Nový básnický počin Jitky Bret Srbové (nar. 1976) tematizuje snahu o vnitřní harmonii, sounáležitost s přírodou a mystérium „malých věcí“, přičemž jen čtenářova fantazie určuje, čím vším titulní malé věci mohou být. Přesto se zdá, že odpovědnost za devastaci přírody a lidské ignorantství lyrický subjekt ponechává těm, kteří spočívají za plotem jeho zenové zahrádky. 

Úvodní trojverší na straně 11 existenciálně reflektuje budoucnost jako součást přítomného okamžiku: „neumím věštit, / budoucnost čtu přímo. Budoucnost / čte mě.“ V rozporu s touto tezí však lyrický subjekt o budoucnost často projevuje obavu: „zjistím, jestli po této zimě / se ještě vrátíme, vrápenče, čírko, sestro moje, / jestli ještě budeme.“ (s. 18) S kritikou lidské rozpínavosti a odklonem od spirituality by bezpochyby souhlasila řada čtenářů. Snaha upozornit na tuto problematiku je podtržena stylizací lyrického subjektu do role poněkud nezúčastněného pozorovatele lidského maření. Zároveň si v několika básních nelze nevšimnout jistého „environmentálního patosu“, vyvěrajícího z pozice lyrického subjektu, který se snaží vnímat svět zodpovědně a reflektuje skutečné priority, kterých si je jako téměř jediný vědom: „Lidé už se nevejdou / do této zeměkoule z foukaného skla. Osidlují / proto krmelce, hnízda datlů / a opuštěný včelín na okraji lesa. // […] Už znáš datum nástupu? Vytrvalý / týmový hráč, ochotný k oběti – // pozor, ať ji neupustíš. Příště přijdeš v pondělí.“

Autorka se i v Přímluvě za malé věci drží „svého“ tématu přírody a známého intimního prostoru v podobě rodinných okamžiků nebo eroticky zabarvených básní. Výsledkem je povědomá poetika fyzické i duchovní jednoty, v níž se „malé věci“ stávají nositelkami hlubších významů. Pozoruhodná je však jejich bližší nespecifikovanost – v textu zastupují jakýsi všudypřítomný mýtus: „Namítáš, že jsou to přece velké věci, / ale malé věci nesouhlasí. […] // Tam, kam se z hrůzy nedívám, jsou malé věci / zachycené zbrklou spouští, // jsou malé věci / velké v chuchvalcích.“ (s. 30)

Motáci, veverky, kukly, larvy…

Sbírka je rozdělena do tří oddílů: Malé věci, Švy mezi vteřinami a Přijde jaro. První oddíl primárně tematizuje vztah člověka k majestátu přírody. Slabina sbírky spočívá právě v tomto segmentu, konkrétně v častém recyklování motivů a místy ledabylých verších, kontrastujících s prostředky přepjatě zatíženými patosem (například na straně 57: „Budeš pařezem, sežehnutý dřevem, / budeš jelenem ve svítání stébel. // válíme se v břiše hory, / modrost oblohy je alchymistův kámen. / Krev lesa, aha, mdloba malin, // jazyk se s tím nemaže, jazyk se s tím / blázen.“). 

Poněkud nešťastně se jeví také snaha obklopit subjekt co nejrozmanitější havětí, avšak často bez jakékoliv vazby organismů na konkrétní verše. Frekventované hromadění názvů živočichů a rostlin pak evokuje listování encyklopedií: „Hodné nepálí. Tady u nás svítí strakapoudům, / díky nim na sebe vidí zápasící daňci.“ (s. 22) nebo „Vzrušenými skrýšemi / ve fyzických tělech. Veverky a krahujci, / lišky a zajíci poběží vedle sebe.“ (s. 58), jinde zase „Podávám ti na usmířenou / peruť žluny zelené. K obědu budou kukly a larvy.“ (s. 72) či „A stěhují se zpátky ptáci. / Moták pochop. Včelojed lesní – přijatelní migranti.“ (s. 76)

Abychom na tuto kumulaci nenahlíželi pouze skepticky, můžeme v ní hledat i jistý záměr. Například moták i včelojed jsou běžní, nenápadní dravci, kteří – na rozdíl od havrana, sokola či orla – postrádají mýtickou auru. Právě tím však jejich výběr přirozeně souzní s motivem „malých věcí“. Tito tažní ptáci mohou v kontextu sbírky, jejímž ústředním tématem je ztráta rovnováhy mezi člověkem a přírodou, představovat „živý svět“, jenž se před člověkem vzdaluje, avšak stále s nadějí na návrat. Volba zdánlivě náhodných živočichů a rostlin tak nemusí nutně sloužit coby alegorie, ale spíše podtrhuje jejich prostou, přirozenou nenápadnost.

Sbírka jako celek se nese v duchu jednoduchých, cyklických zákonů přírody: bytost se rodí, živí, množí, umírá – a stává se potravou pro jinou. Jistá zmatečnost a kumulace obrazů pak může odkazovat k nesmírné rozmanitosti života, jehož rovnováha stojí právě na „malých věcech“ – na hmyzu a mikroorganismech, bez nichž by se celý systém zhroutil. Jitka Bret Srbová tak zároveň nenápadně připomíná, že my lidé jsme faktorem, který tuto rovnováhu bezpochyby ovlivňuje.

Člověka dělá člověkem to, že cítí

O Švech mezi vteřinami můžeme tvrdit, že jsou básnicky nejzdařilejší. Obracejí se k intimitě a osobním vztahům, což potvrzují i dedikace soukromého charakteru (partnerovi, dceři a konkrétním místům). Lyrický subjekt se stylizuje do role matky, milenky, jakési lesní žínky i genia loci přírody. Erotická a meditativní rovina střídá environmentální melancholii. Chvílemi se vynořují i pozoruhodné obrazy, například v podobě fraktálních struktur hmoty, nebo se zkrátka setkáváme s poezií, na kterou jsme u Jitky Bret Srbové zvyklí z jejích předchozích básnických sbírek („Malá bytost tedy spí a nenápadně přitom stárne / tvář ještě úplně bez vrásek, úplně bez.“ s. 60), byť v drobném stínu „lyričnosti učebnice biologie“.

Třetí část Přijde jaro se nese v pozitivním duchu a nabízí se jako vyjádření naděje – pokud bychom se coby lidstvo stali vnímavějším, zahojili bychom vztah s přírodou a mezi sebou navzájem, mohli bychom se těšit na poněkud zářnější budoucnost… Přímluva za malé věci tak zůstává poněkud pozadu za „standardem“, který jsme u Jitky Bret Srbové mohli načíst například v její zdařilé sbírce Les (2016). I přes slabiny ale může autorčina nejnovější kniha směle oslovit čtenáře, kteří se naladí na její kontemplativní tón – nabízí prostor k přemýšlení o našich prioritách, vědomém přístupu k přírodě, ostatním bytostem a k sobě samým. Taková osobní perspektiva si své publikum jistě najde.