Bohemista, slavista a odborník na židovskou problematiku Štěpán Balík sestavil ucelený soubor ze své dlouholeté básnické tvorby, publikované postupně v časopisech Tvar a Milk & Honey. Obsahuje tři samostatné sbírky, mezi něž jsou vložena dvě pásma tištěná na barevném papíře, čímž se od sebe jednotlivé části jasně odlišují. K celkové formální promyšlenosti přispívá i symbolická shoda – součástí sbírky je totiž fyzická disketa s nahrávkou čtení ze samotného díla o kapacitě 1,44 MB. Samotný básnický soubor čítá 144 stran.

V souboru se setkáváme se širokou škálou témat – od těch každodenních, „lehkých“, až po zásadní existenciální otázky smrti, tělesnosti, intimity, dichotomie muže a ženy či hledání místa ve světě. Všechna témata autor zpracovává s vědomím jejich všudypřítomnosti, a zároveň s odstupem, který je umožněn následováním – jak sám autor při mnoha příležitostech prohlásil – kultu trapnosti. Kontrast zjevné ironie a důvtipu spolu s jakýmsi hlubinným podložím (konstruovaný prostřednictvím propojení existenciálních témat a lehkomyslných chvil) utváří pozoruhodnou rozpornost celého souboru. Dalším charakteristickým rysem je výrazná intertextualita a promyšlená forma.

Kdy se z nadčasové tematiky stane kýč?

Tezí, které sbírka rozvíjí, je mnoho. Lze říct, že spousta z nich spadá do „kategorie“ nadčasových témat. Jedním z hlavních je například život v přítomném okamžiku, úzce provázaný s mystériem smrti (to ostatně podtrhuje i úvodní citát z Bulgakovova Mistra a Markétky).

Nadčasovost témat by mohla být potenciálně náchylná k estetickému vyprázdnění, avšak experimentální, přirozená a sebevědomá forma Balíkových básní se kýči vymyká. V době, kdy jsou erotika a intimita v literatuře i jiných médiích tématy běžnými a často opakovanými, se básníci často uchylují k různým experimentům, aby se vyhnuli rutině. Balík výše zmíněné osvěžuje civilním tónem, kultivovanou prací s trapností a autenticitou, jež vyrůstá z tematického rozpětí – od tělesnosti a syrové intimity až po úvahy metafyzické povahy. Autor sebevědomě oslovuje i sám sebe, ironizuje svou roli vědce, otce, milence, pedagoga i „jen tak existujícího“ člověka. Do sbírky se propisuje budějovický patriotismus (autor aktuálně působí v Českých Budějovicích), (auto)erotika, všímavost k „malým“ věcem i rozpolcenost v hledání místa ve světě.
Významným motivem výboru básní je Panna Maria v různých podobách – například v kubistické básni, kde lyrický subjekt pozoruje sochu gotické Madonny z různých úhlů. K již zmíněnému tématu budějovického patriotismu navíc patří často zmiňovaná Klasová Madona, která v Balíkově poezii zastupuje tradiční symboly a hodnoty spjaté s místní kulturou.

Více vrstev pod povrchem

Kompozice Uložit svou strukturou připomíná schéma, které bychom v próze nazvali ledovcovým – zpočátku se odhalují jen povrchové vrstvy jako každodenní situace a světské drobnosti, nicméně postupně čtenář proniká hlouběji k intimním vazbám na místa či osoby, a nakonec k zásadním existenciálním otázkám, které metafyzicky přesahují čtenáře a evidentně i samotný lyrický subjekt. Ačkoliv je soubor kompozičně relativně složitý a fragmentární, je vystavěn na uspořádaném rámci, v němž se spolu se sbírkami a pásmy střídají také intermezza a epizody. Celý text postupně vygraduje básní Konečné úložiště ze závěrečné sbírky Jádro v nás (s. 138), kde lyrický subjekt plánuje odevzdat se po svém skonu slečně Otylce – personifikaci Pohřební služby OTÝLIE v Českých Budějovicích. V tomto úryvku se zřetelně projevuje dvojsmyslnost a humor, který je pro Balíkovu tvorbu typický: „být dobře uložen / na ‚dobrém místě‘ / možná si raději / zajistit protekci / u slepé studentky / co otce má hrobníka / a nakonec / slečně Otylce / plně se odevzdat“.
Téma smrti je navíc prohloubeno v poslední básni Deadline for daddy (s. 142), kde je do juxtapozice postaven dětský pohled na svět a konečnost lidského života. Lyrický subjekt jako otec slyší od svého syna, že zemře do roka, avšak tento děj je obohacen dětskou perspektivou, protože on je „nový“, zatímco táta je „starý“:
„A proč my jsme ještě neumřeli, tatínku? / trochu jsem ztuhl… a mlčel / ty taky brzo umřeš… do roka / ty jsi starej / já ne, já jsem novej / maminka, Šimon, Łatka / jsou taky noví / my neumřeme / až umřeš, budu ale smutnej / dodal František“. Básnický dialog ukazuje, jak Balík tematiku smrti pojímá nejen coby existenciální jistotu, ale také jako součást rodinného, někdy až hravého rozhovoru, v němž se smrt stává přirozeným a zároveň i absurdním společníkem.

Jazyk knihy je pestrý, proměnlivý, vytříbený, a přesto úsporný. Lexikum čerpá z plného rozsahu českého jazyka – od obecné češtiny a vulgarismů přes recyklované reklamní slogany, všednodenní fráze, dialektismy, neologismy až po biblické a zakotvené frazémy. Autor kreativně využívá zvukomalbu, slovní hříčky a zároveň mísí češtinu s dalšími jazyky, nejčastěji s polštinou.

Hra s jazykem a nutnost znalosti kontextu (v tomto případě budějovické reality) se markantně projevuje v básni na straně 106 (příznačně zařazené do sbírky Jádro v nás), v níž je popsán výstup na Černou věž v Českých Budějovicích s bizarní panoramou jaderné elektrárny a pseudogotického zámku Hluboká: „je vedro / vzduch se temelí / Češi i Rakušané / spocení jak prasata / splývají v jedno / jen jazyk je dělí / Ober a schens Kroftwerk! / Na, jo, a Atomkroftwerk!“

Na vlnách t t t

Báseň Ještěrka na kameni ze s. 26 a 27 je vystihujícím příkladem autorovy práce se zvukomalbou. Ve zdánlivě obyčejných momentech se tu projevuje Balíkova typická schopnost proměňovat každodenní okamžiky v krátké, existenciálně laděné vhledy: „Něco mě tíží / jak by ne / když sám sobě jsem kamenem / Jsem stáří, mládí dohromady // Zamyslel se / Utekla mi zelená / t t t t t t… / tttttttttt… / t t t t t t… / štěstí chodí ve vlnách / a já mám mořskou nemoc“.

Prchlivost štěstí je u Balíka často spojena s lehkým sarkasmem. Autor kupříkladu dokáže převrátit tradiční symbol štěstí v posla neodvratného stárnutí, čímž podtrhuje absurditu snahy uchovat si radost na neurčito: „Neznámé dívky / sesedají z kol / a podávají mi / čtyřlístek / za jízdy utržený / „na celý život!“ // Přes listopad to nepůjde / vím / koušu se do prdele / pomalu / směrem k říjnu / chtěl jsem si nechat / štěstí na později // ale zežloutlo mi“ (s. 74).

Zároveň lze říci, že právě tato struktura vyzývá k repetitivnímu čtení s trpělivostí a otevřeností, protože ne vše je ihned zjevné, mnohé skryté významy vyžadují postupné objevování. Na druhou stranu se nabízí otázka, zda tento přístup někdy nevede k přehnané fragmentaci, která může některé čtenáře naopak odradit nebo znejistit, protože se zdá, že pro pochopení řady básní je často nezbytné znát kontext jejich vzniku. I tak ale Uložit zůstává souborem, který nabízí niterný, přestože náročný zážitek.

Šly panenky silnicí, Viktorko!

Jiným výrazným aspektem výboru Balíkových básní je intertextualita, vyskytující v několika formách – nejvíce však jako dialog s kanonickými autory české literatury. Její zašifrovanost je však různá: relativně evidentní je apostrofa Viktorky z Babičky Boženy Němcové („Viktorko / kam sis to zase stoupla / Úpa černí pod tónem / tvých pramenů / božemůj“, s. 13). Naproti tomu pásmo Vrána (s. 53–56), zjevně navazující na Zábranovu báseň, je už tvrdším oříškem pro zdatnějšího čtenáře. Balík na Zábranu navazuje obdobnou strukturou básně, opakujícím se veršem na začátku i konci pásma („jedním letem“) i tematizací protikladů (v tomto případě již zmíněné dichotomie mužského a ženského). Tyto odkazy fungují jako nástroje reinterpretace – subjektivizované a často ironicky či existenciálně zabarvené.

Intertextualita se vyskytuje také ve formě lidových písní. Jednou z nich je například Šly panenky silnicí na straně 14 v Hysterickém intermezzu I. Balík zde tradiční, téměř pohádkový motiv „dvou panenek“ posouvá k drsně realistickému a erotizovanému obrazu: původní idylu nahrazuje vojensko-milostná transakce, v níž se „panenky“ mění spíše v prostitutky či postavy z frontové anekdoty. V jediném refrénovém obratu tak mizí naivita folkloru a nastupuje ironická hra s představami čtenáře: „šly panenky silnicí / v dvojstupu / potkali je myslivcí / ve dvojstupu / kam, panenky, kam jdete? / která s námi půjdete? / ta maličká, ta je má! / na krku má granáty / já mám zase dukáty“.

Básnický soubor Uložit Štěpána Balíka díky své komplexitě, hravému jazyku a mnohovrstevnaté intertextualitě nabízí čtenáři neustálé objevování a podněty k trpělivému zamyšlení. Prosycenost ironií čtenáře podněcuje, aby s humorem a lehkostí přijal krásu života i v jeho nejistotě a záludnosti.