Od 90. let minulého století se ve finské literatuře prosazuje vlna často zvláštních biograficky či autobiograficky laděných textů, pro něž je typické míšení licence fikční s licencí faktografickou a záměrné pohrávání si s čtenářem, který někdy může váhat, má-li jednoznačně odpovědět na otázku, kdo vlastně vypráví. Několik děl této provenience již bylo přeloženo do češtiny: v roce 1999 fiktivní biografie Buster Keaton. Život a činy Kariho Hotakainena, roku 2001 Čas dotyků Anji Snellman a v roce 2012 Stalinovy krávy Sofi Oksanen.

Do této vlny je možné zařadit i lyrizovaný biografický portrét finské autorky Eevy-Liisy Manner s názvem V domě básnířky. Napsala jej Helena Sinervo (*1961), sama etablovaná básnířka, prozaička a překladatelka; krátký výbor z jejích prvních sbírek česky vyšel v antologii finské poezie s názvem Má tvář v jazyce (1998). Portrét Manner, který byl v originále vydán v roce 2004, Sinervo napsala na zakázku pro nakladatelství Tammi a ve stejném roce za něj obdržela Cenu Finlandia, vyhrazenou pouze románům. To je třeba uvést také proto, že tato kniha byla jejím prozaickým debutem.

Samotná Eeva-Liisa Manner (1921–1995) nebude asi zdejšímu čtenáři příliš známá, i když je zajímavé, že do češtiny byly přeloženy její práce ve všech žánrech, kterými se zabývala: ukázky poezie, prózy i dramatu. Vydával je například časopis Světová literatura, zaniklý v polovině 90. let. Manner se navíc v 60. letech minulého století o Československo intenzivně zajímala: její sbírka s názvem Kdyby smutek dýmal (1968) se zabývá jeho okupací vojsky Sovětského svazu a jeho spojenců ze stejného roku a je věnována Václavu Havlovi. Dvě z jeho divadelních her, Vyrozumění a Zahradní slavnost, Manner přeložila prostřednictvím němčiny do svého mateřského jazyka, na což se v díle V domě básnířky také odkazuje.

Průkopnice finského modernismu
Ve Finsku Manner dodnes platí za jednu z předních osobností tamních literárních dějin. Významně ovlivnila podobu finskojazyčné poválečné lyriky, v níž se teprve tehdy začal uplatňovat modernismus. V mnoha literárních dějinách se uvádí, že právě její sbírka z roku 1956 s názvem Tämä matka (Tato cesta) znamenala definitivní průlom tohoto směru do literatury psané finsky. Pro finský modernismus je příznačné důsledné uplatňování volného verše místo rýmu a metra a používání konkrétních a nezvykle se větvících básnických obrazů. To, že modernisté spíše pokládají otázky, než že by na ně odpovídali – a už vůbec od nich nemůžeme čekat nějaké odpovědi jednoznačné –, souvisí s jejich skepticismem a relativismem. Vyhýbání se hotovým pravdám a dogmatům různých uzavřených ideologických soustav bývá uváděno do souvislosti s finskou zkušeností s nacionalismem ze 30. let a především s vlasteneckou propagandou, které byla celá společnost vystavena po dobu dvou válečných konfliktů se Sovětským svazem za druhé světové války. Jazyk ustrnul a opotřeboval se. Není možná divu, že byl pak pro mladé modernisty prvořadým terčem jejich frontálního útoku.

Východiska specifické poezie, kterou tvořila sama Manner, bývají často charakterizována pomocí protikladu „magického pořádku“ a „logického nepořádku“. Ti, kdo jsou alespoň trochu obeznámeni s teorií lacanovské psychoanalýzy, si určitě všimnou určitých paralel. Magický pořádek, který u básnířky bývá spojován s hudbou, častým motivem její poezie, znamená v podstatě období „nevinnosti“ v dětství, během něhož je svět vnímán ještě „přirozeně“. Do něho ale vstupuje čím dál víc racionalita, zapojování jazyka, pojmenovávání věcí i poznávání, které ryzí původní stav postupně smazává – nicméně nelze říci, že by jej někdy smazal úplně.

Zdánlivá autobiografie o nekonečné samotě
Toto bylo důležité uvést proto, že jak formu, tak obsah portrétu Eevy-Liisy Manner tyto záležitosti výrazně spoluurčují. Román je psán v ich-formě, jako by se jednalo o výpověď autobiografickou. Typické jsou časové skoky mezi dětstvím na straně jedné a dospělostí na straně druhé i skoky mezi místy, na nichž se dílo odehrává. Východofinský Vyborg pro Manner představuje celoživotní ztrátu, neboť jej v dětství byla s rodinou v důsledku sovětské okupace nucena opustit. Do španělské Málagy se odstěhovala, aby unikla publicitě a prostředí literátů, které zjevně považovala za příliš „ponorkové“. A nejsou to jediná místa, s nimiž se čtenář může setkat: děj se rovněž částečně odehrává v Helsinkách, Tampere či Hamině. Je otázkou, zda tímto Helena Sinervo trochu neusiluje o navození iluze splynutí s veškerým okolím v jednom jediném okamžiku, sjednocujícím minulost, přítomnost i budoucnost.

Autorka si v průběhu tvůrčího procesu uvědomila, že pro rekonstrukci životního příběhu Eevy-Liisy Manner je k dispozici sporé množství pramenů. Zpočátku zjevně plánovala, že kniha bude vypadat trochu jinak. Nakonec vedle interview s pamětníky – kteří se neukázali jako stoprocentně spolehliví – využila rovněž básnířčina rozsáhlého díla, které i Helenu Sinervo, stejně tak jako mnohé jiné finské tvůrce poezie, inspirovalo ve vlastní tvorbě. Kniha je tak plná odkazů na texty Manner, což je pro jejich znalce, osoby s literárními zájmy, skutečně zajímavé. Zde je ale třeba upozornit na fakt, že okruh těchto znalců se v podstatě omezuje na Finsko. Na tomto místě pak vyvstává do popředí role překladatele Michala Švece, který byl postaven před skutečně olbřímí úkol všechny narážky na tvorbu Eevy-Liisy Manner odhalit a rozšifrovat.

Jak ale bude výpověď číst čtenář český, s největší pravděpodobností neznalý všech sbírek, próz či her finské modernistky? Především jako výpověď o mimořádně rozervané i citlivé až přecitlivělé osobě. Dětství strávila v prostředí nižší střední třídy, formovala ji nesmlouvavá výchova prarodičů, žijících v chmurném světě s přísností diktovanou náboženstvím, a ta zanechala značné šrámy na duši i na těle Eevy-Liisy. Matka jí zemřela velmi brzo a s otcem, zakotveným již v nové rodině, po kterém zjevně podědila literární sklony, se setkala poprvé až v dospělosti. Čtenář se také dozví zajímavé reálie o osobnostech finské literární scény z doby počátků spisovatelské dráhy hlavní hrdinky. Ta byla, jak víme, úspěšná, přesto takovým dojmem v knize nepůsobí. Potýkala se mimo jiné s cejchem určité nedovzdělanosti – přesto nebo možná právě proto v díle nebývale často odkazovala na různé otázky, které řeší různá vědecká odvětví.

Jedním z ústředních témat básnířčiny tvorby jsou samota a problémy s komunikací. I tato kniha je svědectvím o mnohokrát opakovaných snahách najít blízký lidský kontakt, které se ale vždy nějak zadrhnou, ať se jedná o vztahy přátelské, rodinné, či milostné, orientované jak na muže, tak na ženy. Dům z názvu díla, jehož pobořenost je především v závěru tematizována, pak není pouze konkrétní budova, ale může představovat také básnířčin život. Čtenář nechť však přes přirozeně plynoucí jazyk překladu neočekává ucelený obraz: ten zůstane fragmentární, stejně jako jsou často fragmentární i její básně.

Pro lepší orientaci v kontextu je kniha doplněna o přehled autorčiny beletristické tvorby i o seznam jejích dosavadních českých překladů (s. 209–210). Prezentace pohledu Heleny Sinervo na známou osobnost finské literatury je na české kulturní scéně slovutným avantgardním počinem, k jakému nedochází často. Přestože se její pohled zdá být velmi autentickým, je otázka, zda má v důsledku své exkluzivity potenciál oslovit i českého čtenáře. Tento potenciál by mohl být větší, inspiruje-li počin k dalším aktivitám, například k převedení výboru z básní Eevy-Liisy Manner tak, aby čtenář poznal přímo i další část díla této mimořádné básnířky ze severu Evropy.