Odpověděl jsem, že využívám každou volnou chvíli a že jde primárně o to dokázat se soustředit a mít vše dopředu promyšlené a… „Já bych taky mohl sepsat věcí,“ přerušil mě zasněně. „Těch zajímavých námětů, co já mám! Jen mít čas to hodit na papír.“ Pokýval hlavou, očividně nešťastný ze své nerealizované literární dráhy. Byl jsem v tu chvíli překvapený, že člověk, o jehož znalostech literatury mám tak vysoké mínění, redukuje tvůrčí proces jen na dostatek času. „Ale jednou něco napíšu,“ pokračoval rozhodně. „A to se budou všichni divit.“ Já se divil už teď. „A mimochodem…“ Vidina budoucích úspěchů kolegu rozradostnila. „Ti filmaři se ti ozvali sami, nebo jsi jim to ty nabídl?“

Nejspíš v tom hraje roli zobrazování spisovatelů v popkultuře, kde jsou všichni bohatí, úspěšní a své bestsellery načisto píšou na psacím stroji, aby bez další redakce poslední stránku přidali k hromadě těch předchozích a rukopis rovnou odnesli nadšenému redaktorovi.  Každopádně psaní knih je činnost, která prosté smrtelníky nepřestává fascinovat, a proto spisovatele vnímají jako velmi specifickou sortu lidí, něco mezi výstředním milionářem a mimozemšťanem. A navíc to v nich vyvolává potřebu svěřit se se svým tak zajímavým životním příběhem.

Měl jsem za sebou svůj druhý román, když mi zatelefonovala sousedka z našeho domu, paní kolem osmdesátky, že přečetla obě mé knihy a jestli bych k ní nepřišel na návštěvu. Šlo o vzdělanou a kultivovanou dámu, už příležitostně jsme spolu pohovořili o knihách, když za letních dnů vysedávala na lavičce ve stínu stromů u nás na zahradě. Jako tolik lidí z její generace vystavěla svou sečtělost na mnohaletém poctivém odběru knih z odeonského Klubu čtenářů, které nyní tvořily základ její mohutné starožitné knihovny. Kvůli potížím s nohama už nevycházela tolik jako dřív, tak mi připadalo správné pozvání přijmout, nemluvě o tom, že jsem coby literární elév chtěl poněkud ješitně vidět, jak jsem v její knihovně zařazen vedle Remarqua, Feuchtwangera, Heinricha Manna a jiné klubočtenářské akvizice. Dostal jsem šálek čaje, paní přede mne roztřesenou rukou položila talířek se sušenkami Opavia. Pak ztěžka usedla a sdělila mi, že má pro mě skvělý námět na další knihu: Její vlastní život! Následovalo ne zcela vzrušivé vyprávění o kariéře v účetní kanceláři, kam nastoupila začátkem padesátých let a setrvala až do důchodu. Musel jsem uznat, že má fantastickou paměť na to, kdo s kým kde a kdy a jaké to mělo následky. V rukou zkušenější vypravěčky by jistě vyvstal barvitý obraz administrativní sekce velkého socialistického podniku jakožto semeniště cizoložství. Stará paní však jen vršila jména, vše komentovala „a to vám ještě povím, protože to je obzvlášť zajímavé“ a své zcela bezdějové vyprávění prokládala takovým množstvím odboček, že by i Laurence Sterne stanul v němém úžasu.

Za roky literární kariéry mi svůj životní příběh k sepsání nabídly snad dva tucty lidí. Napsal mi vězeň z Mírova: „Jsem tu nespravedlivě, za co, není podstatné, a potřebuju, aby někdo napsal, co se mi stalo,“ sdělil mi člověk, jehož mi google identifikoval jako odsouzeného pedofila. Ozvali se lidé, kterým se stala křivda, i ti, kdo se chtěli pomstít bývalému zaměstnavateli. Nebo někomu „splatit dluh“ ušlechtilou formou memoárů. Poslední nabídka byla nejbizarnější – vyhledal mě agent nejmenované tajné služby, s sebou si přinesl tlustý fascikl, a poté co zkontroloval, jestli poblíž není aktivní odposlech, mi dramaticky sdělil, že je vázán mlčenlivostí, že za tohle ho můžou zlikvidovat, ale on prostě MUSÍ. Já samozřejmě věděl, že si o tomto typu pracovníků nemohu dělat představu na základě filmů s Jamesem Bondem, ale tenhle agent působil, jako by si pro schůzku zvolil rafinovaný převlek bezdomovce s Parkinsonovou chorobou.

Jako by lidský život měl smysl až tehdy, je-li o něm napsáno. Jako by lidi přivádělo k zoufalství vědomí, že sami „zajímavost“ svého života nedokážou převyprávět. Společným jmenovatelem všech těch nabídek je totiž víra v „zajímavost“ vlastního osudu a představa, že by se čtenáři po jeho literárním zpracování hladově vrhli. Ti lidé jsou schopni svěřit úplně cizímu člověku nejdůvěrnější informace jen v touze vidět svůj příběh napsaný. A byli by ochotní si za papírovou verzi svého osudu zaplatit: „Já vím, že to nemůžete dělat zadarmo, jen si řekněte, kolik byste chtěl. – A co myslíte, vzala by to pak televize?“

Nakonec měl můj kolega pravdu – všechno je to jen otázkou dostatku času. Kolik jen zajímavých osudů jsem mohl našim čtenářům dopřát, kolik bestsellerů mohlo vzniknout, jen kdybych měl vedle spisování těch svých fantasmagorií čas na osudy skutečných lidí. Tajný agent s tajnými informacemi. Nebohý nespravedlivě odsouzený pedofil. Účetní, která až do chvíle, kdy jí stáří zcela zastřelo mysl, žila v naději, že se její život dostane do nějaké mé knihy. Co byste si chtěli přečíst dřív?