Dvanáct let po své básnické prvotině (Nemístnosti, 2011) vydala Michaela Keroušová prozaický debut, snový román Dvě sovy v nízkém letu. To, že ho nelze číst jako realistický román, se ukazuje hned zpočátku: malá holčička nalezená na skládce, prapodivná místní (i neobvyklá vlastní) jména a především osobitá, zasněná nálada dávající tušit, že tento příběh se odehrává v poněkud jiné dimenzi. A přece nám jednotlivé postavy nejsou cizí, právě naopak – jsou to lidé jako my všichni, prožívající nenávist, zlobu, žárlivost, ale i lásku, štěstí a touhu po odpuštění. Autorka sama je označuje jako archetypální (rozhovor pro Novinky.cz z 11. 8. 2024), tedy jako nositele určitých pravzorců chování. Možná by však bylo přesnější říci, že jednotlivé postavy rozehrávají archetypální děje, známé lidstvu od prvopočátků.

Antonín Nejedlý, samotářský hlídač skládky, najde jednoho zářijového dne na víku odložené pračky spící holčičku, asi tak čtyřletou. Nikomu nechybí, nikdo ji nezná, a tak se přihodí, že se z Antonína a Violy, další postarší obyvatelky městečka Hvězdolety, stanou dívčini opatrovníci. Alžběta, jak holčičku pojmenují, pak vyrůstá obklopená péčí a láskou. Spolu s tím, jak dospívá, ale v Alžbětě roste i touha dozvědět se, kým doopravdy je. Pozorně se dívá kolem sebe, naslouchá a hledá. Kousek po kousku se jí odkrývá nejen její vlastní příběh, ale také minulost a tajemství jejích nejbližších. Tím je čtenář vtahován do oněch prastarých, archetypálních dějů, které vyvolává láska a nenávist. Keroušové se podařilo, hlavně v první části knihy, vytvořit atmosféru až jakési pohádkové snovosti – motiv sirotka, sepětí s přírodou a zvířaty, svět mrtvých, který je ale stále spjat se světem živých. Také malá Alžběta vnímá svět jako úžasné hřiště: zde je nutno vyzdvihnout osobité prvky hravosti a fantazie, které autorka propašovala do textu – za všechny třeba hru „škatulata“, jež spočívá v tajné výměně dvou vzájemně zcela nesouvisejících předmětů. Jenomže jak roste, jsou Alžbětiny hry nejen stále rafinovanější, ale také čím dál bližší neúprosnému světu dospělých. Z pohádky se tak stává detektivní příběh, a i v tomto směru se Keroušové podařilo ve čtenáři vzbudit a zároveň nenechat usnout otázku: Tak jak to vlastně všechno bylo? Pocit tajemna a nedořečenosti pak ještě umocňují vyvedené černobílé ilustrace Matěje Lipavského.

Ve zmíněném rozhovoru pro server Novinky.cz Keroušová uvádí: „Román vznikal intuitivně, aniž bych věděla, kudy děj povede.“ A to je velká škoda. Autorka se očividně nechala unášet – světem svého příběhu, přicházejícími nápady a také příliš mnoha motivy, s nimiž si pak přehlcený a poněkud zmatený čtenář neví tak úplně rady. Keroušová umí psát, ale její text vyvolává zbytečně mnoho otázek. Proč tolik liščích ocasů? K čemu odbočka (která se ukáže jako slepá ulička) k prodavači Kopřivovi? A proč se kniha jmenuje zrovna takto? Románu by mnohem více slušela čistší, ale promyšlenější koncepce. Tím, že se autorka nechala unášet, se vysvětluje také ještě jedno bolavé místo jejího textu: až příliš mnoho jednotlivých dějových linií má vyústění sladší než Violin domácí bylinkový sirup. Je to neživotné, nearchetypální a rušivé; vždyť kdo by se ze snové detektivky chtěl probudit uprostřed příběhu z červené knihovny?

Neplatí to ale pro samotný závěr. Poselství, že v každém z nás je dobro i zlo, že i napohled zlý člověk může milovat, nadčasové jistě je. Musíme se rozhodovat. Každý den, sami za sebe, a někdy i k úžasu svých nejbližších. Protože doopravdy nikdy nikoho neznáme.