Další kamínek příběhu
Šrámková, Jana: Zázemí

Další kamínek příběhu

Prvotina Jany Šrámkové, novela Hruškadóttir, si vysloužila u kritiky chválu pro silný, rafinovaně vystavěný, ale s obdivuhodnou prostotou vyprávěný příběh. Ve druhé novele této spisovatelky je prolínání rafinovanosti a prostoty přítomno také, obě útlé knihy navíc spojuje podobný ústřední motiv. Jde o snahu vyrovnat se se smrtí blízkého člověka a vyprávěním postihnout jeho život.

Prvotina Jany Šrámkové, novela Hruškadóttir, si vysloužila u kritiky chválu pro silný, rafinovaně vystavěný, ale s obdivuhodnou prostotou vyprávěný příběh. Ve druhé novele této spisovatelky je prolínání rafinovanosti a prostoty přítomno také, obě útlé knihy navíc spojuje podobný ústřední motiv. Jde o snahu vyrovnat se se smrtí blízkého člověka a vyprávěním postihnout jeho život. V Zázemí jde o smrt babičky a do role toho, kdo takovou terapii psaním podstupuje, se staví samotná autorka. I příběh (s velkým P) zaujímá v Zázemí stěžejní pozici, tentokrát ale jako téma, jako meta, jíž se autorce nedaří dosáhnout. Přes snahu o pevné a lineární zachycení babiččina osudu („A tak by se nakonec tahle kniha o Tobě, co od ní všichni, kdo Tě znali, očekávají kultivovaný biografický román, obešla docela dobře i bez Příběhu. Jen já, babičko, já ne.“) se text rozpadá na krátké záznamy, v nichž čím dál ostřeji vyvstávají kontury osobní zpovědi autorky, která se ze vzpomínek snaží vylovit nejen obraz babiččin, ale i ten svůj.

Autorčiny vzpomínky na babiččin i vlastní život se sbíhají v bodě představovaném domem, v němž babička žila a který byla ke konci života nucena opustit, protože už na jeho údržbu sama nestačila. Autorka se v myšlenkách k tomuto domu neustále vrací, i dlouho poté, co už v něm babička nebydlí, sleduje jeho osud, vyhlíží jej z oken vlaku, hledá jeho polohu na mapě. Dům tak získává takřka mytický charakter a stává se strážcem babiččina příběhu. V popisech staré vily, v níž je každý kout a každý kus nábytku obalen vlákny vzpomínek a má své nezastupitelné místo v utváření příběhu, jenž díky tomu navazuje se strukturou domu bytostný vztah, uchvacuje Šrámková citem pro detail, který dokáže přesně zachytit a rozvinout, aniž by ovšem ustrnula v ornamentálním líčení skutečnosti. Každý předmět, každá vzpomínka jsou hýčkány a láskyplně kladeny do souvislostí. Čtenář je vtažen do babiččina světa tvořeného odbíjením starých pendlovek, zakázaným územím žluté sedací soupravy, svátečními čajovými servisy a mnoha dalšími, vcelku běžnými věcmi a jevy, které nabývají na jedinečnosti díky intenzitě, s níž jsou nasvíceny – a pozvolna zjišťuje, že skrze tento svět k němu s neomalenou upřímností, a přesto pokorně míří zpráva o myšlenkách, pochybnostech a životních peripetiích samotné autorky. Prorůstání interiéru domova do duchovní i fyzické existence jeho obyvatel je téma, které ztvárnila básnířka Marie Šťastná v básnické sbírce Interiéry. Zatímco ale pro Šťastnou je nesmazatelný otisk domova nechtěným břemenem, které všude vláčí s sebou, Šrámková touží po tom, mít jej co nejtěsněji u sebe, v sobě: „Doma vtrhnu do dveří, položím Šimona do postýlky a s bouchnutím se zamknu na záchodě. Svléknu se a dva prsty ponořím hluboko do sebe. Někde tu musíš být. Kde jsi, babičko. Kde Tě mám.“

V čem ještě spočívá ono pro Šrámkovou tak typické kombinování rafinovanosti a prostoty? Předně autorka vytváří iluzi bezprostřednosti; text jako by vznikal přímo před očima, v průběhu čtení. Přesto z různých signálů jasně vyplývá promyšlenost kompozice – například ze skutečnosti, že o smrti babičky se nedozvíme hned, i když představuje prvotní impuls k psaní, nebo z práce s časem, s posloupností zaznamenávaných událostí. Stavba textu odráží nespolehlivou povahu paměti, což se projevuje v dalším z antiiluzivních postupů, jímž je zpochybňování a opravování některých dříve uvedených informací a detailů. Šrámková navíc vytváří zdání, že její vyprávění plyne bezděky, jakoby mimochodem, že je vedlejším produktem referování o všedních starostech, péči o děti, nakupování, o rodinných návštěvách, nedělních bohoslužbách a večerech trávených na literárních čteních v pražské kavárně Fra. Kniha je tvořena sledem krátkých, ostře vypointovaných kapitol, které se jednou blíží fejetonu, jindy modlitbě, deníkovému zápisu či vzpomínce, z níž Šrámková opracovává další kamínek do mozaiky svého, babiččina nebo nejspíš jejich společného příběhu.

Šrámková píše s odzbrojující upřímností, které je zároveň cizí jakákoli snaha šokovat. Přestože neustále ohledává vlastní nitro, traumata a pochybnosti, není sentimentální a sebestředná. Text promlouvá ke čtenáři vlídně, přičemž ho žensky jemně, ale přesto se vší rozhodností vtahuje do sebe, takže je snadné se s autorkou rozechvěle ztotožnit či s ní zapáleně polemizovat, a vůbec si při tom neuvědomit, že jde stále jen o fikci. Ryze individuální příběh, který autorka doluje z těch nejspodnějších pater svého já, zarývá prsty i do nás – každý má přece někoho, něco nebo někde, s nímž je jeho minulý i současný život těsně spjat. Šrámková tuto metodu nepřímo odhaluje v jednom ze zápisů, ve chvíli, kdy mluví o čtení Běgunů Olgy Tokarczukové: „Tenhle zoufale sentimentální přístup k literatuře si znova a znova zakazuju, trpělivě rozmlouvám, zkouším se nepoddat. Nesnáším v sobě toho naivku, který poprvé bere do ruky přesvědčivý text a tvaruje se vahou každého písmene (…) Je to přece všechno jenom jako. Jenže co není. Ať mi ukážou svět, který není fikční. Můj? Jejich? Šimonův, babiččin, Tokarczukové?“ To, nakolik se z nás stanou sentimentální čtenáři, závisí do velké míry na autorovi textu. Šrámková umí tuto iluzi vytvořit znamenitě, takže hledání nitek spojujících reálie příběhu se skutečností (a sem spadají i úvahy na téma, jak dalece se fiktivní Šrámková podobá Šrámkové skutečné) nikam nevede. Zbývá jen ponořit se přímo do textu a nechat se strhnout jeho jemným, laskavým, humorným i naštvaným, v každém případě ale fascinujícím tokem.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Fra, Praha, 2013, 138 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Júlia,

Oprostená od nutkania zrovnávať knihu druhú s prvotinou autorky (ktorú som ešte nečítala) si dovolím nesúhlasiť s názorom, že v knihe/príbehu, chýba hĺbka. Ba naopak, vďaka zakomponovania zdánlivo nesúvislých momentov, kedy sú myšlienky a spomienky pretkané prítomným momentom, sa kniha stáva tým, čo je pre nás čítateľov pojítkom. Kniha je záznamom obyčajného života, ovplyvňeného životmi iných. Chvíľami evokuje dlhú chvíľu, inokedy zas ťažko uchopiteľný okamih.
Nie, ja niesom kritička a ani spisovateľka. Zázemí som čítala kdesi medzi Čiernym mostom a Florencom, potom medzi Prahou a Brnom, vždy pomyselne obklopená žltou farbou v ponurej šedi konca zimy. Jej príbeh mi neublížil, ani ma nerozplakal, no uistil ma o tom, že je všetko v najlepšom poriadku...žijem!

ema,

Hruškadóttir je velmi povedená kniha, navíc právem oceněná. Zázemí se zřejmě nevyhne srovnávání, protože je druhou knihou pro dospělé. Při srovnání notně pokulhává - pozn. sama autorka se zamýšlí nad tím, že by bylo nejlepší vydávat knížky bezejmenně, aby k takovým srovnáním nedocházelo. Možná sama tuší, že ta druhá bude přeci jen slabší.. Přesto to není vyloženě špatná kniha, jen vyloženě průměrná, neboť je natolik osobní, že čtenáře, který není vyloženě literární fajnšmekr příliš nezaujme. Avšak najdeme v ní několik silných momentů - např. některé babiččiny zážitky, nahlédnutí pod pokličku spisovatelské práce apod. - bohužel jako celek to dohromady příliš nefunguje, Zázemí se tak stává dílem útržkovitým, nekonzistentním. Tuto vlastnost sama autorka přiřazuje Tokarczukové, jejíž knihu Běguni recenzuje. V případě Běgunů je však vše vystavěno na silnějších, magických základech, které čtenáře přes svou rozstříštěnost přesto pohltí. A to je také má největší výtka knize, přes její zajímavé jednotlivosti a velmi dobrou práci s jazykem, kniha postrádá vnitřní hloubku a prožitek. Jen plytce klouže po povrchu.