Chci modernizovat finskošvédskou literaturu
Holmström, Johanna

Chci modernizovat finskošvédskou literaturu

„Vím, jaké to je být součástí menšiny. Vždy s vámi zacházejí jako s podezřelým elementem, musíte neustále obhajovat právo na svou existenci, nikdy nemůžete nic brát jako samozřejmost, jste nuceni se zřeknout své mateřštiny, chcete-li sehnat práci u většinového obyvatelstva, tím pak máte horší výchozí pozici a musíte pracovat dvakrát tolik, chcete-li to někam dotáhnout,“ říká v rozhovoru finskošvédská autorka Johanna Holmström.

Novinářka a spisovatelka Johanna Holmström (*1981 v Sipoo v jižním Finsku) žije v současnosti v Helsinkách a je představitelkou finskošvédské menšiny, tedy obyvatelstva žijícího ve Finsku a hovořícího švédsky, druhým úředním jazykem země. Píše povídky a romány – např. Inlåst och andra noveller (Zamčená a další povídky, 2003), Ur din längtan (Z tvé touhy, 2007) – které si již stačily získat pozornost čtenářů i ocenění literární kritiky. Za svou třetí sbírku povídek Camera Obscura (2009) obdržela literární cenu švédského deníku Svenska Dagbladet. V roce 2013 vydala autorka svůj prozatím poslední román Asfaltoví andělé (Asfaltsänglar). Jeho námětem je postavení dospívající druhé generace přistěhovalců z regionu tzv. Maghrebu, tedy severozápadní Afriky, ve finské společnosti, respektive v prostředí její švédskojazyčné menšiny. Román byl v roce 2014 přeložen do češtiny a vydal ho nakladatelský dům Kniha Zlín. Johanna Holmström v listopadu navštívila Prahu jako host akce Týden Severu, kterou pořádal Skandinávský dům.

iLiteratura: Román Asfaltoví andělé pojednává o tématu, které je teď na podzim 2015 v Evropě velmi aktuální. Jaké je v současnosti postavení islámu ve Finsku?
Johanna Holmström: Ve Finsku je něco mezi 800 a 1000 islámských konvertitů, většinou žen. V naší zemi s více než pěti miliony obyvatel žije celkem asi 35 000 až 50 000 muslimů. V letošním roce uprchlické krize Finsko přijme přibližně 30 000 žadatelů o azyl, z nichž většina jsou mladí muslimští muži. Většina muslimů ve Finsku praktikuje svou víru soukromě, máme ale problém s radikalizací týkající se především mladých marginalizovaných mužů. Téměř třicet osob z Finska odjelo bojovat za Islámský stát, což je procentuálně ve srovnání s jinými zeměmi celkem hodně. Kolují zvěsti o osobách vysílaných ze Saúdské Arábie, které objíždějí mešity ve Skandinávii a rekrutují mladé muže mj. do Sýrie. Několik z mých muslimských známých přestalo kvůli stupňujícímu se radikalismu chodit do mešit. Přese všechno jsou finští muslimové většinou střídmí a umírnění, ale podle mého by pro celou společnost bylo prospěšnější, kdyby těmto mladým, kteří se ve Finsku již narodili a vyrostli, otevřela dveře. Snáze by se mohli podílet na jejím životě a snížily by se u nich sklony k radikalismu. Konvertity často přitahují extrémnější varianty islámu, například salafismus, znám ale také mnoho příkladů konvertitek, které v rámci islámu pracují pro věc feminismu a zasazují se o práva muslimských žen ve Finsku – a to je vyloženě pozitivní.

iLiteratura: Proč jste si zvolila toto téma – má kniha nějaké autobiografické pozadí?
Johanna Holmström: Byla jsem deset let vdaná za muže z Alžírska a mám s ním dvě dcery. Žili jsme jako západní muslimská rodina. Nikdo z nás nepil alkohol, nejedl vepřové a v měsíci ramadánu jsme se postili. Sama jsem nikdy nekonvertovala, ale poznala jsem jak konvertity, tak děti s jedním finským rodičem a druhým arabským, a znám jejich vyprávění o zkušenostech s životem ukotveným jednou nohou v jedné kultuře a druhou v kultuře druhé. Mladá žena s finskou matkou a alžírským otcem se pokusila o sebevraždu, protože chtěla raději zemřít, než by se měla vdát za muže, kterého si sice sama vybrala, ale který s ní nakládal podle norem arabské kultury, v níž dominuje muž. Byl to člověk, kterého její rodina považovala za pro ni vhodného, a ona nemohla rodině říci, jak špatně s ní muž zachází. Styděla se za to, že chce zrušit zasnoubení. To ale nemělo nic společného s jeho náboženstvím, spíše s jeho výchovou a kořeny. To jsem také chtěla vysvětlit ve své knize, ukázat na severoafrickém příkladu rozdíly mezi islámem jakožto náboženstvím a arabskou kulturou. Nejlépe je to vidět na rodině, kde jeden z manželů konvertuje k islámu a druhý je narozený jako muslim v arabské kultuře. V islámu můžeme nalézt hodně feminismu, výrazně méně však v arabské kultuře.

iLiteratura: Byl by nějaký rozdíl, popisoval-li by román finskojazyčné prostředí místo finskošvédského? Je nějaký rozdíl mezi oběma jazykovými skupinami v tom, jak chápou islám?
Johanna Holmström: Určitě by tu rozdíl byl. Podle mého názoru je těžší být brán vážně jako finskošvédský konvertita, jelikož pak jste menšinou uvnitř menšiny. Postava matky v knize, Sarah, má jen finskojazyčné přítelkyně, protože jiné finskošvédské konvertitky nezná. Krom toho je uvnitř menšin větší sklon ukazovat navenek soudržnost a honosnou fasádu a pak je těžší se odchylovat od normy. Věci jako rozvody, chudoba a homosexualita jsou stále vnímány uvnitř finskošvédského menšinového obyvatelstva jako zahanbující.

iLiteratura: Jak chápete svoji pozici finskošvédské spisovatelky? Píšete pouze pro finskošvédské čtenáře, nebo pro všechny Finy? A co Švédi na druhé straně Botnického zálivu?
Johanna Holmström: Nepíšu ani pro finské Švédy, ani pro finskojazyčné Finy, ani pro Švédy. Vždy jsem psala se snahou se dostat ven z finskošvédského prostředí. Odrážím se z něj, to určitě, a používám jeho zvláštní rysy, abych měla nějaký základ, ze kterého můžu psát. Pokouším se ale vše, co napíšu, vidět univerzálně. Myslím, že právě proto jsem velmi dobře chápala dívky z Asfaltových andělů, Lejlu a Samíru, kterým je patnáct a dvacet dva let, protože vím, jaké to je být součástí menšiny. Vždy s vámi zacházejí jako s podezřelým elementem, musíte neustále obhajovat právo na svou existenci, nikdy nemůžete nic brát jako samozřejmost, jste nuceni se zřeknout své mateřštiny, chcete-li sehnat práci u většinového obyvatelstva, tím pak máte horší výchozí pozici a musíte pracovat dvakrát tolik, chcete-li to někam dotáhnout. Majorita se o vás nezajímá buď vůbec, nebo pouze o to, na kolik ji přijdete, a všechny dveře jsou zavřené. Musíte neustále bojovat za to, co většinové obyvatelstvo dostává automaticky a co je vaše ústavní právo, jako právo používat mateřštinu ve zdravotnictví a na úřadech. Finští Švédové jsou kromě toho na veřejnosti nazíráni nepřátelsky: mám známé, kteří byli uprostřed bílého dne fyzicky napadeni kvůli tomu, že třeba v restauraci mluvili švédsky. Z takové perspektivy píšu, ale poté se ji snažím vztáhnout k okolnímu světu.

iLiteratura: Navazujete na nějakou linii v rámci finskošvédské tradice? Například vaše finskošvédská kolegyně Marianne Backlén také psala ve své knize Karma o manželství finské Švédky s cizincem.
Johanna Holmström: K finskošvédské tradici se nevztahuji. Spíše vidím ve finskošvédské literatuře velké mezery, které by šlo velmi dobře zaplnit, pokud by se autoři příliš neupínali na tradici. Podle mého je mezi mnoha finskošvédskými spisovateli tendence psát jen pro finské Švédy a pak je perspektiva nesmírně interní. Část mladších mužských autorů je velmi fixována na tradici „literatury doznání“, vypořádávající se s buržoazním původem, jak o tom psali Christer Kihlman a Henrik Tikkanen. Samozřejmě, proč ne, ale kolik takových knih potřebujeme? Nebo všechny ty obrázky z rodného kraje, které se ve Finsku píší švédsky. Skoro každou mladou finskošvédskou básnířku je nutné stále srovnávat s Edith Södergran. Já píšu o aktuálních tématech. Tradici respektuji, chci ale finskošvédskou literaturu modernizovat. V roce 2015 jsem napsala první regulérní finskošvédský psychologický thriller s názvem Hush Baby. I to vypovídá něco o tom, jaké mezery tu máme k zaplnění, budeme-li jen chtít.

iLiteratura: Mají vaši čtenáři potíže s tím, jak ve svém textu mícháte různé jazyky?
Johanna Holmström: Finští čtenáři určitě ne. Ti rozumí finsky, často též nějak švédsky, a anglicky. Z takové jazykové reality vycházím. V Asfaltových andělech přichází jako zvláštní prvek arabština, ale arabská slova jsou psaná tak, aby čtenář význam vyrozuměl z kontextu. Píšu třeba „Shufii bintii, podívej se sem, ženská…“ – a překlad je hned v oné větě a čtenář o tom třeba ani neví. Nebo „Jsi fentel, chápeš, čtrnáctka.“ Asfaltoví andělé jsou kromě toho jedinou knihou, kde jsem užila tolik různých jazyků. Nejčastěji píšu švédsky a sem tam do toho vložím nějaké finské slovo. To nikdy nebyl problém, kromě toho si dnes může kdokoliv v případě potřeby najít neznámá slova na internetu.

iLiteratura: Když jste začínala psát beletrii, musela jste zapomenout na něco z toho, co jste se naučila jako novinářka?
Johanna Holmström: Ani ne. Jsou to dva způsoby psaní. Mám svůj novinářský jazyk a svůj jazyk beletristický. Beletrii jsem začala psát mnohem dříve než články pro noviny, píšu ji od svých osmi let. Novinařinu jsem se učila na univerzitě a tam bylo možná těžší zapomenout na způsob, jak psát beletrii. Hodně věcí, které jsem znala z žurnalistiky, jsem pak uplatnila i při psaní knih – jsou to věci související s technickou a stylistickou úpravou textu, musím umět poslouchat lidi, abych napsala dobrý dialog, i záležitosti jako dodržování termínů.

iLiteratura: Bylo by Asfaltové anděly z hlediska žánru možné chápat jako knihu pro mládež?
Johanna Holmström: Sama se domnívám, že kniha funguje nejlépe pro cílovou skupinu mezi šestnácti a třiceti pěti lety, a při psaní jsem myslela především na mladé dospělé. Jsem moc ráda, když dostávám zpětnou vazbu od mladých gymnazistek, které knihu četly a cítí se být „empowered“, tedy silnější, sebevědomější, emancipovanější (i jako ženy). Je v ní ale také hodně věcí pro čtenáře jiného věku. Sama mám nejraději takové vyprávění, které má mnoho vrstev nebo dimenzí. V něm je pak podle mě mnoho k prozkoumání a čtenáři různého věku si z něj vezmou různé věci.

iLiteratura: Píšete raději romány, nebo povídky?
Johanna Holmström: Velmi ráda píšu povídky, jsou pro mě nějak nejpřirozenější. Za měsíc můžu napsat jednu a za rok se mi jich nashromáždí celá sbírka. Myslím, že si v nich mohu mnohem více pohrát s jazykem, protože krátký formát dovoluje více koncentrace, a mám také ráda všechno to, co povídka nechává nevyřčené. Román je naproti tomu pro mě žánrem obtížnějším, protože bývám netrpělivá. Ve vyprávěních v různých povídkách mohu měnit osoby a tematiku, i styl, v románu jsem ale několik let v zajetí stejného příběhu a stejných osob. Napsat Asfaltové anděly mi trvalo šest let a nyní už skoro čtvrtým rokem pracuji na velkém historickém románu o vztahu finských žen k psychickým nemocem. Původně jsem myslela, že jej dokončím o něco rychleji, než ale vyjde tiskem, uplyne určitě minimálně pět let. Psaní románů zabere čas. Hodně si věci prozkoumávám, chci, aby postavy dozrály, dokud se sama do nich v procesu psaní nestihnu více či méně proměnit. Musím je znát a v této knize je právě znát začínám. Píšu o ženách, které spáchaly zločin, byla jim diagnostikována psychická nemoc a byly zavřeny do ústavu. Chci ale, aby jim čtenáři rozuměli, a pak jim také musím rozumět já sama. Na románech se mi líbí to, že je možné se do nich ponořit o mnoho konkrétnějším způsobem ve srovnání s povídkami, jelikož mám k dispozici více stránek, větší galerii postav a vícero možností k technické variaci.

Rozhovor

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyky:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Marie,

Ještě jeden rozhovor s autorkou: logrmagazin.cz.