Petya Stach (nar. 1996) pochází z Ostravy a s tímto moravskoslezským městem je výrazně spojena i dnes. Na tamní univerzitě vystudovala český jazyk a literaturu, působila jako literární dramaturgyně a jako redaktorka básnických knih v nakladatelství Bílý Vigvam. Aktuálně se věnuje sociální práci a spolupracuje s intersekcionálním kolektivem Ostravský PRAJD v rámci podpory queer aktivismu. S její tvorbou se čtenáři mohli seznámit v časopisech Host a Tvar, stejně jako na internetových platformách Psí víno a Druhá:směna. Debutovou sbírku Tetam (JT's nakladatelství), plnou nervní a nejisté atmosféry, kterou utvářela zejména osobitá imaginace, vydala v roce 2023. Po dvou letech jí vychází sbírka nová, která své téma ohlašuje již v názvu. Obava z toho, co čeká za horizontem, se zde přesouvá do mnohem osobnějších a citlivějších podob: totiž do osoby lyrického subjektu.

V zrcadle naproti

Právě lyrický subjekt se stává středobodem sbírky: osoba procházející tranzicí, která prožívá neochotu společnosti uznat její gender, stejně jako milostná vzplanutí, blízká setkání a porozumění. Bojuje s vlastní nejistotou, se svými strachy; a zároveň projevuje odhodlání a vůli bojovat za svou identitu. Queer tematika není v literatuře ničím novým, ale jen málo děl ji dokáže zobrazit tak otevřeně, syrově a citlivě, aby čtenář jasně vnímal zranitelnost a potřebu přijetí, které s ní souvisejí. Aktuální sbírka Petyi Stach v tomto ohledu patří k tomu nejsilnějšímu, co se v produkci současné české poezie objevuje. Jedná se o autentické a navýsost citlivé básně, které člověka nenechají chladným.

Sbírka obsahuje tři části, z nichž každá má vlastní dynamiku. Navíc společně utvářejí ucelený tok obrazů a myšlenek, které pomohou čtenáři orientovat se v pocitech queer lyrického subjektu. Hned v úvodním textu jsme postavení před akt proměny: „obvazy prosakují ráno je převážeme / a pokusíme se předstírat / že nevidíme co je pod nimi“ (s. 7). Ne nadarmo se leitmotivem prvního oddílu stává zrcadlo – nejen jako prostředek ke sledování změn, ale zejména jako most mezi minulostí a budoucností, jako aplikace k uchování vjemů: „V zrcadle naproti / světlem vyřezaná / fosilie tváře // algoritmy generují příští život“ (s. 16). Přes všechny tělesné proměny stále zůstává jeden a ten samý člověk. Člověk naplněný pochybami, nejistotou a touhou po pochopení.

Všichni jsme stejní

Sbírka v sobě ukrývá velké množství mikrotémat, která se na lyrický subjekt neustále nabalují a narušují jeho osobní konformitu – ať už se jedná o nepochopení s úřady, s vyškatulkovaným světem, jenž touží vše pojmenovávat, dávat všemu podivnému punc poruchy, nebo o uvědomování si vlastní duality. Přestože ve druhé části narůstá na síle tematizace queer aktivismu, nejsou za ním vidět žádné zbraně, jen touha po uznání, zloba a smutek z toho, že hlavním nepřítelem jsou zaběhlé zkostnatělé pořádky, kde chybí invence a přebývá strach: „Noční ulice se k sobě krčí / a když se otočíš / nikdo tam není“ (Safespace je jen modlitba, s. 21). Vnitřní prožitky lyrického subjektu občas působí, jako kdyby šlo o běžnou cestu k sebepřijetí, ovšem v tomto případě se nejedná o nošení brýlí nebo rovnátek. Mluvíme tu o přijetí vlastní identity, o transgender coming outu, mluvíme o postoji, který nerezonuje jen v člověku. Překážky totiž leží na každém kroku. Na to odkazuje již název sbírky. Lyrická mluvčí pociťuje nebezpečí a její instinktivní reakcí je buď útěk, nebo boj. Pořád a pořád dokola. „Až přijde správný čas / všechna reprodukční centra obsadíme / vybudujeme v nich komunitní hnízda a / zplodíme hvězdné nebe“ (s. 27). I texty pod rouškou aktivismu zůstávají ve své podstatě lyrické, což umocňuje jejich citlivost. Ve sbírce navíc narazíme i na básně milostné, v nichž se veškerý gender i identity vytrácejí: „Až se zítra potkáme znova poprvé / neřeknu už ani jedno – / vezmu tě za ruku a ukážu ti / jak se všechno třpytí“ (s. 37). Prožívání lásky je ústředním tématem závěrečného oddílu a skvěle tak kontrastuje s básněmi o sebepřijetí a boji za vlastní identitu. Stach zde totiž ukazuje, že pocity a emoce máme všichni stejné a vůbec nezáleží, do jaké kategorie nás zařazuje mezinárodní klasifikace nemocí, jaké jsme orientace, jakým mluvíme jazykem. Všichni jsme stejně zranitelní, stejně silní a stejně slabí a snažíme se být lepší, i když nám někdy svět úplně nepomáhá: „Budujeme rodiny splétáme kořeny / učíme se jak vypudit plevel nenávisti / tak silně obrůstající naše srdce / učíme se znovu milovat sebe / i svět“ (s. 27).

Sbírka Petyi Stach bude ve čtenáři ještě dlouho rezonovat. Nabízí totiž citlivé a civilní zobrazení světa z pohledu lyrického subjektu, který si prochází sebepřijetím, snaží se o maximální akceptaci od společnosti, a současně žije běžný život jako kdokoliv jiný. Jestli je na lyrické mluvčí něco znepokojivého a vlastně smutného, pak je to neustálý motiv ohlížení se. Obavy, zda někdo nekouká, zda si někdo něco nemyslí, zda ji někdo nepronásleduje, vytvářejí do určité míry atmosféru nejistoty na pozadí každodenních radostí a strastí. Je třeba mít na paměti, že tento stín kolikrát vytváříme i my sami.

Jemnost sbírky dotváří i graficky jednoduché provedení, kterým je JT's nakladatelství vyhlášené. Jako kdyby chtěl nakladatel – obrazně řečeno – nechat promlouvat pouze verše. A básně Petyi Stach toho mají hodně co říct. Až se bude zase někdy debatovat nad možnými nominacemi na literární ceny, sbírka Od svého vyoutování nosím jen boty ve kterých můžu bojovat nebo utéct by mezi nimi neměla chybět.