Čtenářský kroužek
Pilátová, Markéta: Čtenářský kroužek

Čtenářský kroužek

Je kolem sedmé a křest dětské knížky Bába Bedla v Brně končí. Všichni si ještě broukáme „houby, houby“, jak nás to naučil zpěvák Martin Kyšperský, který na křtu zpíval song o houbách a my dělali sbor. Martin říká: „Nechceš s námi jít na čtenářský kroužek do čajovny?“

„Na čtenářský kroužek do čajovny?“ Nechápavě po něm opakuju. „Vendula jde taky,“ ukáže Martin na výtvarnici Vendulu Chalánkovou a já se rozhodnu, že půjdu. Jsem sice po křtu a instalování výstavy ilustrací Martiny Trchové v brněnském knihkupectví Světlo unavená, ale ta dvě slova „čtenářský kroužek“ zní neodolatelně. Po cestě mi Martin vysvětluje, že čtenářský kroužek založil už před jedenácti lety. „Chtěl jsem se prostě scházet s lidma, co čtou, a nějak pravidelně si povídat o knížkách.“ Jsou s námi ještě další tři mladé ženy a míříme k čajovně na Dominikánském náměstí. Projdeme klenutým průchodem a po schodech sejdeme hluboko dolů, jakoby do lůna nějakého voňavého zvířete, kde je teplo a nikdo kromě nás tam není. Čtenářský kroužek se tady schází každý měsíc, a tak má zamluvený malý salonek. Postupně přichází asi patnáct lidí a vytahují svoje knihy, které právě čtou, a představí je ostatním. Jedna slečna pak na malý papírek úhledným písmem zapisuje názvy knih, o nichž se mluvilo, a seznam pak pověsí na facebookovou skupinu kroužku.

Začíná se novou knihou Jaroslava Rudiše. Mladá žena rozbaluje obálku a vysvětluje, že je to vlastně mapa, říká, o čem kniha je, a pak přečte krátkou ukázku. Mluvíme o knize, vzpomínáme na jiné Rudišovy texty a pak si vezme slovo další člověk, který představí jinou knihu. Do toho si objednáváme kuskus, tousty a čaje. Každou představovanou knihu si chci přečíst, ať je to cestopis, básnická sbírka Milana Ohniska, nejnovější román Davida Drábka, nebo povídky ruské spisovatelky, v nichž nic nedopadne dobře. Hodinu a půl jsem s lidmi, kteří čtou knihy. A povídají si o tom. Uvolněně, bez snahy o intelektuální vytahování, prostě jen tak si doporučují knihy, které se jim líbí, z nichž vybrali místa, která by nás ostatní mohla bavit. Nedělají z toho byznys na Instagramu, nehrají si na influencery nebo blogery. Jsou tady proto, aby si vychutnali společenství podobně zaměřených, vůni skořicového čaje a něčeho, o čem jsem už nedoufala, že existuje. Upřímného zájmu o knížky. Nepodbarveného ničím dalším, bez nějaké uměle přidané hodnoty, co se dnes ze všeho a za každou cenu ždímá.

Venku je slota, plískanice posledního listopadového dne, kolem se hrozivě převalují další vlny pandemie. Knihy a příběhy v nich dost možná počasí i pandemii pomáhají přežít. Čtenáři si vyměňují své zážitky jako vzácné kožešiny, jako blýskavé drahokamy, které našli a chtějí se o ně podělit. Nemám moc ráda slova, jako je „komunita“ nebo „komunitní“. Příliš mi zavánějí mládím stráveném v komunistické diktatuře, a tak jsem ostražitá. Nemůžu se zbavit pocitu, že je v nich obsažená i jakási hra na ideál, jehož nelze dosáhnout. Nicméně tohle komunita je.

Kromě Martina a Venduly Chalánkové nikoho neznám a na kroužku jsem poprvé. Ale přesto mám pocit, že sem chodím nejmíň těch jedenáct let, co kroužek existuje. Musím odejít půl hodiny před koncem a je mi moc líto, že neuslyším, co právě teď čte Martin Kyšperský a další. Ale kouknu se na facebookovou stránku a tipy si pročtu. A jestli budu někdy v Brně ve správný čas a na kroužek se ještě někdy dostanu, svůj tip si pro ostatní přichystám. Protože už dlouho mi nebylo s nikým tak dobře.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse