Jako ostatně v mnoha jiných oblastech, i v tomto je pro česká média vzorem BBC, jež už ve svých začátcích správně odhadla výhodnost spolupráce s dobově populárními autory. Počátky rozhlasového vysílání ve Velké Británii byly úzce spjaty s experimentováním, hledáním nových forem zábavy a s odvahou riskovat. Právě tato kombinace vedla k momentům, které dnes působí anekdoticky, ale tehdejší publikum jimi vskutku žilo – a zároveň položily základy moderní mediální zábavy i detektivního žánru v rozhlasu.

Už v roce 1926 se o pozdvižení postaral Ronald Knox, katolický kněz, oblíbený spisovatel a autor slavných „deseti pravidel detektivky“. 15. ledna BBC odvysílala jeho komediálně zamýšlené Vysílání z barikád. Šlo o fikční reportáž z demonstrace na Trafalgar Square, jež přerostla v divoké násilí, v rámci něhož demonstranti zničili hotel Savoy, zlynčovali ministra dopravy a nakonec i vítězně vzali útokem sídlo BBC. Jakkoliv šlo o dílo plné nadsázky (demonstraci pořádalo Národní hnutí za zrušení front v divadlech), posluchači reportáž vzali vážně, k čemuž přispěl i fakt, že ten den postihla Londýn sněhová kalamita, kvůli které nebyly distribuovány tištěné noviny. Program trval dvacet minut a Knox vůbec neměl potuchy, co způsobil. Vyděšení posluchači telefonovali do Admirality a dožadovali se nasazení královského námořnictva na Temži. Skandál dosáhl až do nejvyšších kruhů. Lord Mayor of Newcastle si například stěžoval, že kvůli pořadu byla jeho choť „vážně rozrušená“. Knox se ocitl na čas na černé listině BBC, která se obávala, aby znovu něco podobného nezopakoval.

V roce 1930 přišla dramatická redakce BBC s nápadem přilákat posluchače pomocí detektivního příběhu na pokračování, který by společně vytvořilo několik autorů. Spolupráce vícera spisovatelek a spisovatelů nepředstavovala problém, tehdejší žánroví autoři vesměs projevovali silnou soudržnost. Navzájem se znali, hodnotili si knihy, sdíleli nápady a občas si je i „vypůjčili“. V podstatě si navzájem nekonkurovali, protože poptávka po nových detektivkách byla enormní. Vznikl tak formát dnes známý jako „round-robin mystery“, česky nejlépe „štafetová detektivka“. Autoři nevytvořili společně celý román, ani nedali vzniknout sbírce povídek nebo tematickému sborníku, ale autorství kapitol si předávali jako štafetu – každý následující pokračoval tam, kde předchozí skončil. Sešlo se jich šest: jednalo se o směsici zkušených autorů a mladých talentů a z dnešní perspektivy to je skutečný „all-star“ team: Hugh Walpole, Agatha Christie, Dorothy L. Sayersová, Anthony Berkeley, E. C. Bentley a Ronald A. Knox. Každý měl napsat kapitolu v rozsahu tisíc osm set slov. Plán byl, že autor svůj příspěvek osobně přečte v sobotním večerním vysílání. První tři měli zápletku rozvinout, zbylí tři ji po vzájemné konzultaci dokončit. I když nedlouhý text Za zástěnou (Behind the Screen) nedrží příliš pohromadě, měl celý projekt mezi posluchači úspěch, nejspíš i proto, že byl spojený se soutěží týkající se identity pachatele. Rozuzlení připravoval Knox, a jelikož jej pojal netradičně, jen málo soutěžících uspělo.

Mimochodem – soutěže týkající se rozuzlení detektivek byly v té době nesmírně oblíbené. Ve dvacátých letech vycházely detektivky na pokračování v novinách a časopisech. Redakce často z marketingových důvodů vyhlašovaly pro čtenáře soutěže spojené s finanční odměnou, komu se podaří uhádnout vraha. Soutěží se nadšeně účastnila i mladá Agatha Christie a bývala extrémně úspěšná. Když už se jako spisovatelka proslavila, soutěží se nevzdala, jen řešení posílala pod jménem svého manžela. Každá libra dobrá.

Pozitivní ohlas Za zástěnou vedl k tomu, že si BBC vyžádala pokračování. Organizace projektu se chopila Dorothy Sayersová a výsledkem byl Sólokapr (The Scoop), vysílaný od 10. ledna 1931 na stejném principu jako předchozí detektivka. Kromě Sayersové se projektu opět účastnili Christie, Bentley, Berkeley, nově přibyli Freeman Wills Crofts a Clemence Dane. Každý sepsal dvě kapitoly, ale zápletku vytvořili společně. Inspirovali se skutečným případem vraždy těhotné ženy spáchané jejím milencem, který se těla zbavil tak, že jej spálil, rozemlel a rozprášil. Trvalo mu několik dní, než mrtvolu takto „zpracoval“; přičemž celou dobu s ním byla v domě jeho nová nic netušící milenka. Scotland Yard prý na místě činu našel devět set kousků lidských pozůstatků. Tvůrci ze své verze drastickou likvidaci těla vynechali a zápletku přenesli do novinářského prostředí. Oliver z deníku Daily Star se svou kolegyní Beryll pátrají po vrahovi mladé dívky a svého kolegy Johnsona, jenž o případu psal reportáž. Zápletka je tentokrát komplikovanější a propracovanější, jednotlivé kapitoly často končí cliffhangerem, aby posluchači nevynechali další pokračování. Příběh nemá jednoho detektiva, ale hned tři: v různých fázích štafetu pátrání po Oliverovi přebírají Beryll nebo detektiv ze Scotland Yardu, protože Crofts se rozhodl prostředí novin ignorovat a zaměřil se na práci policie. I přesto Sólokapr zaznamenal obrovský úspěch – BBC obdrželo asi patnáct set dopisů od spokojených posluchačů.

Na spolupráci rozhlasu a detektivky tak vznikala nová forma masové zábavy, která kombinovala napětí, soutěživost i experiment. Ať už šlo o mystifikaci, jež vyděsila celé město, nebo o spoluautorské detektivní seriály, jedno bylo jisté: éter se ve dvacátých a třicátých letech stal místem, kde se rodily moderní příběhy – a s nimi i nová mediální zkušenost.