Aleš Berný (nar. 1979) je novinář, písničkář, prozaik a básník. Vystupuje s poeticko-hudebním uskupením Šílený Fridrich, kde skládá texty i hudbu. Aktuálně pracuje jako zpravodaj pro ČTK a své pozorovatelské schopnosti umně využívá i v básnické tvorbě. Zatím povětšinou publikoval časopisecky, konkrétně v revui Ateliér, Hostu, Pandoře, Psím víně nebo Divokém víně. Na svém kontě má sbírku povídek Blues, rock’n’roll a láska (Ears & Wind records, 2018), v tomto roce ovšem debutoval knižně i na poli poezie. K Helmovskému jezu (Argo, 2024) lze po formální stránce považovat za velmi vyzrálou sbírku. Hovoříme-li nicméně o obsahu, mohlo se škrtat.

Rodinná epopej ve verších

Trend epičnosti v poezii pokračuje. Texty Aleše Berného v sobě uchovávají příběhy, které na sebe navazují, doplňují se, odkrývají další a další souvislosti již vyřčeného. Současně si uchovávají básnickou obraznost a milostné nazírání na svět. Ve sbírce K Helmovskému jezu můžeme sledovat dvě linky. První tvoří pohnutý příběh rodiny, kterou stíhá jedna tragédie za druhou. A byť jsou všechny relativně očekávané, pořád v sobě mají jistou dramatičnost. „Na skříni stály tři urny se štítky a na nich jména / přemýšlela, jak matku přemoci a nechat otce i bráchy pohřbít / osudy a prodloužené cesty duší se protínají v nekonečnu.“ (s. 105) V tomto kontextu můžeme mluvit i o pochmurné rodinné epopeji. Nejzajímavější je však kompozice sbírky. Subjekty, o kterých lyrický mluvčí básní, se proměňují, čtenář tak má možnost vidět rodinnou anamnézu z několika úhlů pohledu. Navíc díky tomu, že se jeden děj zopakuje několikrát jinýma očima, dochází k výraznému rozkrývání kontextů dějů a situací, byť některé události jsou děsivé už napoprvé. „A vydal se proti vlaku / temenem napřed, / nesmíš se dívat před sebe.“ (s. 27) Čtenář může být zpočátku mírně zmatený, neboť se pravidelně navrací subjekty, které již zemřely, případně se zobrazované situace stále více a více odkrývají, opakuji, vrství na sebe, například „starší sestra dvojčat byla lesba, zjistila to v šestnácti letech, kdy se líbala se spolužákem svých bratrů a vůbec ji nevzrušovala představa, že by se nechala svléknout“ (s. 32) a „starší sestra (…) kdy se líbala se spolužákem svých bratrů, tedy se mnou, a vůbec ji nevzrušovala představa, že (…)“ (s. 51).

Pivo a nenaplněná láska

Temná rodinná historie však není jediným tématem sbírky. Druhou výraznou linku představuje milostná zpověď lyrického mluvčího, který pije pivo a plně se oddává vzpomínání na svou první (nenaplněnou) velkou lásku. Texty jsou postavené tak, že se zdá, že s danou dívkou mluví, ale čtenář brzy prokoukne, že hovoří spíše sám k sobě, do prázdna, do představy, která již není. „Pětadvacet let a já stále v dlaních cítím tvar a tíhu tvých prsů a na jazyku první polibek a ve vlasech tvé prsty a na tváři jemnou kůži tvé dlaně.“ (s. 100–101) Obě linky se skvěle doplňují v určité nostalgii, v pozici vzpomínání, v ohlížení se. Máme možnost nahlédnout do doby dospívání, prvních sexuálních zkušeností (někdy i dost expresivních), mladický tužeb, pubertálních debat o velikosti poprsí spolužaček. Vše působí tak nějak hloupě, a tím pádem dost realisticky. Zde mají Berného texty největší váhu. Dokážou umně přiblížit mladické nazírání na svět i v tom negativním hávu, na které pak v dospělosti hledíme až příliš idealizovaně. „Je to dávno / a mně je těžko / a trápí mě melancholie / v zazděných obloucích pod viaduktem mezi podskalím a vyšehradem.“ (s. 19)

Řeka stále plyne

Symbolickým leitmotivem celé knihy je řeka. Má v podstatě funkci času. Plyne si sama o sobě a postupně odnáší vzpomínky, myšlenky, děje i životy. Současně vytváří výrazný kontext s lyrickým mluvčím. Celá oblast pražského Podskalí, kam lyrický mluvčí básně situuje, totiž slouží jako místo osobní paměti. Proměna krajiny, vzpomínky na první polibky, osahávání, milování i rozchody. A řeka stále plyne, pomalinku vybledávají veškeré jizvy, které se postupně navršily na duši. Má to však jeden háček, ba přímý rozpor s touto melancholickou myšlenkou. V první příběhové lince se objevuje subjekt matky, která nikam nemizí a jen bolestně sleduje každé rodinné neštěstí, které ji zastihne. „Matka sedí a čeká / zakazuje si cítit strach a lásku, / snaží se překlenout moment mezi minulostí a budoucností a potřít tak jsoucno.“ (s. 121) V druhé lince příběhu se zase lyrický mluvčí zpovídá z lásky k dívce, kterou v podstatě dvacet pět neviděl. „Vše, po čem jsem toužil, byla tvá láska a abys tam byla se mnou / ale není to tak jednoduché, řeklas / nevěřil jsem ti / pokud se mě zeptáš proč, tak rovnou zmizím, řekla jsi a já si přál, abys mě pohladila.“ (s. 90–91) Zřejmě úplně všechno „lesklé vlny hnědé řeky“ odnést nedokážou.

Soubor básní a básní v próze K Helmovskému jezu je vyzrálý a velmi nápaditý. Kompozice je promyšlená a čtenáři dává možnost postupně poodkrývat tragická zákoutí poetického světa. Stojí proti sobě naivní, a přesto kouzelná doba dospívání v kontrastu s dospělostí, která je pochmurná, naplněná odchodem blízkých a mizením nepřeklenutých vzpomínek „na lepší časy“. Vytknout sbírce můžeme rozhodně délku. Práce s opakováním motivů, subjektů a dějů je efektivní pro navození atmosféry, pro napětí, ale pokud se to přežene, repetitivnost škodí unylostí a občasnou nudou. Pokud by celý soubor byl o třetinu kratší, získal by na intenzitě a neztratil na síle – ba naopak. Tak či onak se jedná výraznou básnickou knihu, která dokáže nejedenkrát překvapit.