Válka nezasahuje jen do osudu lidí, ale i zvířat. Své o tom vědí především koně, bez nichž se až do poloviny dvacátého století žádná válka neobešla (ty námořní pomiňme), ale ledacos by mohly vyprávět i mnohé další druhy zvířat, od slonů přes velbloudy, poštovní holuby až třeba po kočky a myši. Právě kočičí perspektivu si zvolil jihočeský spisovatel a historik Dalibor Vácha (1980) a ve svém románu určeném dětem kolem deseti let zavádí malé i velké čtenáře na leteckou základnu v anglickém Honingtonu, kde během druhé světové války sídlila 311. československá bombardovací peruť. Obě titulní Kočky od 311. peruti sice na nebezpečné mise nad okupovanou Evropu tamní piloty nedoprovázejí, neznamená to ale, že by jen polehávaly na sluníčkem prohřátém betonu a lidské starosti, jako je například vedení bitvy o Británii, přenechávaly lidem.

Čertina a Boženka

Zpočátku musí kočky překonat určitou vzájemnou ostražitost, nakonec se ale Čertina, kterou si s sebou přivezla skupina československých pilotů z okupované Francie, s místní kočkou, jíž piloti dají jméno Boženka, skamarádí. S lidskými kocoury obě kočky vycházejí dobře, jen jim moc nejde na rozum, proč lezou do těch divných řvounů a pak se jimi nechávají odnést vzhůru do oblak, když se pokaždé vrátí. I když se nakonec ukáže, že na to slovo „pokaždé“ se tak úplně nedá spoléhat… Rády by se na to zeptaly, ale lidé bohužel nerozumí kočičí řeči, tedy s výjimkou Niny, dívky od pomocných ženských sborů. A právě na Ninu se Boženka s Čertinou obrátí, když se dostanou do situace, se kterou si samy nedokáží poradit.   

Větší starosti ale oběma kočkám zprvu dělají dva místní psi, kteří si zjevně nejsou schopni vymyslet lepší zábavu než Čertinu s Boženkou prohánět. Pak ale mechanici objeví v několika letadlech přehryzané dráty a chlupatým parťačkám je jasné, že se jim v revíru se objevila škodná, jejíž rejdy mohou ohrozit životy jejich lidských kamarádů. Dosavadní lenošení vystřídá pátrání po sabotérech, které nakonec nabyde rozměrů, jaké si Boženka s Čertinou nedokázaly představit ani v nejbujnějších snech.

Psi, ježci a hajlující potkani

Váchovo převedení reálií bitvy o Británii do zvířecího světa nepostrádá hravost a vtip – různé druhy zvířat vcelku nechápavě pozorují vojáky při jejich práci a podivují se nad tím, proč to ti lidé vlastně dělají a jaké k tomu používají prapodivné předměty. Posléze však zvířata na obou stranách fronty dojdou k závěru, že by bylo dobré své lidské kamarády v jejich úsilí podpořit. Nejspíše nepřekvapí, že na straně „těch dobrých“ stojí především roztomilé či užitečné druhy zvířat, totiž kočky, psi, ježek a slepice, a naopak „ti špatní“ jsou prezentováni potkany, myšmi, krysami a holuby. Zejména v případě „těch dobrých“ přitom může vzniklá aliance působit dosti překvapivě a autor dětským čtenářům nezatajuje, že na cestě ke spojenectví je někdy nutné v zájmu porážky nepřítele překonat vzájemné animozity, často pramenící z hloupých nebo malicherných příčin: „Kdyby tak někdo věděl, kde a kdy tohle škaredé nepřátelství mezi kočkami a psy vzniklo, třeba by taky věděl, jak ho odstranit. Třeba to bylo jen nedorozumění, které teprve časem přerostlo v nenávist.“ (s. 33) Není potřeba příliš velké fantazie, aby si čtenář za psy a kočky dosadil libovolné dva znesvářené národy na světě.

Ostatně přesvědčení, že konkrétní tvorové, ať už potkani v knize, nebo lidé ve skutečném světě, sami o sobě nejsou z podstaty zlí, ale spíše mohou být svedeni na scestí promyšlenou propagandou hrající na jejich nejnižší pudy, autor dává najevo v závěru knihy, kdy oba poražení potkaní vůdci plánované invaze nahlédnou nesmyslnost režimu, který je natolik okouzlil, že v jeho zájmu neváhali ohrozit životy lidských letců. V knize se tak prolínají typické animozity známé ze světa zvířat s antropomorfizovaným chováním jednotlivých postav, někdy dovedeným z pohledu dospělých čtenářů trochu ad absurdum (potkani se po vzoru německých vojáků snaží pravou přední packou hajlovat a ze zátek od piva si vyrábějí helmy), ale dětským čtenářům toto prolínání dvou rovin jistě vadit nebude. Ostatně i na doprovodných ilustracích Kateřiny Boudriot-Bažantové jsou zvířata sice zachycena víceméně realisticky, zároveň ale někdy provádějí typicky lidská gesta.

Každodennost na letišti

Téměř na každé stránce knihy je znát, že ji psal erudovaný odborník, který se tématem zabývá již dlouho. Popisy nezbytných předstartovních úkonů, konkrétních typů letadel i mnohé zdánlivé drobnosti z každodenního života na vojenském letišti představují nenásilné uvedení do světa, ve kterém sice nechybělo hrdinství a napětí, ale jehož neodmyslitelnou součástí byla i nezbytná pečlivá rutina, dlouhá chvíle a stesk po domově. K životu na britských letištích patřilo i navazování vztahů mezi vojáky a členkami pomocných ženských sborů, ovšem v tomto ohledu vyznívá dějová linka mezi Ninou a Michalem, který se o kočky stará ze všech vojáků nejvíce, poněkud nuceně. Rodiče se nejspíše pousmějí nad tím, že autor do knihy zakomponoval i některé skutečné historické postavy československých pilotů, především Vildy Jakše, kterému Vácha věnoval samostatný román Vilda (Argo 2023). Naopak nad některými výrazy, které v knize z úst postav (zdaleka nejen těch záporných) zazní, nejspíše nejeden rodič pozdvihne obočí: výrazy jako „sviňáci“, „drž hubu“, „volovina“ nebo „posera“ sice jistě v reálu zazněly nejen na letišti v Honingtonu mnohokrát, ale lze pochybovat, zda v knize určené dětem mají své místo.

Ale jistě by byla na druhou stranu škoda knihu jen kvůli nim odložit (což platí i pro hrubou chybu v podobě chybějící čárky, která zůstala nepovšimnuta hned v první větě knihy). Jako dětem srozumitelný literární pomník československým letcům kniha svůj účel plní, a pokud v nich vyvolá zájem se o této kapitole moderních dějin dozvědět více, pak je to jen dobře. I když se při další četbě na toto téma už budou muset obejít bez průvodců v podobě Boženky a Čertiny.