Například když se mi v osmnácti letech do ruky dostala Prima sezóna, prožil jsem stoprocentní ztotožnění s hlavním hrdinou a díky tomu jako bych i lépe sám sobě porozuměl. Jiným takovým románem, který mi poskytl dechberoucí iniciační zážitek, byla Dražba série 49 Thomase Pynchona.

Četl jsem ji v roce 1991, kdy vyšla v časopise Světová literatura. Připomínám, že tehdy na začátku devadesátých let byli ještě vyznavači konspiračních teorií (kdo stál za 17. listopadem? KGB? CIA? Mosad? Vatikán? Všichni dohromady?) považováni za úsměvné podivíny či neškodné obecní idioty a představa, že jednou budou mít početné zastoupení v poslanecké sněmovně, měla rozměr divoké fikce pynchonovského typu. Dražba série 49 svým neustálým zpochybňováním reality a možnosti se v ní orientovat a svým otevřeným koncem nabízela nevšední existenciální prožitek nejistoty z pohybu v hraničním prostoru mezi řádem a chaosem a znalostí a nevědomostí. Klíčovou zde byla nejistota z hledání odpovědi na to, jestli svět, v němž žijeme, řídí nějaká tajemná spiklenecká organizace, nebo je to vše jen smysl postrádající sled náhod: „Za hieroglyfickými ulicemi se skrývá buď nějaký transcendentální význam, anebo nic než hlína… Buď se za zřejmým významem skrývá forma něčeho dalšího, nebo ne. Buď je zde Oidipa v závratné extázi skutečné paranoie, anebo opravdové Tristero. Neboť za vnějškovou podobou zděděné Ameriky buď stojí nějaké reálně existující Tristero, nebo jde čistě jen o Ameriku…“

Dražba série 49 navíc výborně ukazuje, jak velký vliv měl na Pynchona a spisovatele jeho generace Vladimir Nabokov, kterého jsem v té době také dychtivě hltal. Dražba se svým otevřeným koncem stojí v podstatě na stejném principu jako Nabokovovy slavné povídky Znaky a symboly nebo Sestry Vaneovy, tedy na budování dvojznačnosti a nejistoty, a přímo vyzývá čtenáře, ať si sám vybere, které z variant dá přednost.

Nedávno jsem se k tomu románu vrátil, abych otestoval, jak na mě bude fungovat.  Stále to byla vzrušující a fascinující četba. Hypnotické putování Oidipy Maasové po stopách tajemné organizace, která už od šestnáctého století nabourává společenský systém prostřednictvím alternativní poštovní sítě, je i po šedesáti letech od napsání mimořádně aktuální: je to obraz světa, jemuž jeho obyvatelé nedokážou rozumět, a tak nacházejí smysl ve vytváření představ o kumulujících se spiknutích a alternativním řádu. Ti lidé potřebují vědět, co řídí svět. Realita je ovšem takové povahy, že vede ke zcela nihilistickému pohledu, jemuž dominuje chaos a náhoda. Svět postavený na představě tajemných spiknutí je pro ně srozumitelnější a má konečně smysl.

Zájem o Thomase Pynchona v loňském roce oživil všeobecně ceněný film Paula Thomase Andersona Jedna bitva za druhou, jenž je spíše aktualizací než adaptací románu Vineland. Film Pynchonovy vize fungování světa přenáší do dnešního politického klimatu. V něm v trumpovské Americe vystupuje paranoia nikoli jako patologie, ale jako realistická reakce na prostředí, v němž se hranice mezi státním násilím, mediálním spektáklem a soukromými zájmy zcela stírá. Anderson nám názorně ukazuje, že mechanismy popsané Pynchonem nejsou minulostí, ale přítomností.

Andersonova filmová aktualizace odhaluje nové vrstvy Vinelandu, původně zasazeného do osmdesátých let. Pynchon tehdy použil Reaganovu éru jako kulisu k ironickému zkoumání toho, jak někdejší radikalismus šedesátých let podlehl normalizaci a konformitě. Ameriku Vinelandu nedefinuje otevřené násilí, nýbrž rozvětvená síť represivních mechanismů, které se zabydlují v každodenním životě – dohled, propaganda a postupné vyprázdnění pojmu svobody. Anderson ukazuje, že tyto procesy se nezastavily, ba naopak zesílily. Co bylo v románu metaforou, stalo se dnes realitou. Proto se Vineland díky filmu vrací ne jako historické svědectví o době svého vzniku, ale jako živá, znepokojivě přesná anatomie současné moci.

Svět Vinelandu ztrácí svou literární vzdálenost a stává se zrcadlem současnosti. Pynchon popsal, co se stane se společností, která přijme autoritářství jako samozřejmost. Andersonův film nám jasně sděluje, že odpověď na tuto otázku dnes nečteme v románu – ale žijeme ji.

Je to vlastně skvělá ukázka schopnosti velkých uměleckých děl se stále aktualizovat. Jen nevím, jestli zrovna z tohoto typu aktualizace může mít autor radost.