Důležitým hybatelem děje v mnoha dětských knihách Tove Janssonové je katastrofa. Dramatický je i příběh, který vyšel v roce 1977 pod názvem Nebezpečná cesta (Den farliga resan). V češtině knihu poprvé vydalo nakladatelství Argo na sklonku roku 2024. Na stránkách útlé veršované pohádky o Zuzaně, její kočce a riskantní cestě podivnou krajinou do idylického muminího údolí není o nebezpečí nouze. V močálech se to hemží havětí, pod rudým nebem soptí vulkán, záchranný balon málem ztroskotá v rozbouřeném moři. Příběh se odvíjí prostřednictvím autorčiných fantaskních ilustrací doprovázených rytmickými slokami. Jednotlivá čtyřverší jsou doslova nabitá dějem a zároveň drobnými vtípky. Přeložit takový text, to je práce pro zkušeného překladatele. Tak jistě uvažovali i v Argu, když text svěřili Dagmar Hartlové, dlouholeté oceňované překladatelce ze švédštiny a mimo jiné též nositelce Státní ceny za překladatelské dílo.

Překladatelka souhlasila a sama navrhla, že připraví podstročnik neboli faktický překlad, který pak uchopí někdo s citem básníka a převede prosté řádky do formy vázané, a to v duchu, rytmu a záměru původního autora. Pak klasicky následuje další spolupráce s překladatelkou a ovšem také s redaktorem knihy čili obvyklé upravování a posílání polotovaru tam a zpátky, než jsou s výsledným útvarem všichni, pokud možno, spokojeni. Hranicí pro takové ladění je termín vydání, respektive datum, kdy jde kniha do tisku. Takže kolik na to máme času? Několik měsíců. To zní dobře. A kdo bude oním přebásnitelem? Ukázalo se, že nikdo jiný než sám redaktor Arga a odpovědný redaktor dotyčné knihy Richard Klíčník. Cítí se podle svých slov básníkem, má za sebou řadu jiných překladů a svět muminů zná dopodrobna.

Taková situace není standardní a zároveň ji bylo těžké a priori rozporovat. Překladatelka tedy poslala zmíněný podstročnik a poněkud nervózně čekala, co se bude dít. Záhy přišel zpátky přebásněný text. Verše se opravdu napohled rýmovaly, často ale na úkor básnické stopy, významu či lexika. V pořádku, překlad je kreativní proces, překladatelka tedy do textu zapracovala své poznámky a návrhy na úpravu a poslala jej zpět. A tady spolupráce začala drhnout. Oba tvůrci se totiž ve svém pohledu na příběh o Zuzaně neshodli. Zatímco překladatelka se snažila poukazovat na přímočarý jazyk originálu, sdělnost, rytmiku či typ metafor, básník trval na svých původních nápadech, které zahrnovaly například absolutní rým, zbytečné básnivé výrazy typu „znachovělé nebe“, nebo naopak neopodstatněné expresivní podivnosti jako „naprali si nácka“. Svému řešení pak přizpůsoboval text na úkor původního významu. (Podstročnik: „Znavenákla, pípl drobek / Lívaneckla, pípl druhý / nebylo to k pochopení, / co si spolu povídají.“ Básníkova úprava: „Znavenákla, drobek píp, / Lívaneckla, na to druhý, / nechápe je o nic líp, / než proč má zebra pruhy.“)

Rozpracovaný text následně zůstal nějakou dobu na stole u redaktora a nikam se neposouval. Překladatelka proto zkusila požádat o konzultaci další skandinavistku (mě), následně poslala nové návrhy na úpravu, ale básník ze své verze až na pár kosmetických úprav neslevil. Zároveň se nezadržitelně přiblížil termín v tiskárně. A v tuto chvíli dochází ke střetu zájmů: Odpovědný redaktor rozhodl, že text v této podobě půjde do sazby. Jenže odpovědný redaktor je zároveň i výše uvedený básník v jedné osobě. Nenechme se zmást faktem, že v tiráži knihy jako odpovědný redaktor figuruje Radim Kastelán a Richard Klíčník je uveden pouze jako přebásnitel. Do sazby tak odešel text, který nejenže překladatelka neschválila, ale dokonce v něm bez jejího vědomí nastaly ještě další změny – k horšímu. Jeden příklad za všechny:

Originál:

De satte sig i gräset
och hade det så skönt.
Susanna sade genast:
Jag gillar inte grönt.

För allting som är tråkigt
ser ut som det ser ut
igår, idag, imorgon
och det tar aldrig slut!

Podstročnik Dagmar Hartlové:

Posadily se v trávě
a byly obě nadšené.
Zuzana ovšem řekla:
Já nemám ráda zelené.

Protože všechno nudné
taky že nudně vypadá,
tak bylo, je a bude,
v tom vězí ta závada!

Přebásnění Richarda Klíčníka:

Tak si sedly do trávy,
Zuzana však řekne: „Ne,
mě to vážně nebaví –
– nemám ráda zelené.

Protože co je nudné,
pořád stejně vypadá,
tak bylo, je a bude,
v tom je celá závada!

Návrh úprav Dagmar Hartlové:

Usadí se do trávy
a je jim spolu blaze,
Zuzana se ušklíbne,
vždyť zelená je pasé.

Protože co je nudné,
pořád stejně vypadá,
tak bylo, je a bude,
v tom vězí ta závada!

Sazba (a tištěný text):

Šťastně sedly do trávy,
Zuzana však řekne: Ne,
mě to vážně nebaví –
– nemám ráda zelené.

Všecko děsná je nuda,
jak rána, tak večery.
Nikdy nic se neudá,
to je můj problém celý!

Schválně si to zkuste zarecitovat nahlas. Celé čtyřverší rytmicky nefunguje, odchyluje se od původního smyslu a použití zastaralého slovesa „neudát se“ nesedí k celkovému ladění textu. A podobných nefunkčních příkladů je v knize celá řada.

Po sazbě už šla kniha bez průtahů do tisku. Zůstaly v ní Klíčníkovy krkolomné nebo špatně srozumitelné verše („zpod útesu na ni propast dírou prázdno dáví“) nebo rovnou celé nepodařené sloky („Tohle mám na svědomí? / Vydechla s okouzlením… / Až nohy se podlomí, / Krev se jí hrdě pění.“). Přízvučné a nepřízvučné slabiky v nich nejdou naproti rýmům ani počtu slabik, čímž se místy úplně ruší princip básně – ledaže by se za znak poezie počítal převrácený slovosled. Jinde se počet slabik upravuje prostřednictvím výrazů jako „sic“ (ve významu „sice“), opodál zase čteme „dneska hnedka zrána“, což je mimochodem rým na jméno Zuzana. Pejsek Pink, který byl podle překladatelčina návrhu z Hořekovic (von Jämmerlund), se místo toho jmenuje Hořechlup (to aby se rýmoval se slovy hup a cobydup), a kloboukem nemáchá „divě“, jak zněl návrh, nýbrž „divně“. Nenávratně zmizely poetické obrazy, jako je modrá zem (překladatelka: „Tu se ozve mocný rachot / hřmí, duní a burácí / jako když se strhne mela / modrá zem se převrací.“ Finální text: „Vtom začalo náhle hřmět! / Rachot a burácení! / kam se řítí tenhle svět, / v němž hrůza zuby cení?“).

Pozadí vzniku knihy se zveřejňuje málokdy, nechť mi Argo promine. Jak se ale takovým situacím bránit, když o nich nebudeme mluvit? Překladatelka se upozadila (možná až příliš, jak je u zkušených profesionálů z oboru běžné), aby zajistila, že výsledný text získá co nejdokonalejší podobu, kde její překlad bude ručit za přesnost a přínos spolupráce s básníkem se projeví ve vycizelovaném výsledném tvaru. Namísto toho se přebásnění ujal někdo, kdo s takovou prací dostatečnou zkušenost nemá, a bohužel mu zejména chybí schopnost sebekritického odstupu. Za běžných okolností by problém vyřešil redaktor, všechny verze textu by posoudil a vyhodnotil by, že takto postupovat nelze. Jenže v tomto případě redaktor nebyl objektivní, nýbrž zaujatý – a bohužel příliš zaujatý sám sebou.

Tak se stalo, že je Dagmar Hartlová chtě nechtě podepsaná pod něčím, za čím si nemůže stát. Ponaučení je nejspíš v tom, že pokud se spolupráce s redaktorem ubírá vysloveně špatným směrem, je třeba jednat. Zkusme se obrátit na samotného nakladatele, je to přece i v jeho zájmu. V tomto případě se tak z iniciativy profesní organizace, jejíž členkou Dagmar Hartlová je, stalo alespoň po vydání knihy a vedení Arga problém uznalo. Poslední dětské knize Tove Janssonové, která dosud v mozaice českých vydání chyběla, už to ovšem k lepší podobě nepomůže.