Bohemista, slavista, frontman pseudokapely Zmijovky a odborník na židovskou problematiku Štěpán Balík sestavil debut ze své dlouholeté tvorby, postupně publikované v časopisech Tvar a Milk & Honey. Básnický soubor Uložit se primárně skládá ze tří sbírek (Viktorka, černý myslivec a ZOO; Madona a stařec; Jádro v nás) a dvou pásem (Vrána; Jihočeská energetika a. s.). Takzvaná Hysterická intermezza příznačně odkazují na Balíkovo studium dějin literatury.

Ano, každý je tak trochu trapný

Autor prostřednictvím odstupu pramenícího z jeho oblíbeného – jak sám při mnoha příležitostech přiznává – kultu trapnosti ironizuje svou roli vědce, otce, milence, pedagoga i „jen tak existujícího“ člověka. Otevírá tak široké spektrum témat, v nichž všednodennost střídají okamžiky, které nás (a pravděpodobně i lyrický subjekt) přesahují. Ač se nadčasové motivy jako pomíjivost (tu ostatně podtrhuje i úvodní citát z Bulgakovova Mistra a Markétky), tělesnost, intimita či napětí mezi mužem a ženou v současné (nejen) literární kultuře zdají být téměř všudypřítomné, Balík se uchyluje k četným básnickým experimentům a tím se vymyká jejich estetickému zploštění. Nelze si také nevšimnout jeho opakované fascinace motivem Panny Marie, nejmarkantněji v kubisticky laděné básni, kde lyrický subjekt z různých úhlů obdivuje esovitou křivku sochy – a přitom pronáší překvapivě tělesné poznámky. Podstatu rozpornosti Balíkovy poetiky dokonale vystihuje verš z Ještěrky na kameni (s. 26–27): „jsem stáří, mládí dohromady“ – lyrický subjekt se chová téměř jako vyzrálý mudrc, který ovšem s mladistvým nadhledem pozoruje zdánlivě všední okamžiky a odhaluje v nich hlubší souvislosti: „Něco mě tíží / jak by ne / když sám sobě jsem kamenem / Jsem stáří, mládí dohromady // Zamyslel se / Utekla mi zelená / t t t t t t… / tttttttttt… / t t t t t t… / štěstí chodí ve vlnách / a já mám mořskou nemoc“, podobně jako například na straně 74: „Neznámé dívky / sesedají z kol / a podávají mi / čtyřlístek / za jízdy utržený / „na celý život!“ // Přes listopad to nepůjde / vím / koušu se do prdele / pomalu / směrem k říjnu / chtěl jsem si nechat / štěstí na později // ale zežloutlo mi“.

Šly panenky silnicí, Viktorko!

Dalším charakteristickým rysem Balíkovy poezie je výrazná intertextualita, vyskytující se převážně jako dialog s kanonickými autory české literatury, v pár případech ale dokonce i v podobě reinterpretovaných lidových písní. Evidentní je apostrofa Viktorky z Babičky Boženy Němcové („Viktorko / kam sis to zase stoupla / Úpa černí pod tónem / tvých pramenů / božemůj“, s. 13). Tvrdším oříškem jsou úvodní citace z Čapka (není uvedeno, kterému z bratří Čapků výňatek patří, nicméně se jedná o Josefova Kulhavého poutníka) nebo pásmo Vrána (s. 53–56), zjevně navazující na Zábranovu báseň. V Hysterickém intermezzu I. na straně 14 autor reinterpretuje lidovou píseň Šly panenky silnicí a poněkud nás zaskočí přetvořením naivní folklorní idyly v drsně realistický a erotizovaný obraz – „dvě panenky“ se mění spíše v prostitutky či postavy z frontové anekdoty: „šly panenky silnicí / v dvojstupu / potkali je myslivcí / ve dvojstupu / kam, panenky, kam jdete? / která s námi půjdete? / ta maličká, ta je má! / na krku má granáty / já mám zase dukáty“.

Balíkovo aktuální působení v Českých Budějovicích se odráží mimo jiné i v ironizaci (údajně) fenomenálního „budějckého“ patriotismu. Na straně 106 v básni příznačně zařazené do sbírky Jádro v nás je patrný autorův jazykový důvtip spočívající v obohacování češtiny dalšími jazyky a v tvorbě slovních hříček včetně neologismů. S řadou takových veršů si i čtenář neznalý budějovických reálií či bližšího kontextu autorovy existence poměrně hravě poradí: „je vedro / vzduch se temelí / Češi i Rakušané / spocení jak prasata / splývají v jedno / jen jazyk je dělí / Ober a schens Kroftwerk! / Na, jo, a Atomkroftwerk!“

Uložit soubor, uložit do hrobu

V závěrečné sbírce Jádro v nás (s. 138) nalezneme báseň Konečné úložiště, klimax celého souboru. Lyrický subjekt se plánuje odevzdat po svém úmrtí slečně Otylce – personifikaci Pohřební služby OTÝLIE v Českých Budějovicích. V tomto úryvku se opět zřetelně projevuje dvojsmyslnost a humor typický pro Balíkovu tvorbu: „být dobře uložen / na ‚dobrém místě‘ / možná si raději / zajistit protekci / u slepé studentky / co otce má hrobníka / a nakonec / slečně Otylce / plně se odevzdat“.

V poslední básni Deadline for daddy (s. 142) je do juxtapozice postaven dětský pohled na svět a konečnost lidského života. Lyrický subjekt slyší od svého syna, že zemře do roka, avšak dětská perspektiva dotváří tematiku konce coby existenciální jistoty, ale také jako součásti rodinného, někdy až hravého rozhovoru, v němž se smrt stává přirozeným i absurdním společníkem: „A proč my jsme ještě neumřeli, tatínku? / trochu jsem ztuhl… a mlčel / ty taky brzo umřeš… do roka / ty jsi starej / já ne, já jsem novej / maminka, Šimon, Łatka / jsou taky noví / my neumřeme / až umřeš, budu ale smutnej / dodal František“.

Básnický soubor Uložit nabízí neustálé objevování a podněty k trpělivému zamyšlení se nad tím, zda bychom se nechtěli podvolit nakažlivému nadhledu a s lehkostí přijmout krásu života i v jeho záludnosti. A pokud je čtenář Balíkovy knihy zároveň vášnivým milovníkem české literatury, jistě v průběhu čtení ocení poněkud časté déjà vu a může se těšit z dobrodružného putování za přehrávačem disketové jednotky ještě v průběhu příštího léta…