Když se Petra Hůlová v závěru svého sloupku Výhrady eliminuje příští verze v souvislosti s užíváním AI řečnicky ptá, jaký že je onen kýžený stav, za nímž se ženeme, chce se mi vykřiknout: lobotomie ducha!

„Naše tendence zjednodušit si život není nic nového, jen nás teď ďábelsky přitahuje možnost, že stejně zatočíme i s myšlením,“ píše Petra a já si to představím jako kreslený vtip – výprava horolezců právě zapíchla českou vlaječku do prsti pohoří s příkrými srázy a ostrými výčnělky s popiskem Myšlení. Tak jsme ho zdolali! Radostné selfie, možná i přípitek, vítězný reel ihned na sítě nasdílený, a šup zpátky do tábora.

Konzumní společnost k tomuto cíli žene vpřed přesvědčení, že i bez duševně namáhavé práce nebo právě bez ní se budeme mít nádherně, přímo jako v ráji. Ale jak si představujeme ten ráj a sami sebe v něm? Na plážovém lehátku? Na gauči, kde si jemným poťukáváním na displej chytrého telefonu zařídíme život tak, že z něj téměř nebudeme muset slézt? Jsou myriády rájů, ale jaký nám zaručí soužití s AI? Za jakým rájem, ptám se spolu s Petrou, se ženeme?

Lidé, posedlí usnadňováním, si firmami s miliardovými obraty nechají ukrást i to, co by měli zuby nehty chránit, co by si měli stůj co stůj ponechat. Třeba možnost svobodné volby, a dokonce i výchovu a duševní zdraví svých dětí, když jim jako společníky pořídí plyšové hračky s nainstalovanou AI, která s jejich potomky diskutuje o tématech značně nevhodných.

Dosáhnout cíle snadno, levně a rychle je nejkratší cesta ke kolapsu. Na tuto posvátnou mantru digitální éry hynou celé ekosystémy. Snadný, levný a rychlý život produkuje snadnou, levnou a rychlou smrt. A když smrt přijde, nevadí, vytvoř si klona svého milovaného. Bude to, jak by nikdy nezemřel. Naopak, třeba si budete povídat víc než dřív! A hlavně, ne tak pracně!

V dokumentárním filmu Navěky s tebou (Německo, USA, 2024) si mohli zoufalí pozůstalí zaplatit chatování se svými blízkými až ze záhrobí nebo jejich replikaci coby digitálních avatarů, aby se s nimi mohli ve virtuální realitě znovu setkávat. Byly to dojemné sekvence. Děsivé ale na nich bylo něco jiného – svěřování svého žalu firmě, která ho řádně zprocesuje… Váš žal!

Není to jen byznys s útěchou, ale byznys s nedostatkem představivosti, o jejíž absenci usilují veškerá nová média. To, co se dříve snadno, levně a rychle odehrávalo v lidských představách, vyhřezlo ven, kde to kdokoliv může popadnout a nějak to zpotvořit. Technologické firmy bohatnou na našem zoufalství a prázdnotě a důkladně pracují na našem opětovném vyprazdňování, na naší amnézii, abychom si vlastní světy, jejichž pravost bezpečně rozpoznáme, netvořili raději vůbec nebo abychom si je netvořili tak rychle, snadno a levně, protože to hrozně kazí kšefty! A tak nám alespoň rozleptávají soustředěnou pozornost, bez které se to neobejde.

V létě jsem zděšeně sledovala případ slovenského chlapce, který se na koupališti nakazil amébami slzovičky zhoubné a po pár dnech v nemocnici zemřel. Parazit pronikl jeho nosní dutinou až do mozku, kde mozkové buňky rozpustil a mozek mu doslova proděravěl. Po každém koupání v řece či bazénu jsem pak trnula, zdali i tentokrát přežiji útoky mozkožrouta!

Nafukovat hrozby, které tak často nehrozí a ignorovat ty, které máme pod nosem, je zkrátka v lidské povaze. Mobil nám do nosu nevleze, ale vliv toho, co nabízí, může být podobně zhoubný jako vliv slzovičky. Jen zřejmě nezemřeme tak rychle; tedy pokud nám AI neporadí, že posledním účinným lékem na naše neduhy, který nám zbývá, je sebevražda… Proti smartphonu je slzovička hadr. Suchozemská slzovička hýčkaná jako mazlíček. Já vám ale říkám, bacha, jsou to mrchy! Držte si je od těla raději dál a už vůbec k nim nestrkejte nosy!