Vyváděli jsme Huberta z lesa, jako bychom ho vyváděli z omylu. A les pro něj omylem skutečně byl. Stejně jako pro mnoho lidí, kterým se smrskl na padající vražedné větve a útočící vražedná klíšťata. Cesta k lidem byla na dohled, ale zmatené zvíře, uvězněné ve vlastním strachu, ji nepostřehlo. Nevíme, zda byl jat vůní dálek a dobrodružství či vůní jarní kočky a v roztoužení se vydal do míst, kam by za jiných okolností nevkročil. Nevíme to. Nejsme kocour.

Krčil se pod pařezem a teskně mňoukal. Působil nepatřičně, neměl tam být. Lomcovalo v něm rozpolcení. Krčil se a zároveň se po nás natahoval. Zápasil se svou přirozenou plachostí a pudem sebezáchovy, touhou se přišmajchlovat a držet si odstup. Chtěl k nám a bál se k nám. Mňoukal čím dál teskněji. Člověk byl záchrana i záhuba. Třeba i za tím, že tu byl nesporně několik dní sám, stál nějaký člověk. Člověk, který ho vyhnal, člověk, který ho honil, člověk, co po něm střílel… Nevíme, nejsme ten člověk. Situace nemohla být ambivalentnější. Věděl to taky, ale nemohl to formulovat. My to formulovat mohli.

Snad by se časem, a především hladem a hubnutím, otrkal. Po mnohadenním marném čekání na granule a masové kapsičky by masovou kapsičku a granuli udělal z probíhajícího hlodavce – myšky, norníka, plšíka nebo v křovisku spícího ptáčka. Měl-li by na to ovšem dostatek sil! Pro divokou přírodu jsou nejžádoucnější kočky zesláblé tak, že nic živého nechytí. V Austrálii by tě, moulo, kamerou a laserem zaměřil vládní robot Felixer a stříknul by ti na srst jedovatý fluoroctan sodný. Kdybys nechtěl zemřít, nesměl by ses mýt!

Předstírali jsme, že odcházíme. Otočili jsme se a vykročili. Mňoukání zesílilo. Je možné, že jsme se pro něj skutečně stali tak nepostradatelnými, aniž by věděl, že s námi strádat nebude? Náhle jsme pro někoho znamenali možnost přežití. A to byl závazek. Svět mi vždycky připadal tak příšerně složitý, že jsem si nevzala na triko žádné děti ani žádná zvířata. Kytky zvládáme. Zatoužím-li po zvířeti, nejčastěji po pejskovi nebo ovečce (nezávislost kočky mi příliš připomíná mou vlastní závislost), muž mě upozorní na naše časté výjezdy, absenci zahrady a nutnost adopce a jeho neprůstřelné argumenty mě zas vrátí na začátek hry.

„Můžem mít mračno molů a říkat mu Mourek!“ navrhuje.

Jeho vtip mi vynahradí každé zvíře. Krom molů mi nabízí roztoče, červíky, rybenky, pavouky… Proč vlastně chtít nějakého tvora vlastnit? Celý ten byznys s domácími mazlíčky je v jádru sobecký a hrůzný jako pornoprůmysl. Jen o tom se všemi těmi esteticky zmutovanými pejsky a kočičkami nikdo nikdy nenatočí skandální reportáž.

„A kdybych našla nějakýho ubožáka u popelnic? Takovýho na umření, prašivýho, prolezlýho chorobama, víš?“
„Ale tys žádnýho takovýho nenašla.“

Má pravdu. Prostě nemám, na rozdíl od jeho sestry, štěstí. Ta už objevila u popelnic, dokonce u řeky, snad deset koťat v různých stádiích zdraví či rozkladu. Jednomu černému kocourkovi, který vypadal jako několikrát přejetý, dokonce přiřkli jméno Placák. Placák se však za léta sestřiny něžné láskyplné péče dofoukl zdravím, krásou i ztracenou důstojností. Dnes vypadá jako vtělení kočičí bohyně Bastet. A kamkoliv se postaví – třeba jen k prázdné misce na žrádlo nebo k plné kočičí toaletě –, tam zavládne jeho majestát a titěrné potřeby těla získají rázem punc čehosi výsostného.

Ovšem tenkrát, v jarním lese, provoněném podléškami, dymnivkami a sasankami, jsem to štěstí poprvé měla já! V očích mi zablesklo, jako bych přestupovala zákon. Tohle byl můj vysněný popelnicový chudáček! Pravda, nechtělo se mi obětovat přemrštěné výdaje na veterinární péči. Není nad to, když zvíře, které zachraňujete, se vlastně zachraňuje samo a vy pro něj nemusíte hnout prstem. Stačí vaše milostiplná přítomnost.

O pár let později jsme z lesa vyvedli malého divokého kance. Ten ovšem do lesa patřil. A lesu jsme ho také vrátili. O správnosti kocourova vyvedení však nebylo pochyb. Můj mesiášský komplex se radostně nadýmal jako po hráškové polévce. Kocourkovy žluté oči se ke mně starostlivě upínaly, ostré pohoří páteře, kterou opustila svalovina, připomínalo slova legrační písničky divadla Sklep o věrném psu, který „má z hřbetu ven páteř“ a panička jej může „nosit z místa na místo jako zavazadlo“. Můj kocour by se ovšem zatím nosit nenechal.

Přibližovali jsme se k palouku, za nímž se bělala ves. Muž šel napřed, ale kocourek ho v obavách, aby mu neutekl, dohnal a chvíli šel dojemně vedle něj. Zanedlouho se však otočil a čekal na mě.

Jarní slunce prosvěcovalo čerstvě vylíhlé listy a jeho nastražená špičatá ouška a žemlovou srst. Byl to kocour jarního lesa. Právě jsme dospěli na palouk se zářivě zeleným trávníkem, s chalupou, snad dříve myslivnou, a hlavně s odstavenou, modrobílou, téměř krajkově něžnou maringotkou s nápisem Cirkus Humberto. Měla šmolkově modrou terásku se zábradlím a šmolkově modrá žaluziová okna. A před tenhle výjev se můj svěřenec postavil, ustrašeně a zároveň uhrančivě se na mě díval, a tak dlouho stíral hranici mezi sebou a mnou, až zbyla jen důvěra a nezbytnost být spolu. Zrzavě zářil na louce proti jarnímu trávníku, chaloupce i maringotce a já mu v té chvíli začala říkat Hubert.

Jméno ho osmělovalo. Bez zaváhání přešel pustou vesnickou silnici a mířil s námi do polí. Razil si cestu rozkvetlou řepkou. Opisoval naše pohyby, dodržoval odstup, ale dával si záležet na tom, aby nás neztratil z dohledu. Přešli jsme silnici, pokračovali podél potoka, překonali můstek, dali se podél topolové aleje, z jedné strany lemované smutným aquaparkem a z druhé veselými zahrádkami a zastavili se mezi prvními domy malého města. V obytné zóně přibývala bezpečnostní rizika, zvlášť na rušné vozovce. Muž tedy běžel pro kočičí přepravku do nedalekého rodičovského domu a já se s Hubertem ocitla o samotě. A tam se všechny užuž zhmotněné naděje rozpadly. Hubert se divoce vzpouzel při četných pokusech nacpat ho do přepravky, jako by nás ještě před pár vteřinami krotce a důvěřivě nenásledoval. Teprve pod statnou rozkvetlou třešní na zahradě mužových rodičů se uklidnil, a když zanedlouho vešel do babiččina bytu, bez okolků vyskočil na gauč a stulil se na modré chlupatině, dal nám jasně najevo, kde je jeho nové doma. A tak jsme do svých (z menší části svých, z větší části banky) pražských čtyřiceti metrů čtverečních odjížděli zase sami a já si pro útěchu opakovala: časté výjezdy, absence zahrady, nutnost adopce. Mělo to však i své výhody – veškeré náklady na stravu a veterinární péči uhradili mužovi rodiče. A to, jak si Hubert jakýmsi nedopatřením vypíchl jedno ze svých krásných očí, jsme taky neviděli a jeho pozdějším definitivním zmizením jsme se taky nemuseli tak hořce a bezútěšně trápit.

Pod oknem v rohu kuchyně máme třesavku. Když vidím, jak, obratně zavěšena v řídké síti, své drobné tělo znovu a znovu rozkmitává, aby predátora, kterým jsem teď i já, opticky zmátla, vžene mi to slzy do očí a bezděky hlesnu: „Mourku…“