O autorské tvorbě Báry Dočkalové lze bez nadsázky říct, že co kniha, to nepopiratelný úspěch. Hned její debut Tajemství Oblázkové hory získal nominaci na Magnesia Literu a byl zařazen do mezinárodního katalogu The White Ravens 2019. Následující Bitva o diamant (2022) se dvakrát objevila v nominacích na Zlatou stuhu a rovněž se dostala do nejužšího výběru Magnesia Litery. Letos má autorka knih pro čtenáře zhruba od deseti let šanci proměnit nominaci na Literu potřetí, a to s románem Kost (2024) o rodových vazbách, pomíjivosti a podobách smrti v rituální i osobní rovině.

Přestože Dočkalová cílí na stále na stejný okruh čtenářů a její bytostné téma je navazování dětských přátelství tam, kde je samy děti ani v nejmenším neočekávají, a naopak se mu z různých důvodů urputně brání, každý její nový počin je originální jak zápletkou, tak prostředím. Po debutovém fantasy románu a následujícím baseballovém příběhu z odlehlého amerického venkova se tentokrát ocitáme na české vesnici v období probouzejícího se jara. Dojem výlučnosti jednotlivých knih posiluje i spojení se svébytnými styly různých ilustrátorů. Už Tajemství oblázkové hory dokresloval přiléhavý obrazový doprovod Petry Josefíny Stibitzové, v případě Bitvy o diamant lze hovořit málem o výtvarném artefaktu – ilustrace Jindřicha Janíčka evokují dobrodružnou literaturu, případně příběhy z divokého západu, a pomáhají dotvářet už tak autenticky popisované prostředí. O výtvarnou stránku nejnovější Kosti se postarala Zdenka Holub Převrátilová. Její linoryty tvořené kromě černobílých kombinací odstíny světle modré, bledě cihlově červené a jemné žluté budí dojem jisté přízračnosti, což působí velmi přesvědčivě zejména ve scénách odehrávajících se kolem hřbitova nebo při opakovaných setkáních hlavního protagonisty s Rózou, tajemnou a trochu strašidelnou dívkou.

V úvodu jsou čtenáři doslova vhozeni do rodinné konverzace o blížícím se pohřbu strýčka Oldřicha – desetiletý Matěj ani jeho starší sestra nemají nejmenší chuť vydávat se za příbuznými, k nimž nepociťují žádný vztah, navíc na pohřeb. Navíc v kostele. Podobné situace postavené na bezprostředních dětských reakcích jsou Dočkalové silnou stránkou a vnáší tak do textu potřebnou dynamiku. Na pohřeb se nakonec jede a Matěj si z něj do Prahy přiveze nečekaný „suvenýr“ – kost, kterou vytáhl z otevřeného rodinného hrobu. Pocit vzrušení se poměrně rychle promění v tíživou tíseň a hlavní protagonista tak začne rychle vymýšlet, jak nešťastnou situaci napravit. Povzbuzuje ho přitom velmi živý hlas pradědečka, který ale ve skutečnosti představuje vnitřní hlas samotného Matěje. Figura pradědečka v tomto ohledu trochu připomíná „šéfa“ Krisy z Tajemství Oblázkové hory – jedná se o personifikovanou dospělou entitu, do níž si dítě projektuje domnělé očekávání a nároky, jež na sebe ovšem klade samo. Zatímco u Krisy reprezentovala poměrně sebedestruktivní techniky vyrovnání se s neuspokojivou rodinnou situací, u Matěje je to jakýsi morální kompas. A ten ho na jarní prázdniny zavede do Šedivína k ovdovělé pratetě Jarušce.

V dětské literatuře včetně té české se téma smrti objevuje čím dál častěji. Překladové tituly z této oblasti nabízí především nakladatelství Cesta domů (Mávnutí černými křídly, Jak mluvit o smrti), z těch českých zaznamenala velký ohlas Mojenka Olgy Stehlíkové. Většinou přitom jde o knihy, které se zabývají vyrovnáváním se s odchodem někoho blízkého a souvisejícími emocemi. Bára Dočkalová volí v Kosti jiný přístup – se smrtí pracuje jaksi odosobněně, jen jako s podtónem na bázi každodennosti, mnohem víc prostřednictvím tradic, rodové historie a přechodových rituálů. Díky tomu, že se odchod strýce Oldřicha dětí citově příliš nedotýká a na pohřeb se jim nechce, může Dočkalová téma komunikovat s otevřeností dětským protagonistům vlastní. A samozřejmě nesmíme zapomínat, co je pro Matěje v dané situaci to nejpodstatnější – dostat kost, kam patří. Na prázdninách ho sice překvapí neuklizený dům a odevzdaná teta u televize, její možný odchod (jejž teta před Matějem opakovaně přivolává) by pro něj ale zároveň znamenal i příležitost k navrácení kosti do země. Alespoň tedy do momentu, než mu začnou docházet reálné důsledky takové možnosti: „Matěje zaplavila vlna hrozitánského stesku. Jiného než na lyžáku, jiného, než když v sobotu odjížděl táta. Takový ještě nezažil. Sahal někam hluboko a svíral žebra, až to bolelo.“ Dočkalová se tak k osobní rovině ztráty nakonec také dostává, ale jen ji naťukne, jinak se jí daří otázku pomíjivosti lidského života tematizovat se záviděníhodnou otevřeností a lehkostí.

Ona pomíjivost a cykličnost života je potom kromě oživovaných rodinných vazeb komunikována prostřednictvím návratu k zapomenutým tradicím a rituálům. Ty se v románu objevují společně s postavou Rózy – Matěj ji nejprve považuje za jaksi přízračnou, strašidelnou postavu, posléze za divnou holku, ale nakonec v ní najde někoho, kdo mu projeví dříve nepoznanou míru pochopení a s kým může mluvit s otevřeností a pocitem bezpečí, bez přetvářek. Jde o silný motiv, který se v knihách Báry Dočkalové pravidelně vrací, a většinou je odměnou za odhození vlastních masek a předsudků vůči ostatním. Tento obrat nastane během společného, poměrně nebezpečného zážitku při vynášení Morany, jenž ale zapříčiní i další proměnu románových vztahů – vinou trochu nevěrohodné náhody se totiž Matěj s Rózou objeví přímo uprostřed rodiny Matějových dalších příbuzných.

Navzdory naznačeným tématům jde především o příběh o dětském dobrodružství, vidění světa, navazování nových přátelství a napravování narušených vztahů prostřednictvím další generace. To se nakonec děje se sympatickou nedořečeností, jen do míry, jak je celou situaci schopno dohlédnout dětské oko. Matěj se sice stane katalyzátorem usmíření pratety a jejího souseda, reálně k němu ovšem dojde, když Matěj zrovna není doma. Znovunalezení cesty Matějova tatínka k bratranci rovněž nestojí na dialogu, ale na společném opravování splachovadla, jemuž děti za zavřenými dveřmi tajně naslouchají. Tahle vypravěčská zkratka velice dobře funguje, protože Dočkalová si usmíření připravuje drobnými signály, které odhalují náklonnost překrytou hádkami, vlastně již v průběhu celého Matějova pobytu na venkově.

Snad jen epilog působí trochu nevyrovnaně – na jednu stranu se v něm uzavírají důležité motivy a celý příběh rámuje, na druhou stranu se ale neubránil špetce patosu a převrácením Matějova hlediska v dospělácké se trochu ztrácí vypravěčská bezprostřednost. Žádný velký flek na kráse tohoto dětského románu to ale není. Dočkalová opět přinesla napínavý, uvěřitelný a svěže odvyprávěný příběh s podstatnými, ale s lehkostí komunikovanými tématy, jímž se můžete nechat inspirovat. Ať už se díky němu rozhodnete oprášit rodinné vztahy, nebo se vrátit k tradicím, a s pomocí vlastnoručně vyrobené Morany přivolat jaro. Vynáší se už v neděli!