Přestože je člověk stále jen jedním z živočichů, jeho vliv na veškerý život na planetě dalece přesahuje dopady jakékoli jiného druhu v historii. Schopnost lidstva přetvářet široké okolí k obrazu svému, například mýcením lesů, zakládáním nekonečných lánů, dobýváním všemožných zdrojů či budováním obřích železobetonových oáz, vede nezřídka k omezování životního prostoru jiných organismů. Ty jsou navíc pro své kvality, ať už chutné maso, nebo pevné dřevo, popřípadě vinou obav či předsudků často pronásledovány a hubeny zcela záměrně. Některé druhy za lidskou nenechavost a rozpínavost dokonce zaplatily cenu nejvyšší a jsou považovány za vyhubené. Stačí vzpomenout na korouna bezzubého, dronta mauricijského nebo vakovlka.

Od prvohor po současnost

Když ale uvažujeme o vyhynulých či ohrožených druzích, zpravidla nám na mysli vytanou ty živočišné a povětšinou ještě jen ptáci a savci. Na pokraji vyhynutí se však mohou ocitnout také rostliny, jak upozorňuje nepřehlédnutelná Kniha mizejících rostlin Štěpánky Sekaninové. Publikace čtenáře seznámí s třicítkou pozoruhodných, mnohdy nepříliš známých bylin, keřů i stromů z celého světa a objasní příčiny, proč už jsou dnes k vidění pouze v botanických zahradách a někdy ani to ne.

Druhá možnost platí třeba pro slavnou prvohorní rostlinku jménem Cooksonia barrandei, která v siluru před více než čtyřmi sty miliony let patřila k důležitým kolonizátorům tehdy ještě do značné míry pustých souší, a dokonce představuje vůbec nejstarší známou cévnatou rostlinu. Dnes už cooksonii můžeme vidět pouze v muzeu jako fosilii. Totéž ostatně platí i pro další dvě představené rostliny, prvohorní stromovitou plavuni rodu Lepidodendron a třetihorního příbuzného dnešních buků Fagopsis longifolia.

Po úvodním prehistorickém exkurzu a krátké zastávce u záhadné byliny jménem Silphium, která byla ve starověku zdrojem oblíbeného koření, ale poté nenávratně zmizela, postupuje autorka chronologicky od 16. století až po dobu zcela nedávnou. V tomto ohledu už alespoň občas platí přívlastek zmíněný v názvu knihy, že zmiňovány jsou rostliny mizející, nikoli již zmizelé, respektive vyhubené či vyhynulé. Přestože původně jihoafrického píchoše Woodova, jerlín toromiro z Velikonočního ostrova či mangovník bornejský ve volné přírodě již nenalezneme, stále jsou k vidění například v botanických zahradách.

Potěcha oka

Autorka se při líčení jednotlivých druhů neomezuje pouze na povinné shrnutí základních údajů, ale často přidává i zajímavé historické perličky o objevu či využívání té které rostliny. U řady z nich také pokládá výše zmíněnou otázku, co za jejich vymizením z volné přírody a někdy i definitivně ze světa stálo. Přestože leckdy jsou na vině především přírodní procesy, ve většině případů se objevuje jeden a tentýž pachatel: člověk. Bez ohledu na to, zda zatoužil po stavebním dříví, chutném koření nebo jen zajímavé květině do sbírky, výsledek byl vždy stejně zarmucující.

Velkou předností recenzované knihy, která autorským stylem a poukazováním na ohrožené či méně známé druhy organismů navazuje na tituly jako Atlas vyhubených živočichů či Zázračný svět hmyzu (na nichž autorka Mizejících rostlin pracovala jako redaktorka), jsou hojné ilustrace Elišky Podešvové. Ty se snaží o zobrazení popisovaných druhů s určitou mírou vědecké přesnosti, ale nerezignují ani na hravost. Každá stránka díky tomu čtenáře přiměje se alespoň chvilku kochat obrázky, které zachycují pozoruhodné detaily semen či květů a hýří živými barvami. Celkovému dojmu napomáhá i použití kvalitního papíru, na němž ilustrace báječně vyniknou, a výsledek minimálně ve starších čtenářích vyvolá vzpomínky na klasické naučné publikace pro děti, které nakladatelství Albatros kdysi tak proslavily a jež mají mnozí nepochybně stále doma.

Trable s překladem

I proto trochu zamrzí některé biologické nepřesnosti, které se do textu vloudily, zejména v českých názvech jednotlivých druhů. Kniha u každého z nich uvádí jako hlavní ten oficiální latinský a pod ním menším písmem český. Potíž je v tom, že ne každá rostlina ten český má, což autorka řešila různě, většinou však doslovným překladem anglického názvu, který se ale u nás běžně nepoužívá. Nejenže pak čtenář pod uvedeným označením nic nedohledá, ale podobné novotvary se mohou rozšířit do dalších textů, které budou z knihy čerpat. Například slunečnici druhu Helianthus praetermissus se zde přezdívá ztracená slunečnice (angl. lost sunflower). Samozřejmě je možné na anglický název upozornit, ale mělo by být také uvedeno, že nejde o zavedené české označení.

Možná ještě problematičtější je to v případě druhu Arctostaphylos franciscana, kde se čtenář dozví, že se jedná o manzanitu františkánskou. Nicméně ani v tomto případě nejde o oficiální český název, ale o překlad, konkrétně anglického Franciscan manzanita. Rostliny rodu Arctostaphylos, které český název mají, se jmenují medvědice. Někdy tento způsob pojmenovávání organismů vede i k záludnějším výrazům. Například pod latinským označením Encephalartos brevifoliolatus v knize stojí „cykas escarpment“. Teprve internet prozradí, že jde o částečný překlad anglického escarpment cycad, přičemž escarpment znamená sráz či strmý svah. V češtině se navíc rostliny rodu Encephalartos obvykle jmenují píchoš, když už tedy český název mají. V souvislosti s druhem Trochetiopsis erythroxylon zase způsobilo zmatek anglické jméno Saint Helena redwood, které autorku svedlo k tomu, aby rostlině říkala sekvojovec. Potíž je v tom, že zatímco sekvojovec je jehličnan a patří mezi rostliny nahosemenné, rod Trochetiopsis se řadí do čeledi slézovité a ta spadá mezi rostliny krytosemenné. Ač to tak nemusí vypadat, z taxonomického hlediska je to zásadní rozdíl, asi jako mezi veverkou a kudlankou.

Navzdory uvedeným výhradám, které cílovému čtenáři a nejspíš ani jeho rodičům patrně moc vrásek nenadělají, je Kniha mizejících rostlin povedená, tematicky neotřelá, poselstvím důležitá a ilustračně podmanivá publikace, která přináší mnoho zajímavých a v obecném povědomí nepříliš rozšířených informací. Většina čtenářů po otevření knihy zjistí, že o téměř žádné ze zmíněných rostlin nikdy neslyšela. Škoda jen, že k práci na knize nebyl přizván odborný redaktor, který by přinejmenším uvedené chyby dokázal podchytit, ale třeba bude jejich připomenutí poučením pro další podobné tituly.