V Sofinčině světě plyne čas o něco pomaleji než u ostatních, protože nemá potřebu se za něčím honit, často jen tak lelkuje a zasněně kouká. To se nelíbí jejímu zaneprázdněnému tatínkovi, jenž pracuje jako copywriter a dennodenně musí vymýšlet rýmované „oklamy“ (klamavé reklamy). Dceru často vnímá jako zpomalený film a neuvědomuje si vlastní workoholismus a závislost na internetu, kvůli nimž se zase trápí Sofinka. Naštěstí se tatínek uvolí vyrazit společně na dobrodružnou dovolenou na Šumavu, aby mohli zažít něco nového. Jak je patrno z názvu knihy Sofinka a Medvíďátko v říši želvušek (2025), v šumavském pralese, jak jej běžně známe, se s hrdiny příliš dlouho neohřejeme a poputujeme do neprobádaného království želvušek.

Šumná Šumava

Prvních zhruba čtyřicet stran se ještě odehrává v blízkosti řeky Vydry s „vymletými hrnci“ a seznamuje čtenáře s šumavskými reáliemi. Popisují se blata, šumy, bludné a chůdové kořeny, mokřady a letmo autor naznačuje i historii šumavských pohraničníků, jelikož Sofinka zahlédne v blátě trčet starou holinu, která mohla patřit jednomu z nich. Příroda a její ochrana sehrávají v knize důležitou roli, když spolu s hrdinkou zjišťujeme informace o vyhubení posledních vlků a medvědů na Šumavě nebo když se setkáváme s královnou Šumavy Gabrétou, ochranitelkou přírody. Autor knihy Petr Maděra působí především jako básník a prozaik, ale byl i krajinným ekologem a napsal rýmovaný atlas hub pro děti Houbeles pictus (2008).

Již od začátku Sofinčina příběhu autor umně představuje hravou povahu obou hlavních hrdinů a jejich hezký vztah, avšak odkrývá také jejich rozdílné povahy a bolestnou ztrátu maminky, která od nich „odešla“. Sofinka s ní nadále šeptem mluví, ale jen když se tatínek nedívá. Text hýří jazykovými kulišárnami, promyšlenými slovními hříčkami a novotvary, pocházejícími často ze Sofinčiny hlavy. Když už se doma příliš nudí, tak chce „cestovat. Chodníkovat. Drncat,“ a třesoucí se zem pod nohama okamžitě překřtí na třasoviska.

Roztomilí kanibalové

Děj nabírá na intenzitě během přírodovědné výpravy za měříkem a želvuškami, na niž ústřední dvojici pozve chlapec ubytovaný ve stejné chatě. Výprava se jim ale v lese ztratí a při jejím hledání se oba protagonisté za strašidelné bouře s kulovými blesky teleportují do Zpomaleného filmu. V tomto městečku ležícím v mikroskopické říši želvušek se setkávají se záhadnými živočichy, kteří na první pohled nevypadají vůbec přívětivě: „Tvor jako by měl místo nosu závit pro plynovou masku a na nohou pořádné drápy. Největší strach ale naháněly ty bodce, které zahlédli v jeho tlamě.“ Hororových scén, jež by slabší povahy mohly připravit o klidné spaní, autor nabízí hned několik – nejděsivější z nich představuje hrozící kanibalismus (želvušky mají chuť si navzájem vyklovnout mozek) a houba masák. Ta na svou oběť políčí návnadu a vpraví do ní sporu, která nakonec pomocí trávicích hyfů proroste celým jejím tělem. Nejen z tohoto důvodu si zaslouží pochvalu fakt, že publikace nabízí více „cest čtení“ určených například pro „bystrého mrňouska 4+“, „bojovníka 6+“ nebo třeba malé slečny. Přehledný návod se nachází na volném listu papíru vloženém do knihy a v zápatí stránek najdeme ikony čtenářů a odkazy na příslušnou stranu. Ke knize se tak můžete vrátit třeba až po dvou letech a zkusit ji číst jinak.

A co že to vlastně je želvuška? V doslovu zjišťujeme, že většina jejích popisů v knize se zakládá na pravdě. Jedná se totiž o bezobratlé medvídkovité živočichy žijící převážně ve vodních filmech mechů a lišejníků s vynikající odolností. Zvládnou přežít i extrémní teploty –272 °C až +150 °C, jako třeba Maděrova želvuška jménem Masox, která přežila pád do vroucí vody. Latinsky se označují Tardigrada (pomalý krok) a v češtině je jejich pojmenování odvozeno od želvy. Existuje více než 1000 druhů, přičemž medvíďátko obecné patří mezi nejodolnější druhy na zemi. Svými vlastnostmi želvušky fascinují vědce i širokou veřejnost a možná jste se s nimi setkali i v rámci putovních venkovních výstav Mikrosvěty sochaře Michala Trpáka, jejichž součástí je i želvuška zvaná Mazlík.

Retro-futuristický clockpunk

Hlavní myšlenka příběhu spočívá v přísloví „spěchej pomalu“ a v uvědomění si, že vše potřebuje svůj čas. U želvušek panuje klid, nikdo se nikam se nehoní a obyčejný oběd může trvat i pět hodin. Hodinky jsou zde skoro sprostým slovem, což se tatínkovi nelíbí. Začíná se nudit, zato Sofinka si zde najde nové přátele, kteří jsou stejně pomalí a zasnění jako ona, a s chutí objevuje jejich pozvolné životní tempo. Nejvíce se podobá želvušce Medvíďátku, protože to se pohybuje ještě rozvláčněji než ostatní, patří mezi podceňované outsidery a rovněž nemá moc kamarádů.

Ve Zpomaleném filmu však něco nehraje: čas se začíná nebezpečně zrychlovat, želvušky spěchají u jídla, aby neztrácely ani minutu, a méně se radují. Ukáže se, že ze Zpomaleného filmu zmizel tatínek a hlavně rebelantské želvušky v čele s renesančním vynálezcem Leotardem. V jejich novém domově, místě zvaném Napínavý film, se mu málem podaří sestrojit pekelné hodiny „cibule dozlatova“, jež mohou způsobit ukvapenou dobu a zánik staré říše. Na záchranu pomalosti se vydává skupina statečných želvušek včetně Sofinky a Medvíďátka, aby daly věci zase do pořádku.

Hříčky se slovíčky

Autor naplno rozjíždí hru se slovy a prokazuje skvělý smysl pro humor. Ve zrychlené říši pijí obyvatelé workohol (například Makak 7°, Pilnej Urel nebo Makavou panenku), zatímco mezi neworkoholické nápoje patří pálenka Padla nebo Bruslínův ležák. Uzdu fantazii popustil Maděra taky při vtipném názvosloví zástupců želvušek: Recepční Telátko nehlídá příchozí důsledně, protože kouká na nová vrata, Octomiluška zůstala na ocet a Hovádko je prostě boží. Velmi povedené jsou úvahy nad dvojsmysly u homonym (význam slova nálet) a idiomy, které postavy schválně komolí nebo chápou doslovně: vzít nohy na ramena (v józe), najít houby (skutečné houby), nebo koukat do chytra. Autor, sám básník, v textu pracuje s rýmovánkami a vyzývá děti k básnění.

V bohatých ilustracích Marie Mendl (kresby, podmalby) a Stanislavy Karbušické (stylizované instalace postav a trojrozměrných objektů) převažují syté barvy v růžovém, zlatém a modrém tónu a usnadňují vizualizaci tajemných želvušek. Publikace má originální téma, napínavou zápletku i poučení a v podstatě jí nelze nic vytknout, snad jen dva puntičkářské poznatky: Jako bezmála čtyřsetstránková kniha nepatří hmotností mezi ty nejlehčí a ze šesti nabízených variant četby by hravě stačily pouze dvě (verze pro nejmenší a pro odvážnější děti). Sofinčino dobrodružství má šťastný konec a dívka si po návratu domů „nechává celý příběh lechtat v mozku“, což zajisté uděláme i my, a sice uvolněně, bez spěchu a krásně pomalu.