Ponoří-li se čtenář do románového světa Tajemství Divokého hvozdu Tonke Dragtové (1930–2024), snadno pochopí, proč v Nizozemsku už více než šest desítek let stále přetrvává obliba jejích děl. Přestože svou tvorbou cílila na všechny věkové kategorie, zapsala se jako úspěšná ilustrátorka a spisovatelka literatury pro děti a mládež. Příběh mladého rytíře Tjuriho a jeho panoše Piaka se snad ještě více než předchozí díl vyznačuje pozoruhodnou nadčasovostí. Vyprávění, jakkoliv stále čtenářsky přívětivé, tentokrát působí robustněji, nabízí hlediska vícero postav i komplikovanější zápletku. Motivické pilíře nicméně zůstávají stejné – i druhé setkání s protagonisty tak čtenářům předestírá, jak důležité je umět se spoléhat na vlastní morální kompas bez ohledu na to, kolik nejistoty, nepříjemností či nebezpečí to s sebou přináší. A také že rytířství může mít různé podoby.

V českém prostředí se nizozemské klasičce literatury pro děti a mládež zatím nedostávalo příliš mnoho pozornosti. Kromě titulu Planoucí lesy Venuše (1969, česky 1979, 2006) mělo místní čtenářské publikum donedávna k dispozici právě jenom Dopis pro krále (1962, česky 2000) – první příběh šestnáctiletého panoše Tjuriho, na něhož shodou okolností připadl nebezpečný úkol donést panovníkovi sousední země důležité poselství. Po více než dvaceti letech se nakladatelství Albatros rozhodlo k jednomu z nejslavnějších hrdinů Tonke Dragtové vrátit a zprostředkovat českým čtenářům jak revidované vydání Dopisu pro krále (2022), tak poprvé i jeho pokračování Tajemství Divokého hvozdu – i s ilustracemi autorky. Na první pohled v obou případech trochu zvláštně působí grafické provedení – text není zarovnaný do bloku, nýbrž doleva, takže se řádky na některých místech lámou dlouho před koncem stránky. Překladu se v obou případech ujala Jana Irmannová-Pellarová, jíž se – z mého pohledu recenzentky neznalé originálu – daří vyvažovat jistou archaičnost (pro středověký rytířský svět nezbytnou) se srozumitelností a zachovat tak odpovídající atmosféru. Překladatelčin vztah k románu koneckonců ozřejmuje i její doslov připojený k Dopisu pro krále.

Úlohu doslovu k Tajemstvím Divokého hvozdu zastupuje dopis Tonke Dragtové z roku 2011 adresovaný čtenářům – autorka zde popisuje genezi prostředí, v němž se pokračování Tjuriho příběhu odehrává. Právě prostředí totiž hraje v příběhu zásadní roli – jako místo opředené mýty a záhadami, které jako by samo ožívalo, v mnoha případech posouvá děj, jakkoliv hrdinové postupně docházejí ke zjištění, že Divoký hvozd ve svých větvích neskrývá žádnou magii, zato dostatečný stín pro ty, kdo nechtějí být nalezeni, ať už z dobrých, nebo špatných důvodů. Myšlenka na tento tajemný les sahá až do autorčina dětství v tehdejší Nizozemské východní Indii, nyní Indonésii. Se slovy, že je příliš velké horko na úkoly, ji mladší sestra požádala o něco „chladivého ke čtení“. Když se později její rodina přesunula do Nizozemska a z Tonke Dragtové se stala ilustrátorka a spisovatelka, ke konceptu se vrátila. Původně tropický prales se proměnil v les evropského ražení, ale tajemný prostor plný nástrah se ukázal jako ideální místo pro další dobrodružství Tjuriho a Piaka.

Zatímco Dopis pro krále vychází z jednoduchého syžetu putování do předem určeného cíle, kdy si musí hlavní postava postupně poradit s přicházejícími nástrahami, v Tajemstvích Divokého hvozdu je výchozí situace o dost méně přehledná. Tjuri jako poddaný krále Dagonauta v prvním románu poselství sousednímu panovníkovi Ynauvenovi skutečně doručil, a díky tomu je jasné, že nepřátelská země Evílan o uzavření navrhovaného míru ve skutečnosti nestojí. Tjuri i jeho přátelé jsou přesvědčeni, že Ynauvenův mladší syn stojící v čele Evílanu se s následnictvím staršího bratra nikdy nesmíří a nepřestane si nárokovat práva na okolní území. Rytíř Ristridin, který byl Tjurimu nápomocný při jeho prvním úkolu a který si vzal za úkol vypátrat vražedného černého rytíře s červeným štítem, se navíc nevrátil z poslední výpravy. Vydal se tehdy právě do Divokého hvozdu, a přestože k jeho přátelům doputovaly zprávy o tom, že jej už opustil, před Tjuriho očima se kupí až příliš podezřelých okolností.

Na krátké vyjížďce do Divokého hvozdu Tjuri nečekaně narazí na starého známého, jemuž se přezdívá Pomatený a jenž se zatoulal daleko od domova. Ve zdánlivě nesmyslném proudu slov Tjuri zachytí informaci o ztraceném rytíři Ristridinovi a rozhodne se požádat Pomateného o pomoc se slibem, že ho později odvede domů. Tjuri a jeho panoš Piak se tedy vydávají na pátrací výpravu do Divokého hvozdu, ačkoliv je od toho ostatní rytíři zrazují a považují za pošetilé spoléhat se na slova Pomateného. Tonke Dragt tak opět ukazuje sílu svého hrdiny, jenž následuje vnitřní přesvědčení i přes nejistotu a nesouhlas okolí: „Cesta, kterou si zvolil, ho vlastně vůbec nelákala. O co snazší by bylo prostě odjet s Benduem a Evijnem, i když to znamenalo jet vstříc bitevnímu poli. Na cestě k Lesní chýši jistě čest a slávu nezískám, říkal si hořce v duchu, nanejvýš mě budou považovat za bláhového, jako rytíř Bendu. Avšak myšlenka na Mariuse, na Pomateného, tyhle úvahy zahnala. Nestál bych za nic, kdybych mu nepomohl.“ (s. 130)

Zatímco Dopis pro krále sledoval výhradně Tjuriho, v Tajemstvích Divokého hvozdu se vyprávění štěpí, a příběh tak máme zprostředkovaný z více než jedné perspektivy. Tonke Dragtová věnuje větší pozornost postavám, které měly v Dopisu pro krále spíše epizodní roli, a výrazně působí i figury zcela nové – vytváří si tak příležitosti zamýšlet se nad tím, v čem spočívá skutečná odvaha, rytířství i nástrahy falešného charismatu. Ať už jde o zloděje, opilce, šaška nebo rytíře, autorka se snaží ukázat, že zásadní je nakonec správné rozhodnutí učiněné ve správný okamžik. A platí to tím spíše, že ne vždy je snadné rozdíl mezi dobrem a zlem rozpoznat, obzvlášť když člověka ovládá strach. Právě postavy zlehčující hrozící nebezpečí reprezentují onen avizovaný nadčasový charakter – podobně jako hodnota pravé a ověřené informace, která sice v příběhu neputuje zdaleka tak rychle jako v současném světě, o to lépe je ale patrná její důležitost.   

I vzhledem k době svého vzniku představují Tajemství Divokého hvozdu syžet nijak nepřekračující hranice žánru. Imaginární středověký svět bez kouzel zalidněný především rytíři a všelijakými dalšími, převážně mužskými postavami nabízí klasický a snad i očekávaný příběh dobra a zla, strachu a odvahy i přátelství a nenávisti. A přece působí svěže – zkrátka jako něco napínavého „se spoustou zeleně a s tajemstvími“, co měla chuť si přečíst mladší sestra Tonke Dragtové kdysi dávno v horké Nizozemské východní Indii.