Již podruhé se nakladatelství Argo rozhodlo vydat dvojknihu textů finskošvédské autorky Tove Jansson. V první z nich propojilo vzpomínkové vyprávění Dcera sochaře se souborem povídkek Fair play, tentokrát do jedněch desek spojilo českým čtenářům už známou Knihu léta (poprvé vyšla v r. 2011 v překladu Heleny Chvojkové) a nově uváděnou sbírku povídek Domeček pro panenky. Obě díla pro aktuální vydání přeložila Jana Satrapa Holá. Na obálce jsou stejně jako u předchozí dvojknihy využity obrazy samotné autorky, jejíž rozsáhlé výtvarné dílo je českému publiku bohužel zatím téměř neznámé.

Ostrovní idyla na pozadí smrti

Kniha léta (Sommarboken, 1972) vznikla zhruba v polovině literární kariéry autorky, a to nedlouho po smrti její matky, jež byla do značné míry inspirací pro ústřední postavu babičky. Malá Sofie, která s babičkou vede zcela všední i filozofující rozhovory například o Bohu a smrti, má svůj předobraz v autorčině neteři Sophii Jansson, která ke knize napsala předmluvu, ale dost možná i v malé Tove a jejích vzpomínkách na rodinné prázdniny na finských i švédských ostrovech. V drobných střípcích příběhů, které nedbají na dramatické oblouky a přeskakují z jedné události na jinou stejně rychle jako se zdánlivě náhodně posouvají v čase sem a tam, vypráví Tove Jansson o soužití této věkem vzdálené, ale zvídavostí spřízněné dvojice na skalnatém ostrově ve Finském zálivu krátce po smrti Sofiiny matky. Sofiin otec na ostrově také téměř celé léto pracuje, ale zůstává zcela v pozadí a v knize nemá ani jednu repliku.

Babičku trápí zdraví a ubývající síly, chvílemi ztrácí trpělivost, ale přesto se ještě snaží najít energii na to, aby s vnučkou objevovala svět a aby společně podnikaly dobrodružné výpravy plné fantazie po ostrově i v jeho blízkém okolí. Náladová a někdy i vzpurná Sofie má v sobě krutou upřímnost i dychtivou zvědavost, dokáže být i neúmyslně vtipná tak odzbrojujícím způsobem, jak to umí jen malé děti. Jako když babičce diktuje knížku o žížalách, a když jsou konečně hotové a babička se zeptá, zda jí to má přečíst, vnučka odpoví: „Myslím, že ne. Teď nemám čas. Ale schovej to pojednání pro moje děti.“   

Hlavní postavou knihy je však sám ostrov a moře kolem něj, skály, vlny, rackové, bouře i naplavené dřevo. To všechno Tove Jansson popisuje tak přesně a detailně, že člověk skoro cítí hrubá skaliska pod nohama i kapičky tříštících se vln na kůži. Babička zná všechny místní rostliny, ví, v jakém pořadí rozkvétají, a učí vnučku úctě ke všemu živému i k drsné ostrovní krajině jako takové: „Velké věci se vždycky dějí na širém moři (…). Mezi ostrůvky se dějí jen věci malé.“

Epizodičnost díla není nijak na škodu, právě naopak, dává čtenáři možnost z knihy přečíst přesně tolik, na kolik má zrovna chuť a čas, a vrátit se k ní třeba znovu zase po čase. Kdykoliv. V létě, kdy se z něj radujeme a užíváme si ho, i v zimě, kdy na něj vzpomínáme a v duchu už vyhlížíme další. I po více než padesáti letech je vyprávění o křehkém vztahu mezi babičkou a vnučkou, o podobnosti dětství a stáří, stále stejně působivé a opravdové. Není proto divu, že vloni mělo premiéru i stejnojmenné filmové zpracování, které režíroval Charlie McDowell a v němž babičku ztvárnila Glenn Close.

Hledání rovnováhy a spřízněných duší

Na sevřených a jazykově prostých povídkách, které v originálu Dockskåpet och andra berättelser vyšly v roce 1978, je patrné autorčino výtvarné vidění světa: jako kdyby slova, barvy i nálady nanášela štětcem, aniž by budovala jednoznačnou pointu. Přesto trefně zachycuje vnitřní konflikty jednotlivců a napětí v mezilidských vztazích, které často pramení ze vzájemného nepochopení a nedostatku komunikace. V titulní povídce se vztah stárnoucího páru naruší, když se čerstvý penzista Alexander nadchne pro práci na stavbě domečku pro panenky natolik, že se jeho partner Erik cítí odstrčený. Znalcům tvorby Tove Jansson se při čtení nepochybně vybaví model muminího domu, který je nyní vystavený v muzeu v Tampere a který Tove vyrobila společně se svou životní partnerkou grafičkou Tuulikki Pietilä a kamarádem Penttim Eistolou, jemuž je mimochodem tato kniha věnovaná.

Povídky Pojem o čase a Lokomotiva se od dalších povídek ve sbírce odlišují poněkud kafkovskou atmosférou. V první z nich mladík popisuje nesnadné soužití s milovanou babičkou, která trpí demencí a žije v jiné realitě. Druhá jmenovaná představuje rozrušený monolog introvertního muže, který miluje vlaky a potká na nádraží ženu, o níž se domnívá, že je jeho spřízněnou duší, nicméně se dočká jen zklamání.

Jedním z témat, jimiž se Tove Jansson v tvorbě pro dospělé opakovaně zabývala, mj. i v knize Fair play, bylo hledání rovnováhy mezi uměleckou prací a běžným životem. V povídce Komiksový kreslíř například popisuje znaveného kreslíře, který už dvacet let kreslí stripy do novin a v podstatě vyhoří a předá štafetu mladšímu kolegovi, což nápadně připomíná její vlastní situaci s komiksem o muminí rodině, který ji vyčerpal natolik, že jej následně postoupila bratrovi Larsovi.

Postavy v jednotlivých povídkách stále něco hledají, po něčem touží: muž v Lokomotivě prahne po spřízněné duši, turista v Příběhu z Hilo na Havaji hledá smysl života, Flora v Květince jako by nechtěla dospět a stále touží po ztraceném mládí a večírcích. Povídky se odehrávají většinou v autorčiných rodných Helsinkách, ale také na Aljašce či na Havaji, což odráží její zálibu v cestování, ale nejodvážnější cestu Tove Jansson podniká do nitra svých hrdinů, do jejich tajných světů a do skrytých zákrutů jejich mysli.