Vytanulo mi to na mysli, když jsem četl polemické ohlasy na text Doroty Ambrožové Máš na to? A nemyslím tím talent, který vyšel v letošním jedenáctém čísle Tvaru. Autorka v něm reflektuje svou zkušenost se psaním a finanční nejistotou, kterou tato činnost přináší, a líčí napětí mezi osobním přesvědčením („povoláním“ psát) a materiální realitou, což ústí v obecnější úvahy o rozporu mezi společenskou prestiží literatury a bídnými podmínkami, za nichž vzniká. Všichni to víme, ale není na škodu si to sem tam znovu připomenout.

Dorota Ambrožová v loňském roce debutovala poutavým a dle ohlasů i úspěšným románem Poslední léto. Činilo mi radost číst tak upřímný a otevřený text, autentický v líčení pocitů mladé ženy a jejího hledání sebe sama. Oceňoval jsem na knize mimo jiné i to, že to není zas další otravná autofikce, ale pečlivě napsaný román. A také jsem oceňoval, že na sebereflexi hlavní hrdinky není nic ufňukaného. A bylo potěšující se dočíst, že Salingerovo Franny a Zooey stále rezonuje v dalších generacích. A ryze soukromě a zcela mimoliterárně mi udělalo radost zjištění, že románová hrdinka bydlí nedaleko od mého bydliště a že krmítko pro ptáky a pytel slunečnice nakoupila ve stejném obchodě, kam pro ptačí sypání chodím i já. Všechno to, co se mi jevilo pozitivní na jejím románu, jsem pak našel i v jejím drobném publicistickém příspěvku: upřímnost, odvahu, schopnost přemýšlet nad sebou samou. A taky mi připadalo, že má psaní ráda a myslí to s ním vážně.

Každopádně její článek popudil Pavla Janouška, který reagoval sarkastickou glosou, v níž plně využil metodu současných politických debat: protistraně podsunul teze, jež neřekla, s nimi pak polemizoval, a z autorky udělal blbku. Po něm s druhým polemickým textem přispěchal Adam El Chaar. Zatímco Janáček má i ve své jízlivosti aspoň stylistickou úroveň, El Chaarova reakce je spíše sledem volných asociací. Jeho hvězdným momentem je pak pasáž, kde – sám bezdětný – Ambrožovou coby matku dvou dětí zasvěceně a s mimořádným taktem instruuje stran vztahu rodičovství a psaní.

Vlastně mi vůbec není jasné, čím Ambrožová oponenty tak popudila. Napsala, co pro ni znamená být spisovatelkou tady a teď. Z reakcí obou pánů mi přišlo, jako by snad za základní drzost považovali už to, že si jako debutantka dovolila komentovat literární provoz. Nebo by ten jejich pocit osobní nadřazenosti šel interpretovat tak, že jako esenciální vadu Ambrožové vidí fakt, že je „holka“, jak byla v jednom z textů otitulována. Jakkoliv se od paní kolegyně liším věkem, žánrem svých knih a také jejich počtem, dávám jí plně za pravdu. Vzpomínám si na ten zvláštní mix údivu a překvapení, když mi přišlo vyúčtování za prodané výtisky mého ne neúspěšného debutu. Tuším, že jsem za to pořídil asi půlku rodinné dovolené a přátele, kteří se tázali na výši honoráře, jsem bavil srovnáním, že jsem sice nezbohatl, ale aspoň jsem za rok prodal víc výtisků než Joyce Odyssea nebo Austenová Pýchy a předsudku. Takže ano, kolegyně Ambrožová má pravdu, když píše, že literaturu u nás víc než stát dotují rodiny a jednotlivci, kteří pro ni ukrajují ze svého volného času a ze své životní úrovně. A má pravdu v tom, že psaní není jen nějaká volnočasová aktivita, ale představuje v podstatě druhou – a pokud máte rodinu, tak třetí – směnu. A plně rozumím jejímu dilematu, jestli se raději věnovat psaní nebo vydělávání peněz, když už tu rodinu máte.

Spisovatelé i čtenáři chudnou, knihy jsou drahé a trh je zahlcený. Stát by – kdyby chtěl – mohl pro spisovatele udělat třeba to, že by víc investoval do podpory autorů, překladatelů, literárních časopisů a knihoven. Nebo třeba to, že by se navýšila částka, kterou spisovatelé dostávají za veřejné půjčování svých děl v knihovnách. Nebo by to nemusel být ani stát. Vize na samé hraně utopie: velcí hráči na poli knižní distribuce by mohli něco z těch ukořistěných padesáti procent z ceny knihy poskytovat autorům. Třeba by ve svých knihkupectvích mohli pořádat křty knih, autorská čtení a autogramiády, jak bývá zvykem ve velkých řetězcích západně od našich hranic. Mohli by nastavit firemní kulturu tak, že by ty autogramiády spojovali s aspoň symbolickým honorářem. Vzpomínám na svou emailovou korespondenci s vedoucím prodejny jednoho velkého řetězce, který mi nabídl uspořádat představení nové knihy ve 120 km vzdáleném městě a který na následný dotaz, zdali mi proplatí aspoň cestovné, reagoval upřímným údivem, že přece jde o mou propagaci.

Jsem rád, že Dorota Ambrožová napsala svůj osobní pohled na to, co znamená být spisovatelkou. Problémy pojmenovává, ale rozhodně jsem v jejím textu nenašel volání po nějaké celoživotní rentě od státu, jak jí její oponenti podsouvají. Mladí autoři, kteří se vysloví ve snaze zlepšit podmínky literárního provozu, si zaslouží respekt, nikoliv posměch. Řekl bych, že reakce na článek Doroty Ambrožové poskytují celkem zdařilou ilustraci toho, jak se v našem literárním prostředí komunikuje, hodnotí a naslouchá.