MS

Michal Sýkora

„V Litomyšli je skoro na každém domě pamětní deska,“ řekla mi kamarádka, když přišla řeč na to, kam se na měsíc stěhuju kvůli práci na románu, a tudíž se nebudeme potkávat při venčení psů. „Jejich koncentrace je naprosto unikátní.“

Mám slabost pro anekdoty o slavných spisovatelích. Nebo veselé historky? Někdo by to mohl nazvat drby a v podstatě by měl pravdu. Ale jak říká jedna z postav v novém filmu Woodyho Allena: „Bez drbů by nám zůstala jen suchá realita.“

Nebylo mi ještě ani dvanáct, když vypukla válka o Falklandy. Nejspíš se nejednalo o první válečný konflikt, o kterém jsem se mohl dozvědět z Televizních novin, ale vím jistě, že byl první, kde jsme si vybrali stranu, které jsme se všemi svými kamarády nepokrytě fandili.

V roce 1933 napsal Vladimir Nabokov povídku Jehla admirality. Bezejmenný vypravěč se v ní dopisem obrací na spisovatele Solnceva, v jehož románu poznal příběh své první lásky. Dopis následně přechází ve výčet nepřesností a banalit, jimiž Solncev jeho tak jedinečný příběh zkazil.

Pokaždé, když čtu některou z tuzemských recenzí štítivě se vymezujících proti „mainstreamu“ a vůči spisovatelkám, jež se těší čtenářské oblibě, ale kritici váhají, zda vytvářejí „ambiciózní čtivo“, nebo neúspěšně „atakují vyšší patro literatury“, vzpomenu si na jeden esej Leslieho Fiedlera z roku 1970.

V konkurenci překladových titulů Sýkorův druhý román nepřináší nic objevného, ale v kontextu české detektivní tvorby vyčnívá. K tomu stačí na první pohled málo: uvěřitelná a netriviální zápletka, solidní, byť místy přehnaně detailní charakteristika postav a umění udržet čtenáře v napětí.