzana a Daniel se těsně obtékají, tvoří kompaktní celek a zároveň nabízejí svébytné výpovědi. Pevně se tak do sebe zaklesávají dvě novely, jejichž prostřednictvím mohou čtenáři prožít, jak jednoduše se lze míjet a potřebovat zároveň. Ať už zpovzdálí, nebo v totální blízkosti, když se síť vzájemných vztahů čím dál těsněji provazuje bez ohledu na to, kde si zrovna stojí porozumění. Klíčový je přitom generačně i sociálně ukotvený pohled a s ním spojené prožívání okolního světa a sebe sama jako jeho součásti. Pod kategorii okolního světa přitom spadá jak bezprostřední rodinné a zeměpisné okolí postav, tak společenský kontext, kdy zejména události posledních několika let dokážou oba autoři do příběhu vplétat s vítanou přirozeností.

Kořeny bytostného odhodlání obou autorů, s nímž prožívání svých postav modelují, najdeme ostatně už v jejich předchozích dílech, v nichž Jan Němec i Jana Šrámková pracovali s autobiografickými motivy. Kdyby vyšlo Zázemí Jany Šrámkové dnes, bez váhání bychom jej v recenzích postavili na poličku pěkně vedle Marka Torčíka, a to nejen kvůli tomu, že tahle vypravěčsky nespoutaná a přitom poctivě komponovaná mozaika ohledává vztah vypravěčky k už nepřítomné babičce. O Možnostech milostného románu v tomto směru snad ani nemusíme mluvit. Ač jde v obou případech o cílené rozehrávání her mezi autobiografií a fikcí a ač se autorské záměry těchto děl logicky liší, u obou můžeme silně cítit motivaci zkušeností, obě vyrůstají z intenzivního prožitku, kolem něhož autoři ovíjejí další vrstvy.

Byt zdánlivě působí, jako by stál zcela jinde. Byt je koncept. Od začátku do konce. Aby se do sebe dva příběhy takto zaklesly, je potřeba pevná struktura (jistě ne náhodou oba autoři ve svých poznámkách děkují redaktorce Kristině Nesvedové za to, že jim pomohla postavy v jejich vzájemnosti udržet). Po dokončení textu navíc ještě přišel Martin Pecina, který z knihy po grafické stránce učinil artefakt. (Tohle označení už může v souvislosti s touto knihou znít trochu jako klišé, nedá se ale nic dělat, je zkrátka přiléhavé.) Ať si vyberete perspektivu toho či onoho vypravěče, tak čtete knihu od začátku do konce vždy jen na pravé stránce, zatímco na té levé běží vzhůru nohama druhý příběh. Motivicky celý ten dojem příběhu plynoucího z obou stran posilují palindromy rozeseté po textu, které se pro Zuzanu a Daniela stanou jakýmsi komunikačním mostem, po němž lze řeka přejít o něco snáz.

Ale vraťme se zpátky. Byt je koncept, který se podařilo udržet. A přece si oba vypravěči přinášejí svá bytostná literární gesta. I když jsou jejich postavy formálně ukotveny v oné struktuře, kterou si Šrámková s Němcem vytyčili, zároveň se živelně a nepředvídatelně rozebíhají do stran, aby se pak zase vrátily jako protagonisté nespolehliví, a přitom uvěřitelní a vyrůstající z žité skutečnosti.

Zuzana je samoživitelka, která opustila po mnoha stránkách nevyrovnané partnerství, jehož zánik akcelerovala covidová pandemie. Daniel je osamělý intelektuál, který se o víkendech pravidelně vrací do rodného Tábora, nejenom kvůli komplikovanému vztahu s pomalu odcházejícím otcem. Poté, co se oba domluví na pravidelném střídání v bytu (Zuzana má všední dny, Daniel víkendy), se jejich světy postupně začínají propojovat, zejména když Zuzana začne v týdnu pečovat o Danielova otce. Kromě obou protagonistů tak existuje další dvojice, mezi níž se mohou románové motivy rozpínat – ještě batolecí a do života vcházející Felix a na druhé straně postupně slábnoucí otec neboli Honza.

Jestli mě na Bytě něco fascinuje, tak je to rozdílné tempo, které vychází svorně z autorských stylů i existenčního uspořádání postav. Intenzita a schopnost úsporného vystihnutí významu až na dřeň, naléhavá senzitivita a vztahové rozpínání se u Šrámkové Zuzany dějí v rychlém sledu – hrdinka s bohatým vnitřním prožíváním bezprostředně reaguje na řetězící se události, aby ona a její dítě přežily další den. A vedle tohoto kolotoče jede vlakem Daniel, dlouhodobě sám, s nekonečnem času k přemítání. Prožívá stejně hluboce, ale tak nějak komplexněji – zde přicházejí na pořad dne Němcovy charakteristické, až esejistické pasáže. Jako by se Daniel rozhlížel do celého světa a snažil se do něj někam zasadit sám sebe, zatímco Zuzana směřuje víc dovnitř svojí zkušenosti, „přerámovává“ a chápe se světa kolem. Oba ty pohledy jsou relevantní a s ohledem na to, jaká je ta čtenářova žitá realita, mají potenciál iritovat i naplňovat porozuměním.

Otřepané pořekadlo říká, že nikdy nemáte druhou šanci udělat první dojem. V rozhovoru pro podcast Lit na radiu Wave Jan Němec mluví o tom, že po dokončení románu potřebovali více zkušebních čtenářů. Jakmile si totiž vyberete jeden příběh a s ním i jednu vyprávějící postavu, nutně je tím ovlivněno vaše předporozumění celému příběhu i druhé vyprávějící postavě. Napadá mě, že čtenáři hotové knihy si pravděpodobněji vyberou toho, kdo je jim něčím blízký. V případě Bytu by možná po dočtení obou příběhů stálo za to otočit knihu znovu a zkusit to s tím prvním dojmem podruhé.