Ve tmě vypadá všechno jinak. Tak by se dala shrnout zápletka první vydané autorské knihy ilustrátorky a grafičky Alžběty Moravcové. V jednoduchém příběhu o výpadku proudu v nejmenovaném hotelu si autorka se svým nápadem hraje tak sympaticky, že se jím čtenáři s chutí nechají unášet. A ačkoliv jsou nejsilnější stránkou útlé knihy rozhodně ilustrace, textu se daří držet s nimi krok.

Do příběhu s tak trochu starosvětskou atmosférou, která v sobě snoubí eleganci a lehkost, skočíme rovnýma nohama. Zrovna když si pan jezevec Nataniel Skřípal ve svém hotelovém pokoji dává na talíř oblíbenou uzenku, zhasnou všechna světla. Naštěstí je ale zároveň inspektorem tunelů, a tak má při sobě vždy baterku a hned se vydá zjistit, co se děje. Jak cestou po schodech dolů k recepci potkává další zvířecí návštěvníky hotelu, nejednou se pořádně vyděsí. Všechny hrozivé situace se nicméně rychle obracejí v něco nečekaného, co čtenáře pravděpodobně pobaví, rozhodně ale zaujme. Teprve na recepci se odehraje skutečné drama, ale stejně jako pro všechny předchozí situace platí, že není všechno tak, jak se na první pohled zdá, a i ta „nejsetsakramentštější nestvůra ze všech nestvůr“ nemusí být ani trochu strašidelná.

Nijak nepřekvapí, že autorka si v ilustracích potemnělého schodiště a hotelové chodby pohrává se světlem a stínem – obzvláště výrazný prvek tvoří světlo baterky pana Skřípala. Například panda pan Koláček je ze síly jejího světla tak nadšený, že začne předvádět poutavé stínové divadlo a celý se seskládá do tvaru kohouta či zajíce. V těchto případech si Alžběta Moravcová vystačí s obrazovým vyprávěním. Za poznámku ale rozhodně stojí volba barevných odstínů. Přestože by se nabízela černo-bílá kombinace, stránky knihy (minimálně dokud se na konci nerozsvítí) jsou tmavě zelené a ve světle zelené z nich vystupují obrysy interiérů. Stejnou barvou je vysázen i text. Bílou tu najdeme také, ale ta je (opět alespoň dokud se nerozsvítí) rezervována pro kužel jezevcovy baterky, drobné detaily, citoslovce doplňující obrázky a efektivní zvýraznění přímé řeči pronášené v rozjitřených emocích. Společně s růžovou předsádkou tak vzniká na pohled nečekaně příjemná paleta odstínů, která ale autorce stále umožňuje pracovat s kontrasty světla a tmy.

Ačkoli rodiče samozřejmě budou muset svým ratolestem pár věcí vysvětlit – nejenom, co to pan Jezevec tak rád pojídá, ale koneckonců i co znamená ona titulní černá hodinka – publikace je zcela úměrná doporučenému věku od čtyř let. O mnoho víc archaismů než uzenku v textu nenajdeme a avizovanou starosvětskost evokuje spíše vzájemné vystupování pana Skřípala, pana Koláčka a slečny Vratké, kteří si při nočním dobrodružství vykají. Několika obraty text aspiruje na rozšiřování dětské slovní zásoby („můj pohár trpělivosti už téměř přetekl“), jinde ale spíš baví („moje nestvůří žena na mě čeká s nestvůří večeří“). Mimochodem jediný pan Králíček má příjmení odpovídající své zvířecí podobě.

Vyústění děje nakonec přichází poměrně rychle a pár míst zůstane nevyjasněných – nedozvíme se, z jakého důvodu došlo k výpadku proudu ani kde se hlavní padouši vůbec vzali, jestli šlo o plánovanou akci, nebo jen o chycenou příležitost –, ostatně Moravcová v celém příběhu spíš ukazuje, než vysvětluje. V závěru tak nepřichází žádné shrnutí ani poučení, jak nakládat se strachem. Čtenář měl jednak šanci prožít s hrdiny dost nápaditých situací, kdy si na to mohl přijít sám, a jednak panu Skřípalovi šlo celou dobu stejně o něco jiného. Dát si konečně tu uzenku.