K létu neodmyslitelně patří nějaké to odlehčené dovolenkové čtení, která nás pobaví, uvolní nebo při kterém nás příjemně mrazí v zádech, každému dle jeho gusta. Mezi oblíbené motivy letního čtení patří nějaká nevyřešená záhada, často se týkající zmizelých osob, jejichž osud se nikdy nepodařilo objasnit – jen si vzpomeňte na všechny ty články, pořady, podcasty a další mediální výstupy z kategorie true crime. Mezi těmito záhadně zmizelými osobami, pohřešovanými i nade vší pochybnost již zemřelými, přitom nalezneme i jména několika spisovatelů.

Snad vůbec nejznámější pohřešovanou spisovatelkou literární historie je královna detektivek Agatha Christie, která zmizela v prosinci 1926, poté co ji manžel seznámil se svým záměrem se s ní kvůli jiné ženě rozvést. Její případ měl na rozdíl od tolika jiných šťastný konec, Agathu Christie se podařilo po jedenácti dnech vypátrat živou a zdravou (přinejmenším v tom fyzickém slova smyslu), co během té doby dělala a kde se vyskytovala, si však nechala navždy pro sebe.

V českém prostředí je pak patrně nejznámějším spisovatelem, o jehož posledních chvílích není nic bližšího známo, anarchistický buřič František Gellner, kterého svědci spatřili naposledy, když si 13. září 1914 vyčerpán pochodem lehl kdesi na haličské frontě vedle silnice a od té doby se po něm slehla zem. Zůstaneme-li v českém prostředí, nejasný zůstává i osud dramatika Emanuela Bozděcha, který odešel ze svého pražského bytu 10. února 1889. Nejspíše ještě téhož dne ukončil svůj život skokem do Vltavy, ale protože se jeho tělo nikdy nenalezlo, jistotu už patrně nikdy mít nebudeme. V posledních dnech druhé světové války se ztrácí stopa spisovatele Emanuela Vajtauera, který „proslul“ především jako novinář aktivně kolaborující s nacisty – byl i jednou z obětí tzv. chlebíčkové aféry. Zda se mu podařilo zmizet kamsi do zahraničí, nebo přišel o život již při pokusu opustit na konci dubna 1945 Prahu, zůstává opět nejasné. Každopádně se vyhnul osudu svých mnoha kolegů, odsouzených v roce 1947 za kolaboraci s Němci k trestu smrti. Jeden příklad pak najdeme ještě v době novější – v únoru 1995 byl naposledy spatřen surrealistický básník Karel Šebek, údajně měl tehdy v plánu znovu nastoupit léčbu v léčebně v Dobřanech, kam už ale nedorazil. Vzhledem k tomu, že měl v té době za sebou již téměř třicet neúspěšných pokusů o sebevraždu nejrůznějšími způsoby, od oběšení přes předávkování léky a skok z okna až po sražení jedoucím vlakem, jeví se i v jeho případě jako nejpravděpodobnější vysvětlení, že byl tentokrát ve své snaze úspěšný, rozhodující důkaz však k dispozici není a vzhledem k jeho datu narození (1941) nelze zcela vyloučit ani možnost, že Šebek je stále ještě naživu. Ostatně dodnes vycházejí jeho dříve nepublikované texty, takže minimálně v tomto ohledu básník zdaleka neřekl své poslední slovo.

Samozřejmě záleží na konkrétní definici samotného pojmu „nezvěstný“, z určitého úhlu pohledu lze do této kategorie nicméně zařadit i některé případy z minulosti již velmi vzdálené: žádné svědectví se nedochovalo o posledních chvílích známého francouzského středověkého básníka Françoise Villona. Bezpečně se ví jen to, že se v Paříži dopustil vraždy kněze a původní trest smrti mu byl změněn na deset let vyhnanství mimo Paříž. Poté, co básník Paříž opustil, ale o něm žádné další zprávy nemáme. Podobné okolnosti doprovázejí i zmizení islandského skalda Olava Leggsona zvaného „Černý skald“. V lednu 1231 se dostal do potyčky se synem Snorriho Sturlusona, autora hned několika významných děl staroseverské literatury včetně tzv. Mladší Eddy. Příčinou hádky měla být špatně ustlaná postel, spor však vyeskaloval, jak bylo v té době zvykem, a Olav nakonec svého protivníka Jona udeřil sekerou do hlavy, načež z místa činu uprchl a nedochovaly se žádné informace o tom, že by ho ještě někdy někdo spatřil.      

Specifickou kategorii nezvěstných spisovatelů představují autoři, kteří se z nějakého důvodu znelíbili režimu vládnoucímu v jejich zemi, a ten se postaral o jejich zmizení, o jejich osudu si bohužel není možné dělat přílišné iluze. Sem můžeme jistě zařadit arménského spisovatele Chačatura Abovjana, autora prvního románu v moderní arménštině. Abovjan záhadně zmizel v dubnu 1848 a existuje podezření, že v jeho zmizení měla prsty carská tajná policie. Stejným způsobem nejspíše zmizeli ze světa ingrijský autor písní a církevní hudby Mooses Putro (naposledy spatřen v listopadu 1919 v Petrohradu), v Kuronsku narozený německý spisovatel Paul Edmund von Hahn (na jaře 1934 patrně uvězněný v koncentračním táboře), bangladéšský romanopisec Šahídulláh Kaiser (pohřešovaný od prosince 1971, patrně zabitý pákistánskými vojáky v průběhu války za nezávislost Bangladéše, tehdejšího Východního Pákistánu), argentinský autor komiksů Héctor Germán Oesterheld (zmizel 1977), saudskoarabský autor Násir as-Saíd (unesený v roce 1979 v Bejrútu), guatemalská básnířka Alaíde Foppa de Solórzano (zmizela v prosinci 1980), indonéský básník Widji Thukul (naposledy spatřený mezi účastníky demonstrace proti prezidentu Suhartovi v únoru 1998), od poloviny loňského roku nemá nikdo zprávy o íránském spisovateli Hosseinu Shanbehzadehovi.

Mezi podobně pohnuté případy, u kterých však není těžké přijít s pravděpodobným vysvětlením, patří němečtí spisovatelé Erich Hannighofer a Jens Heimreich – oba museli narukovat do wehrmachtu a v letech 1944–1945 byli na východní frontě prohlášeni za nezvěstné. Maďarský básník Sándor Petőfi podobně zmizel v červenci 1849, kdy byl ještě spatřen v bitvě s carskými vojsky u Segešváru, ale po bitvě se jeho tělo nenašlo a on sám se už nikdy nikomu neozval. Americký spisovatel Paul Overby se pak v roce 2014 vypravil do Pákistánu, kde měl v plánu vést rozhovory s předáky Talibanu. Od té doby o něm nikdo neslyšel, podle nepříliš jistých svědectví se ovšem nedá vyloučit, že stále ještě žije jako zajatec Talibanu nebo jiného uskupení, a FBI dokonce za informace vedoucí k jeho záchraně vypsala odměnu ve výši jednoho milionu dolarů – o kterou se zatím ale nikdo nepřihlásil. Příliš velkou fantazii není potřeba mít ani pro jednoduché vysvětlení posledních chvil britsko-švýcarského básníka (a boxera) Arthura Cravana, synovce Oscara Wildea. Ten koncem roku 1918 vyrazil s jedním průvodcem na zkušební plavbu podél mexického pobřeží, aby vyzkoušel člun, který si plánoval pronajmout. Od té doby Cravana, jeho společníka ani dotyčný člun už nikdo nespatřil. V září 1961 pak podobný osud postihl Davida Kenyona Webstera, veterána z 2. světové války, který literárně zpracoval jak své vzpomínky na válku, tak téma žraloků, které se mu stalo koníčkem. Dost možná pak právě nějaký žralok jeho život ukončil…

Jindy není snadné – a s odstupem let už nejspíše ani možné – určit, zda se spisovatelé stali obětí zločinu, rozhodli se spáchat sebevraždu nebo prostě jen chtěli začít nový život, případně zda se jen nerozhodli se prostě stáhnout z veřejného života a dožít v klidu. Americká spisovatelka Yda Hillis Addis, která jako první přeložila do angličtiny pověsti domorodých Mexičanů, se rozhodla ukončit vleklý rozvod, který se táhl celých osm let, a v roce 1902 uprchla z blázince, kam ji její manžel nechal proti její vůli zavřít. Kam poté zamířila, už nikdy nikdo spolehlivě nezjistil. V prosinci 1939 opustila po hádce se svým manželem společný byt Barbara Newhall Follett, která se proslavila jako „zázračné dítě“, když její první kniha vyšla v době, kdy jí ještě nebylo ani třináct let. O její pozdější romány už ale nakladatelé zájem neměli, a když nadto začala mít silné podezření, že ji její manžel podvádí s jinými, práskla za sebou dveřmi a už se nikdy nikomu ze svých blízkých neozvala. Z důvodů, které znala patrně jen ona sama, se v roce 1952 nadobro odmlčela a zmizela japonská básnířka Suzuki Šizuko, jejíž dvě sbírky haiku vyvolaly mezi japonskými čtenáři značnou pozornost. Snad v jejím rozhodnutí sehrála roli láska k americkému vojákovi, následně poslanému do korejské války. Svůj klid chtěl patrně na sklonku života mít i téměř osmdesátiletý popularizátor tematiky arktických a subarktických oblastí Vitalis Pantenburg – navzdory neobvykle znějícímu křestnímu jménu rodák z Porýní. Jeho naučná kniha o Finsku s podtitulem Nejmladší stát na dalekém severu vyšla v roce 1942 dokonce i v českém překladu. Koncem sedmdesátých let přesídlil i s manželkou na slunné Baleáry a postupně se jako autor odmlčel. Formálně ho tedy lze charakterizovat jako nezvěstného, ale pokud by se našel dostatečně houževnatý zájemce, kterého by na Baleárách nezlákaly pláže ani další turistická lákadla, patrně by se nedalo až tolik práce sestavit obraz autorových posledních let života. Podobně se v roce 2004 odmlčel německý detektivkář Albert Reinig, tomu však bylo v té době jen něco přes padesát let, a je tedy možné, že jeho zmizení mělo jinou příčinu než jen touhu dožít zbývající léta života stranou zvídavých čtenářů.

Samozřejmě může být zajímavé sáhnout po knize některého ze zmíněných spisovatelů a pokusit se ji (znovu) přečíst a analyzovat v kontextu autorova záhadného konce, měli bychom se však vyvarovat unáhlených interpretací, neboť nejspíše ne všichni z nich s vlastním nevyjasněným zmizením ze světa počítali. A především bychom neměli zapomínat na to, že za každým výše zmíněným jménem je třeba vidět konkrétního člověka, po kterém v okamžiku jeho zmizení nezřídka zůstali děti, životní partneři a někdy i rodiče a ti všichni by rádi věděli, co se s jejich blízkými vlastně stalo…