Básnická sbírka Paví logika evokuje zápisník snů a zachycuje putování nespočtem svébytných mikrokosmů. Její sugestivní název v sobě propojuje zdánlivě antagonické substance – okázalost páva a řád logiky, čímž už v zárodku předesílá jedno z hlavních témat. Poetický svět českého básníka, terapeuta a někdejšího šéfredaktora literárního časopisu Tvar Adama Borziče (nar. 1978) vzniká na základě leitmotivu spojování protichůdného: od souladu s přírodou, který lze vnímat v konfrontaci s civilizačním progresem (například experimentální verše z dialogu s umělou inteligencí nebo konfrontace s falešným „whatsappovým světem“, následně vystřídané kontemplativními haiku), až po juxtapozice Východu a Západu (jak naznačuje nejen úvodní báseň o paní Wu a panu Vidličkovi). Absurdita je nicméně nedílnou součástí i našich vesmírů, a tak obálku doplňují verše ze strany 26: „Zdálo se mi o holčičce, / která si namáčela tlačenku do piva.“

Realita s vůní santalu

Zásadní inspirací je také východní poetika – jak na úrovni motivů a symbolů (volavky, ginkgo, santal), tak i formálně, zejména v částech obsahujících kontemplativní básně a haiku (Svlačec a slza a Otcova země neklidu). I barvy hrají klíčovou roli: odstíny rudé zastupují vášeň, mnoho druhů lásky i symbol politickému režimu (s. 85), modrá naopak akcentuje klid a meditaci. Celá sbírka je vizuálně prostoupena pestrobarevnou, ornamentální estetikou, kterou nejlépe vystihují verše evokující únik a čistou radost z imaginace (s. 42). Lyrický subjekt není stabilním „já“ – osciluje v perspektivách; je filtrem, jímž svět prochází. I pomocí této stylizace autor autenticky zachycuje říši snů – dotváří tak mlžné, pohádkové, absurdní, znepokojivé i fyzicky senzuální až živočišně erotické obrazy. Touto optikou Borzič vytváří příbuzné rysy s poetikou surrealismu, což podtrhuje i připomínka japonského filmaře Hajaa Mijazakiho. Borzičovy podvědomé krajiny se vyznačují širokou rozmanitostí a smyslovou konkrétností.

Jazyk v Paví logice představuje rozostřené a vazké médium, jehož prostřednictvím autor splétá překvapivé asociace utvářející jakousi koláž z podvědomých impulsů. Adam Borzič je mistrem asociací, o čemž vypovídají pasáže, kde dochází k záměně orchideje s dámským přirozením (str. 106), nebo kdy se od mandarinek (plodu hesperidium) odvíjí cesta k antickým Hesperidkám (str. 38). Sbírka je protkána i krátkými prózami, přičemž jednu takovou (a popisně pojmenovanou Oliva – maslina) lze najít na straně 65. V ní autor podléhá obdivu k tomuto středomořskému plodu, přičemž na základě senzuálních podnětů, pravděpodobně i s nádechem nostalgie, uplatňuje pro něj typickou formální preciznost a důvtip. „Světle růžové květy na terase se sklání ke stříbřitě zeleným olivovníkům před domem. Chorvatsky se oliva řekne maslina. A olivový olej maslinovo ulje. Myslím, že české slovo oliva doslova klouže po povrchu tohoto divného zeleného plodu, vykružuje jeho matnou pevnost. A vyslovuje jeho chladivou specifickou barevnost – tu zvláštní zeleň. Chorvatské slovo maslina plod ochutnává zevnitř. Vlastně už olivu zpracovalo. A tak z ní vytéká její mastnota, její olejnatost, skrytá sluneční šťáva. Olivovníky rostly i v Getsemanech. Zrádkyně kukačky na ně nesedají. Tak mě učili v dětství v Dalmácii.“

Touha v množném čísle

Stejně tak je nedílnou součástí poetiky živočišný erós. Ten se pohybuje od idylické formy (s. 116) přes syrově erotickou až po hluboce citovou a zralou touhu, jež v sobě nese existenciální hlad: „Rád bych tě probudil / rád bych ti pronikl pod žebro. / rád bych tě pohladil. / poslal mě básník, tenhle / básník má totiž rád ženy po padesátce, / s unaveným tělem a hladovým srdcem“ (s. 120).

Společným jmenovatelem všech těchto dedikací a intertextů je úcta k imaginaci jako platné formě poznání. I skrze dedikace a intertexty Paví logika představuje formální i obsahovou syntézu, kde se mísí klasické i současné, někdy i popkulturní odkazy (od Homéra, Orfea a Shelleyho po Almodóvara a Matisse nebo Pollocka). Nejde přitom o pouhé literární reference, ale o živoucí dialog, v němž se poezie stává prostorem pro setkání. Autor akcentuje i skutečnost, že mnohdy záleží jen na perspektivě: například pleroma i mandala označují totéž; stejně tak se prolínají různé náboženské představy (včetně odkazu na kosmického Krista, s. 34).

Touha zde nabývá podoby síly udržující koherenci i stálou svěžest našeho bytí. Ačkoli ve východních filozofiích bývá tanhá (touha) často vnímána jako síla zastiňující mysl, Borzič si tuto premisu přetváří k obrazu svému: touha je v jeho poezii především přesným a konstruktivním principem. Byť je Paví logika místy zahlcující svou charakteristickou obrazností, jedním z jejích nejdůležitějších poselství je, že touha není překážkou poznání, ale jeho podmínkou.

Paví logika představuje ucelenou podobu autorovy dosavadní poetiky – je smyslově přesycená, často protichůdná, ale zároveň hluboce kontemplativní a epistemologická, ukotvená v nelineární logice představivosti, nikoli racionality – to esenciálně vystihují verše ze strany 15, které fungují jako krédo celé sbírky: „Svět paví logiky se vyloupl z očí kosmu. / Vyskočil z nich a nyní žije z mileneckých doteků. / Tak přesný ve své nekonečné touze.“