Román Mravenci & krevety balancuje na hranici několika žánrů: najdeme v něm prvky městské fantasy, ale i magického realismu a thrilleru. Především je to však mnohovrstevnatý román plný symboliky, který se hemží fantastickými příběhy drobných zvířat v lidské velikosti. To je jednou z hlavních symbolických rovin románu: na osudu fantaskních a bájných zvířat vypráví Krejčík alegorický příběh o stavu planety a moří, ale i o nevyhnutelnosti svárů mezi odlišnými národy, či v případě zvířat mezi odlišnými druhy. Krejčík vytváří vlastní literární vesmír: ulice se vlní jako dračí šupiny, mořští koníci mohou sklopit „zahanbeně rypec” a umírající mravenec vzkazuje ostatním, ať se na jeho počest „ožerou”. 

Román volně navazuje na autorovu předchozí knihu Rochus. I když lze Mravence & krevety číst samostatně, znalost předchozí knihy umožňuje lépe pochopit vývoj postav, především Anyi, i podtext mnoha scén. Magický realismus a vrstevnatost jsou pro Mravence & krevety a Rocha společné, a tak se nelze vyhnout srovnání. V obou dílech nic není tak, jak se zdá. Jestliže v Rochovi čtenář nacházel magické prvky, v Krejčíkově Itálii v druhém románu jich je dvojnásobek. Za každou památkou, náhodnou sochou na náměstí či fontánou se skrývá paralelní svět, ve kterém věci fungují jinak. 

Hlavními postavami tohoto příběhu jsou Anya, bývalá nájemná vražedkyně původem z Ukrajiny, a Nela, oživlá silikonová panna bez minulosti. Právě její přítomnost na plakátech v ulicích považují obrovští mravenci za určité proroctví. Nela je však vyrobená sexdoll bez vzpomínek, není člověk. To se projevuje na jejím každodenním fungování, má kupříkladu v hlavě nainstalované mapy. Ironicky to dokresluje situace před usnutím, kdy má krátký výpadek, připomínající údržbu systému, s upozorněním: „Dovolujeme si vás informovat, že v čase mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní nebudou mapy ve Vaší hlavě dostupné. Za vzniklé komplikace se předem omlouváme.“

V Mravencích & krevetách ožívá fantaskní bestiář, jehož obyvatelé nejsou pouhou kulisou, ale nositeli symbolických významů a nosnými postavami příběhu. Jezerní víly z Comského jezera ilustrují důsledky snah o izolaci od zbytku světa, zatímco střet s armádou chobotnic zase evokuje mezinárodní konflikty. Genocida hlavonožců i krevet pak odráží environmentální úzkost a apokalyptickou vizi vyhynutí. Sám Ďábel si přitom přeje, aby bylo opět „moře bezpečné” pro všechny tvory. V díle se vyskytují také mořští koníci schopní ohýbat čas nebo škorpion s magickou mocí. 

„Kopie může být přesto originálnější než originál,“ konstatuje vypravěč a trefně tím shrnuje postmoderní ráz celého románu. Krejčíkovo vyprávění zapadá do myšlenkového rámce Jeana Baudrillarda a Umberta Eca: realita je nahrazena kopiemi reality, simulakry, které se stávají věrohodnějšími než jejich předlohy. „Svatá trojice“ Anyi, Nely a plyšové Daisy tvoří v podstatě trojjedinost složenou z originálu, kopie a jejich ochránkyně. Autor skrze celý román klade otázku, co je vlastně ještě autentické, když v navštívených městech vidíme jen kopie. Jako by pro Krejčíka paralelní realita pomohla vysvětlit, jak se autenticita ztrácí z té skutečné.

Vypravěčem románu není nikdo jiný než sám Ďábel. Nikoliv však jako vládce podsvětí, ale jako ironický ekolog, pacifista, „ohýbač věží“ a „katalyzátor příběhů“. Jeho faktografické vstupy osvětlující kontext však děj leckdy přerušují a zpomalují, a přestože vysvětlují i vývoj některých postav, mohou působit jako snaha o umělé vyplnění prostoru. Vypravěč v duchu magického realismu i postmoderní ironie neustále reflektuje své vlastní vyprávění, glosuje, polemizuje se čtenářem a zpochybňuje svou roli. Krejčíkův jazyk je v novém románu velice čtivý, nelze mu upřít obrazotvornost a imaginaci, to vše s ironickým nádechem v roli vypravěče. Jeho tón osciluje mezi vážností a sebeironií, když sarkasticky poznamenává, že jeho ekologické poselství stejně většina čtenářů přeskočí jako „zelenou agitaci bláznivého vypravěče“. Přesto je právě jeho hlas tím, co celý příběh rámuje. 

Skrze personifikaci zvířat a nadpřirozených bytostí se román mění v hlubokou alegorii. Mravenci zapíjejí žal za zvuků jazzu v podzemním baru polepeném plakáty starých italských a francouzských filmů, krevety pociťují úzkost z genocidy svého druhu a Ďábel jako vypravěč varuje čtenáře, že není zlý, protože „zlo ani dobro není absolutní“. V této bajce pro člověka 21. století není pointou morálka jako taková, ale především environmentální etika. Svět se rozpadá, moře přestává být bezpečné a příroda si bere zpět to, co jí patří. Nikoli však jako trest, ale jako navrácení rovnováhy. Bajka zde neslouží ke zjednodušení světa, ale k odhalení skrytých vzorců. Krejčík mluví jazykem zvířat a fantaskních bytostí, protože lidská řeč už možná svět nedokáže zachytit. 

V jedné pasáži románu Mravenci & krevety zaznívá: „Přesně takhle se to seběhlo. A kdo tomu nevěří, je blbec a nemá fantazii, dodává uraženě Ďábel.“ Přesně tak je však nutné k románu přistoupit: s otevřeností k nekončící imaginaci a zároveň ochotě uvěřit, že se v Itálii skutečně odehrála fantastická bitva za záchranu obrovských krevet a mravenců.