Jan Dlask

Tove Jansson proslula svými knihami o skřítcích muminech, za pozornost ale stojí i méně známá část jejího díla určená výhradně dospělým. Autorka v něm čerpá ze svého vlastního života, a i když opouští svět skřítků, fantazie a hravost tu zůstává.

Finský švédskojazyčný spisovatel Christer Kihlman proslul od 60. let 20. století zejména svými angažovanými romány a autobiografickými díly. Vyvolávaly senzaci a nadšení, ale i kritiku a skandály. V menšinové finskošvédské literatuře zanechal výraznou a trvalou stopu – četli ho však s oblibou také ve Švédsku a rovněž i čtenáři finskojazyční.

Cenu Severské rady za literaturu letos získala švédskojazyčná autorka z Finska Monika Fagerholm (*1961) za dílo s názvem Vem dödade bambi? (Kdo zabil bambiho?), vydané v loňském roce. Původně plánovaný slavnostní večer s udílením tohoto ocenění měl proběhnout 27. října na Islandu, byl ale v důsledku nepříznivé epidemické situace zrušen a uskutečnil se pouze v podobě digitální.

K vraždě švédského premiéra se „přiznalo“ přes sto třicet lidí, pachatel však zůstává neznámý. Švédský publicista Jan Stocklassa se prostřednictvím archivu spisovatele a novináře Stiega Larssona vydává po zavátých stopách atentátu z roku 1986, neboť „[v]ražda Olofa Palmeho je škaredý virus, kterým se už nakazili mnozí“. Podařilo se mu víc než jen sestavit napínavé vyprávění: přesvědčivě prezentuje vlastní teorii o pozadí zločinu.

Finský básník Claes Andersson byl renesanční umělec. Povoláním byl psychiatr, ale nezapřel se ani jako jazzový pianista, společenské angažmá mu vyneslo ministerský post a chvíli se také vrcholově věnoval sportu.

Modernistka Eeva-Liisa Manner výrazně ovlivnila podobu finské poválečné poezie. Literární scénou oceňovaná beletristická studie její rozpolcené osobnosti od Heleny Sinervo je nyní k dispozici i česky. Jedná se portrét, jak výstižně formuluje doslov, „básnířky očima básnířky“, neboť i Sinervo je respektovanou autorkou tvořící svébytnou poezii.

Čas v Praze je oceněníhodný příspěvek ke studiu česko-finských literárních vztahů. Jedná se o dílo autobiograficko-dokumentaristického charakteru, v němž známý finský básník, prozaik a překladatel Pentti Saarikoski popisuje, co se mu honilo hlavou při pobytu v Praze roku 1966 – a občas i to, co se dělo kolem něj.

Od finského spisovatele Miky Waltariho (1908–1979) bylo již do češtiny přeloženo velké množství titulů, které bývá často zastiňováno jedním jediným žánrem, a to historickým románem. Literární dějiny ale v kontextu celého autorova díla vyzdvihují především jeho raný román s názvem Suuri illusioni (doslova Moje velká iluze) z roku 1928, který letos na podzim vyšel česky pod názvem Velká iluze.

Syrový autobiograficko-dokumentaristický text Dopis pro mou ženu je finská variace na beatnickou literaturu. Nevyhýbá se erotice, detailům každodennosti ani kritice autorovy současnosti.

„Vím, jaké to je být součástí menšiny. Vždy s vámi zacházejí jako s podezřelým elementem, musíte neustále obhajovat právo na svou existenci, nikdy nemůžete nic brát jako samozřejmost, jste nuceni se zřeknout své mateřštiny, chcete-li sehnat práci u většinového obyvatelstva, tím pak máte horší výchozí pozici a musíte pracovat dvakrát tolik, chcete-li to někam dotáhnout,“ říká v rozhovoru finskošvédská autorka Johanna Holmström.

Kdo může za osiření třináctiletého chlapce? Ani po letech se rána nezahojí a je na čase konečně nalézt vraha.

Profesor Jan Čermák obdržel ocenění od finské Společnosti pro Kalevalu.

Letošní cena Severské rady za literaturu směřuje do švédskojazyčného Finska spisovateli Kjellu Westöovi za mimořádně citlivé zobrazení krizových okamžiků finských dějin, jejichž ozvěna nestačila utichnout dodnes.

Národní klasik Finů, spisovatel Zacharias Topelius (1818–1898), svého času předpověděl, že švédština, kterou sám psal, jednou z Finska zcela přirozeně vymizí. Jeho prognóze se v dobovém kontextu 19. století, období mohutného obrozeneckého hnutí prosazujícího jako jazyk finské kultury výhradně finštinu, nelze příliš divit. Anno 2012 se ale každopádně z „finského nebe“ Topelius asi hodně diví.

Čtenáři možná nebude po několika prvních desítkách stránek ze zvracení bulimarektičky Anny v románu finské autorky Sofi Oksanen fyzicky nejlíp, přesto je ale kniha čtenářským zážitkem. Jedná se o román mnohovrstevnatý a ambivalentní, příběh o identitě a o nemoci dnešní doby, nabízející spoustu výkladů tak, jak to má u literatury s ambicemi stát se kanonizovanou být.

Je v roce 2011 „vošajstlich“ napsat román o Charlesi Darwinovi? Ve Finsku rozhodně ne, ale ve Spojených státech severoamerických možná ano, neboť podle sociologických průzkumů jeho teorii vzniku člověka odmítá více než polovina obyvatel země.

První biografie finského spisovatele vůbec.