Příběh o mladíkově pobytu ve velké metropoli by sám o sobě nebyl v české literatuře ničím novým – přímo z Berlína již minimálně jeden takový, a navíc úspěšný, nabídl Jaroslav Rudiš. Na rozdíl od jeho Nebe pod Berlínem se Pohludka soustřeďuje na pohled „zdola“. Hlavní hrdina Jan Štokrle pracuje, nebo přesněji řečeno dře, na nekvalifikovaných pozicích. Dvě ústřední prostředí, v nichž se převážná část Štokrlových osudů odehrává, představují kantýna, kde myje nádobí, a centrum města v okolí Alexanderplatzu a třídy Unter den Linden, kam po neshodách s vedením kantýny přesedlá, aby prodával lístky na okružní jízdu městem (odtud i název díla). 

Čtenář se tak ocitá v autenticky působícím dělnickém Berlíně a nahlíží do tamějších poměrů vystižených v knize určitými charakteristickými rysy. Je to na prvním místě opakování stále stejných, rutinně se odvíjejících pracovních úkonů a z nich vyvstávající hodnotová přízemnost Štokrlových kolegů. Pohludkovy postavy se jen zřídkakdy pouští do činů či úvah přesahujících touhu co nejvíc vydělat a za utržené peníze si užít odpočinkovou zábavu (chlast, hazard, placený sex; v případě ženských protagonistek pak si zajet na nějakou ušmudlanou last minute dovolenou). Jde tu o jakýsi elementární boj o žvanec; jak hrabat pod sebe a ošidit u toho zákazníky i zaměstnavatele, jak při prodeji lístků získat lepší flek a „udělat“ víc turistů; a je-li to nutné, pak bez výčitek svědomí svést vinu na spolupracovníky. Velmi jednoduchá, a přitom věčná logika nekvalifikovaných profesí, chcete-li, ulice.

Hlavní hrdina, nebo spíš antihrdina, se od postav ve svém okolí vlastně ani moc neodlišuje. Chce vydělat, chvíli pobýt v Berlíně a pak zas popojet někam dál, kde bude dělat podobný typ práce. Nějaké hlubší polohy se u něj konstatují poměrně obtížně. Odvolává se na učení pouštních mnichů, na životní rytmus, kupuje si Bhagavadgítu, v kavárnách rád konverzuje a stylizuje se do intelektuála, ale zůstává otázkou, zda tato poloha vychází z nějakého jeho vnitřního pnutí, popřípadě charakterového rysu, nebo zda chce vlastně jen zapůsobit na své okolí, a to především na ženy, po nichž touží. Štokrle je tělesně založený typ, na okolní svět reaguje přednostně fyzicky. S frustrací se vyrovnává mlácením do nábytku a vyvoláváním půtek; zajímá ho, kdo je kolem něj jak silný, a s těmi fyzicky zdatnými se porovnává. Jeho zálibu v pití a kouření, přesněji lačné opíjení a slast z cigaretového potáhnutí, Pohludka líčí důsledně naturalisticky. To samé a ještě v umocněné míře platí pro sexuální scény, jež náležejí k literárně nejzdařilejším pasážím knihy; mají rychlý spád a napětí balancující na tenké hranici mezi násilným a nenásilným aktem, jež vyživuje již zmíněný Štokrlův fyzicky založený temperament.

Pohled zdola se v Okružní jízdě projevuje ve všem. Prostředí kantýny, umístěné v bývalém továrenském komplexu, ulice centra města, dokonce i podnájemní byt působí syrově, až divoce. Zvlášť když se tu objevují samé zchytralé figurky podvodníčků a polopodvodníčků. Nadřízení v kantýně, naháněči turistů na okružní jízdu – drsní frajeři ulice, s nimiž se život nemazlí, a tak machrují a přimýšlejí si; figurky bezdomovců, skořápkářů a falešných výběrčích charitativních příspěvků. Vedle těchto lidí ulice pak všechny ostatní postavy – ať už jsou to studenti, demonstranti proti netoleranci, či turisti-zákazníci – připomínají naivky nepolíbené reálným životem, kteří si na chvilku odskočili z dobře zajištěného života ve slonovinové věži, nebo ještě přesněji, domácí mazlíčky, kteří omylem zabloudili do lesa mezi divoké šelmy.

To samé se dá říct o zachycení obecnějších témat (imigrace, rasismus, práva sexuálních menšin, sociální spravedlnost). Na ty Pohludkovi hrdinové nahlížejí jako na zpovykanosti, na které má čas jen ten, kdo pořádně nepracuje. Jestli si z románu můžeme vzít nějaké poučení, pak právě to, jak málo se tento typ lidí zabývá něčím problematičtějším, než je polarita práce vs. zábava, ať už proto, že na to nemají čas, nebo je to zkrátka nezajímá. Zároveň je nutné dodat, že práce ve Štokrlově chápání nepředstavuje něco útrpného nebo nějaké nutné zlo. Práce tu není kritizována, je spíš chápána jako od života neoddělitelný fakt, a lze dokonce tušit, že hlavní hrdina má práci rád.

Na závěr se pokusme vřadit Pohludkovu knihu do širšího literárního kontextu. S již zmíněným Nebem pod Berlínem má společné opravdu jen kulisy stejného velkoměsta. Na rozdíl od Rudišova debutu se v Okružní jízdě nejezdí zdaleka tak často metrem, přitom však pohled zdola nabízí autentičtější. Spíš než s Rudišem by si tedy kniha zasloužila srovnání například s Louisem-Ferdinandem Célinem. Tvrdý, až bezcitný naturalismus, postavy přízemních prospěchářů, sugestivní zachycování fyzických potřeb, práce a sexu mohou čtenářům připomenout zejména Célinovu Smrt na úvěr. Anebo ještě lépe autobiografické romány Henryho Millera; ve srovnání se Célinem nejde Pohludkův jazyk přece jen až tak na dřeň a vyprávění na některých místech (zejména líčení pracovního prostředí) trpí přílišnou popisností.

Okružní jízda městem by na každý pád neměla českým čtenářům uniknout. Stálo by za úvahu, zda ji nepřeložit do němčiny. Bylo by totiž jistě zajímavé, zda a jak by na německé čtenáře zapůsobilo ono gastarbeiterství rozvinuté v jejich hlavním městě.