Na novou verzi Chatu GPT jsem se nejprve obrátil s jednoduchým dotazem: zdali zná spisovatele Vratislava Kadlece… Znal ho, a dokonce bez vyžádání podal i celkem dobrý rozbor základních specifik jeho skromného díla. Vzápětí jsem tedy bez dalších komentářů a upřesnění vznesl jednoduchou prosbu: Napiš prosím krátkou povídku ve stylu Vratislava Kadlece. 

Výsledek je zde (a pozor, to ještě není pointa):

Stín v mezeře

Dveře do sklepa vrzly přesně v tu chvíli, kdy se voda v konvici začala vařit. Nestávalo se to často, ale posledních pár dní jako by se celý dům pokoušel dýchat sám za sebe. Zaznamenával to jen okrajově – skřípnutí parkety, která dosud nikdy neskřípala, závan chladného vzduchu, který nemohl přijít z žádného okna.

Nešel se hned podívat. Sedl si zpátky na stoličku a sledoval, jak se pára z čaje pomalu zvedá ke stropu. V hlavě měl mlhu – ne únavu, spíš jakousi vatu, která mu tlumila myšlenky. Venku drobně pršelo. Ve sklepení to mohlo být něco obyčejného. Křeček, co utekl. Vzduch. Ale stejně tam nakonec šel.

Sestupoval pomalu. Krok po kroku, jako by každé schodiště vedlo někam jinam než to předchozí. Tma byla hustší, než by měla být, a i přesto, že rozsvítil, rohy místnosti zůstaly ponořené v šeru.

Ve zdi pod starým regálem si všiml úzké škvíry – nikdy si jí předtím nevšiml. Přesně v tom místě bývala kdysi polička s marmeládami. Dřepnul si a nakoukl dovnitř. V mezeře mezi dvěma cihlami bylo cosi zastrčené – tenký papírek, složený na čtyři části.

Rozložil ho. Písmo bylo roztřesené, psané měkkou tužkou. Jediná věta:
„Nezavírej oči, když usínáš – nesmíš mu dovolit, aby tě viděl první.“

Zůstal několik vteřin dřepět, papírek v ruce, ztuhlý jako tělo v zápasu, který se nikdy neodehrál. Pak papír složil a zasunul zpátky do škvíry.

Ten večer neusnul vůbec. A když náhodou přivřel oči, měl pocit, že se na něj někdo dívá. Z opačné strany víček. 

No… – Přiznám se, že mi maličko zatrnulo. Když odhlédnu od jistých stylistických neobratností, kterých bych se (doufám) sám nedopustil, přišlo mi, že něco podobného bych skutečně mohl napsat. Nikoliv dnes – ale ten text mi až nepříjemně připomínal juvenilní pokusy, které jsem vršil do šuplíku někdy na gymnáziu a pak v prvních letech svých pražských studií…

Co víc: Ta ústřední věta – „Nezavírej oči!“ – mi byla neodbytným způsobem povědomá, jako bych ji skutečně už někdy napsal. Přitom jsem si byl ale prakticky jistý, že nepochází z žádného z mých publikovaných textů…

Nedalo mi, prošel jsem svoje šuplíky – přesněji zazipované soubory na dně harddisku. Zjistil jsem, že někdy koncem minulého století jsem skutečně napsal povídku (asi bych dnes řekl spíš cvičení), které má začátek zmíněné věty dokonce v názvu: „A nezavírej oči…“ Pointa příběhu je odlišná, slova v té povídce pronáší tajemný stařík a celé to nakonec shazuju a obracím ve vtip – ale to nic nemění na skutečnosti, že je to opravdu moje věta… 

Mohl by se snad ChatGPT naladit na mé myšlenky do té míry, že dospěl k něčemu, co jsem sám kdysi napsal a pak schoval v šupleti?

Musím říct, že mě to docela znervóznilo.

Naštěstí jsem si po chvilce vzpomněl, že kdysi na přelomu století, v dobách, kdy mé první studentské spolubydlení mělo podobu protileteckého krytu hluboko pod Dejvicemi, obývaného z větší části lehce cyberpunkovou komunitou studentů ČVUT – tedy že už v oné době internetového pravěku jsme měli vlastní server, na kterém kromě prapředka zmíněného Chatu GPT, lehce dadaistického chatbotu Krysa, visely i naše rozličné výtvory.

Znovu jsem se tedy ponořil od hlubin harddisku a bylo to tak: Moje „povídka“ o tajemném staříkovi tam tehdy visela. Úkrytové stránky měly za dobu své existence počítám tak dvacet návštěvníků, na internetu nejsou už dobrých dvacet let a nenajde je už ani kdysi všemocný Google.

ChatGPT je ovšem kdesi vyčmuchal, a dokonce se dovtípil, že autorem zmíněných textů je moje maličkost. Možná, že moje archivní juvenilie byly dokonce součástí korpusu, na kterém se učil mluvit a který jeho tvůrci posbírali v jakýchsi zaprášených webových archivech.

Varianta čtení myšlenek tím tedy padla, čímž se mi značně ulevilo… Ovšem jiné důvody k nervozitě jsou o to naléhavější. Jestli jste před dvaceti lety někam nahráli svoji fotku z mejdanu, nedělejte si iluze, že je zapomenuta. Umělá inteligence ji může kdykoliv použít k vytvoření vašeho simulakra. Na autorská a osobnostní práva zapomeňte.

Co internet jednou schvátí, to vám AI po letech nečekaně vrátí.