V roce 2024 si literární svět připomínal 110. výročí narození finsko-švédské spisovatelky a výtvarnice Tove Janssonové, letos se zase slaví osmdesát let od vydání prvních knih o skřítcích muminech. V České republice aktuálně nakladatelství Argo titulem Velká povodeň završilo několikaletý projekt vydávání autorčina díla, jehož nejpopulárnější část tvoří právě muminí příběhy. Fanoušci si tak konečně mohou do knihovniček seřadit všechna prozaická vyprávění o muminech, elegantně vypravená v duchu původních finských vydání s autorčinými ilustracemi. Vedle nich se budou hezky vyjímat sebrané komiksové stripy, původně publikované ve světovém tisku, a třeba také veršované obrázkové knížky pro nejmenší Jak to bylo dál, Kdo utěší drobka a Cesta plná nebezpečí (jež bude, doufejme, brzy dostupná v novém, kvalitnějším přebásnění).

Pozoruhodným počinem v rámci tohoto záslužného projektu byla důkladná revize původních překladů muminích vyprávění, které od sedmdesátých let pořizoval Libor Štukavec (1930–2000). Náročného úkolu se zhostila zkušená překladatelka a nositelka Státní ceny za překladatelské dílo Dagmar Hartlová. Jak s texty pracovala a proč vlastně bylo rozhodnuto, že se nepořídí překlady nové?

iLiteratura: Proč jste se ve spolupráci s nakladatelstvím rozhodli nepřekládat muminky znovu, ale pustili jste se do „nevděčné“ revize? A jaká to byla práce?
Dagmar Hartlová: Když se mi kdysi dávno poprvé dostal do ruky Štukavcův překlad muminků, nadchla mě jeho kreativnost a invence, maličkosti mě nijak nedráždily. Žádný překlad není dokonalý, vždycky je co opravovat. O dětské literatuře to platí v nejvyšší míře. Když čtu dětem, každou chvilku se přistihnu, že přeformuluji větu, protože vykolejila z rytmu nebo má divný slovosled, zadrhnu se, některé slovo se mi nelíbí a podobně. Ostatně Libor Štukavec byl ještě kritičtější: každý překlad je podle něho předem prohraná bitva. Dotaz, proč se muminci raději nepřeloží znovu místo revize staršího překladu, jsem dostala mnohokrát. Štukavcovy překlady všech devíti knížek o muminech vznikaly od roku 1977 do počátku nového století a staly se svým způsobem kánonem pro celou jednu generaci, která se překladu dočkala v tom správném věku, aby se pro muminy dokázala nadchnout. Překlad je skvělý svou nápaditostí. Štukavec sám psal básně a některé pasáže jeho překladu se blíží dokonalosti, vzpomeňme třeba na truchlohru v hexametrech v Bláznivém létu! Tomu bych rozhodně nechtěla ani nemohla konkurovat. Právě pro ty dokonalé pasáže mi připadalo poctivější sáhnout k hloubkové revizi překladu, kterou vnímám jako snahu vyloupnout muminy z trochu věkem omšelé slupky, aby se to povedené a nápadité zachovalo.

iLiteratura: Čím jsou texty Tove Janssonové z překladatelského a čtenářského hlediska mimořádné?
Dagmar Hartlová: Tove Janssonová je pro překladatele velkou výzvou. Především vyžaduje hodně představivosti, aby do světa muminů pronikl a dovedl se do něj vcítit. Autorka v příbězích ponechává tolik prostoru pro vlastní invenci a kreativitu, že i každý překlad bude mít vlastní ráz. Píše mimořádně bohatým a originálním, ne však květnatým jazykem. Řekla bych, že její jazyk vytváří zvláštní napětí. Překvapivými metaforami dokáže stručně vystihnout náladu, charakter postavy nebo vykreslit přírodu, moře, počasí. Tove Janssonová byla především malířka a své vidění světa v obrazech a barvách promítla do literatury, proto jsou její prózy označovány za vizuální texty. Podobně charakteristické pro autorčin styl jsou i hravé personifikace, jako třeba představa lodi strachem přimknuté k olšoví, k níž vlny vybíhají až nahoru na břeh, aby ji pleskly po zádi, a ona jen uraženě nadskakuje do výšky. Vedle toho hojně používá symboly a s nápadným požitkem paroduje styly a žánry. Podle vlastních slov nedělala Tove Janssonová rozdíl mezi dětskou a dospělou literaturou, jednoduše text nepřizpůsobuje dětem – používala komplikované výrazy bez vysvětlení a karikovala prvky ze světa dospělých, které děti mohou jen těžko chápat, a přesto si z nich svým způsobem něco vezmou.

iLiteratura: V čem bylo tedy nejčastěji třeba zasahovat?
Dagmar Hartlová: K výčtu všemožných úskalí při překladu bych doplnila ještě poznámku ke stylu psaní. Připadá mi, že Tove Janssonová píše tak, jak se to rodí v dětské, a vlastně i některé dospělé hlavičce. Nepodává nové informace v promyšlených souvětích, ale často jen jako doplnění za čárkou, jako když člověk sám pro sebe uvažuje. V jejím vyprávění se hodně objevují nedořečené významy bez vysvětlení a zřejmého kontextu, asi jako když se člověk nad něčím zamyslí a naskakují mu asociace. Čtenář se k tomu musí dopracovat sám, stejně jako překladatel, a ten mu nesmí pomáhat dovysvětlováním nebo přestavbou vět do souvětí, jaká se v psaném jazyce očekávají. S tím vším se Libor Štukavec víceméně popral, ale největším oříškem se pro mne stala jeho zbytečná, absolutně ničím nepodložená archaizace jazyka. Musím sice přiznat, že to v podstatě působí docela roztomile a je to čtivé („Maminka na něho chvíli hleděla a pak pravila: Když jsem onehdá uklízela…“), jenže to vůbec neodpovídá autorčinu stylu ani jazyku, a tedy to musí pryč. V původním překladu nenajdeme slovo „protože“, ale zásadně „neboť“, místo „ale“ se tu až do omrzení opakuje „však“. Nejčetnější zásahy v tomto směru se týkaly sloves uvádějících přímou řeč. Švédština používá téměř výlučně sloveso říci. Tomu se musíme vyhnout, protože to čeština neunese. Ale pokud překladatel sloveso „řekl“ něčím nahradil, pak to bylo „pravil“, nebo dokonce „řekl udiveně“ místo „podivil se“. Při „oprašování“ překladu postupuji větu po větě. A to už začnou i maličkosti dráždit. Přečtu si větu originálu, představím si vlastní překlad a srovnám s větou redigovaného překladu. Je to hrozně zdlouhavé, ale zároveň i radostné, protože to něco přináší. Člověk se dialogem s překladatelskou prací někoho jiného hodně naučí. Některá řešení byla úžasná a v duchu skládám poklonu – tak na tohle bych nepřišla! Jindy jsem se vztekala, jak tohle mohl zkušený překladatel pustit do světa. Některé knihy mu báječně „sedly“ a u jedné jsem si říkala, proč jsem ji radši nepřeložila sama. Obecně jsem se snažila, aby mé úpravy, kterých bylo opravdu požehnaně, byly nejen co nejblíž originálu, ale také splynuly s původním překladem.

iLiteratura: Je už nyní v češtině dostupný kompletní muminí svět, nebo by se ještě něco dalo doplnit?
Dagmar Hartlová: Ano, všech devět příběhů ze světa muminů už si čtenáři mohou koupit v novém, jednotném vydání a v té podobě, jak vycházely ve Finsku. Totéž platí o třech rýmovaných obrázkových knížkách pro nejmenší. Obrázkové knihy jsou ale čtyři a poslední z nich, Padouch v domě muminů, vyšla ve Finsku roku 1980. Tehdy ji neilustrovala Tove Janssonová, ale fotografiemi ji opatřil autorčin mladší bratr Lars. Použil k tomu model muminího domu ve tvaru kachlových kamen, který postavila Tove spolu se svou partnerkou Tuulikki Pietilä. Tento model byl mimochodem poprvé představen na výstavě v Bratislavě rok před vydáním knihy.

iLiteratura: Máte mezi muminími knížkami nějakou obzvlášť oblíbenou a proč?
Dagmar Hartlová: Je těžké vybrat jen jednu. Mám jich několik a jsou velmi odlišné svým charakterem. Tady bych asi měla podtrhnout, že knihy o muminech bychom dětem měli číst chronologicky tak, jak je Tove Janssonová v průběhu dvaceti let psala. Od víceméně dětských příběhů, ať už s tématem války, bezdomovectví a úzkosti, jako je Velká povodeň, nebo s tématem lásky, krásy a kouzelných proměn, jako je Čarodějův klobouk, se nakonec dostáváme k příběhu Tatínek a moře. To je kniha o dospělých a o funkci rodiny, zejména o mužích a jejich otcovské roli. Stojí na předělu mezi literaturou pro děti a pro dospělé. To je má oblíbená kniha pro své vtipně, symbolicky a nenápadně nastíněné podání náročného tématu dětem.

iLiteratura: Pokud bychom se ještě zastavily u naposled vydané Velké povodně (původně v češtině vyšla pod názvem Cesta za tatínkem), proč na ni přišla řada až nakonec, ačkoliv ji autorka napsala jako první? Z jakého důvodu byl u původního českého vydání z roku 1999 zvolen název, který se odchyloval od švédského? A čím se tento nejstarší příběh liší od ostatních?
Dagmar Hartlová: Cestou za tatínkem nazvala tuto útlou knížku, která vznikala už za zimní války 1939–1940, sama autorka. V tomto příběhu se opravdu hledá tatínek, který se, vlídně řečeno, někam zatoulal. Nakladatel ale trval na poutavějším názvu Malí skřítci a velká povodeň. V prvním českém vydání se nakladatelství Albatros vrátilo k autorčinu návrhu. Nové výroční vydání ale záměrně nese stejný název jako v roce 1945. Ve Finsku, u nás a předpokládám i všude jinde se mělo objevit na pultech až k jeho osmdesátinám, a to je letos. Proto tak pozdě. Kromě autorčina úvodního slova bylo opatřeno také předmluvou a dalšími obsažnými informacemi. Vítaný a poučný je zejména seznam všech důležitých postaviček z muminích knih i s charakteristikou jejich povahy, hlasu či původu jména. Tam si čtenáři mohou porovnat českou variantu jména a jeho význam ve finštině nebo švédštině. Tove Janssonová to sice psala jako pomůcku pro režiséry různých inscenací, ale hodně tím napoví i zvídavým čtenářům. Při jedné z muminkovských debat třeba padla otázka, jak byli muminci velcí. Dnes bych už dokázala fundovaně odpovědět – zhruba dvacet centimetrů v závislosti na okolí. Čím se tento příběh liší od ostatních? Zejména tím, že tady jde o neúplnou rodinu a že hlavním hrdinou není muminek, ale maminka. Na jejích bedrech leží naprosto všechno, velkoryse se ujme každého osamělého tvora a bez váhání zachraňuje všechny ohrožené, i kdyby ji to mělo stát život. Ví si vždycky rady a je přímo symbolem lásky a vlídnosti. Kromě válečných hrůz, zde přetavených do přírodních katastrof, zůstala sama bez manžela. Ten odešel stavět ten nejkrásnější dům na světě a maminka nevěří, že by se sám o sebe dokázal postarat. Proto ho hledá. Mimochodem: Muminkův tatínek má předobraz v autorčině milovaném otci, stejně jako maminka je obrazem autorčiny matky. Takový obětavý život Tove Janssonová jednoznačně odmítla: „Mám muže ráda, je mi jich líto, ale nemůžu si dovolit je utěšovat a obdivovat. Byla bych buď špatnou malířkou, nebo špatnou manželkou…“

Přehled muminích knížek

1945 Velká povodeň (původní české vydání pod názvem Cesta za tatínkem; v originále Småtrollen och den stora översvämningen)
1946 Kometa (v originále Kometjakten, v přepracované verzi pak Kometen kommer, 1968)
1948 Čarodějův klobouk (Trollkarlens hatt)
1950 Tatínek píše paměti (Muminpappans Bravader Skrivna av Honom Själv, v přepracované verzi Muminpappans memoarer, 1968)
1954 Bláznivé léto (Farlig midsommar)
1957 Čarovná zima (Trollvinter),
1962 Neviditelné dítě a jiné příběhy (švédsky Det osynliga barnet, sbírka povídek)
1965 Tatínek a moře (Pappan och havet)
1970 Pozdě v listopadu (Sent i november)

Obrázkové veršované knížky

1952 Jak to bylo dál (Hur gick det sen? Boken om Mymlan, Mumintrollet och Lilla My)
1960 Kdo utěší drobka (Vem ska trösta knyttet?)
1977 Cesta plná nebezpečí (Den farliga resan)

Známé a úspěšné jsou také komiksové stripy, původně vydávané ve světovém tisku. V češtině vycházely v Argu v letech 2009–2011 v souborech Muminek 1–5, ty zahrnuje pozdější svazek Muminek Omnibus. Posléze vyšel ještě Muminek Omnibus II. se stripy autorčina bratra Larse Janssona, který od ní tvorbu komiksů převzal.