Federico García Lorca (1898–1936) byl španělský básník a dramatik, vůdčí postava tzv. Generace 27 (skupiny španělských literátů tvořících především mezi lety 1920 a 1936, kteří do španělské literatury uvedli prvky symbolismu, futurismu či surrealismu), přítel Salvadora Dalího či Luise Buñuela a oběť španělské občanské války (1936–1939). Jde o osobnost v literárním světě – i tom českém – natolik známou, že dozajisté nepotřebuje dalších úvodů. O to těžší snad je vracet se k básníkovým textům a přinášet je českým čtenářům v nových překladech. Po delší odmlce ve vydávání Lorkovy poezie se tohoto úkolu zhostilo nakladatelství Vyšehrad, které v říjnu vydalo knihu Všechny vůně oleandru. Jak autorka výboru Jana Pokojová poznamenává v doslovu knihy, tento „reprezentativní vzorek“ Lorkových básní „vychází po téměř sedmdesáti letech od posledního pokusu o kompletní výbor z jeho básnického díla (Čivrný, Lyrika: 1959) a po dvanácti letech od vůbec posledního vydání překladu Lorkových básní (Procházková, Sonety temné lásky: 2013)“. Vyvstává tedy otázka, zda je vydání takové sbírky stále aktuální a zda ji čeští čtenáři ocení.

Odpověď zní: rozhodně ano. Překladatelka Jana Pokojová spolu se studentkami Ústavu translatologie FF UK Veronikou Böhmovou, Markétou Grohovou, Janou Medonosovou, Klárou Tůmovou, Kristýnou Uřídilovou, Alžbetou Vítkovou, Terezou Votavovou a Veronikou Žáčikovou totiž zprostředkovává nový zážitek z četby známých i méně známých Lorkových básní. Tento nový průřez autorovými básnickými sbírkami, které kopírují jeho život, dokazuje, že je stále možné dívat se na texty novýma očima a přinášet čtenářům nové zážitky i skrze známé klasiky.

Počátky Lorkovy tvorby přibližují verše z jeho první vydané sbírky Kniha básní (Libro de poemas, 1921) a také ze sbírky Suity (Suites), na níž sice pracoval mezi lety 1920 a 1923, vyšla však až posmrtně roku 1983 zásluhou francouzského hispanisty Andrého Belamiche. Následují básně z díla První písně (Primeras canciones, 1922), Svatý Jakub (Santiago, 1918), úryvek Ódy na Salvadora Dalího (Oda a Salvador Dalí, 1926) a dále verše ze sbírky Písně (Canciones, 1927) a Cikánské romance (Romancero gitano, 1928), jež znamenaly zlom v Lorkově tvorbě. Tato sbírka se dá považovat za velký úspěch, který podpořil jeho kariéru básníka a proslavil ho i za hranicemi rodné země. O tom svědčí také fakt, že Cikánské romance vyšly v Česku poprvé již v roce 1949 v překladu Františka Nechvátala; následně byly vydány ještě dvakrát: v roce 1959 v překladu Lumíra Čivrného a v roce 2008 v překladu Miloslava Uličného. I v nové sbírce Všechny vůně oleandru se tedy čtenář dostává k Lorkově andaluskému původu, jeho odkazu na rodnou zem i k jeho fascinaci typickými cikánskými motivy (luna, zelená barva, různé kovy, koně, voda). Zajímavá je v tomto případě i forma básní – lidová romance s osmislabičnými verši a asonancí, která je v překladu dodržena. Právě v této části sbírky si může čtenář vychutnat nový překlad Náměsíčné romance, již zhudebnil španělský umělec Manzanita.

„Miluji tě zelenkavou. / Zeleň větru. Zeleň větví. / Loď na otevřeném moři / a hřebec na hoře v lesích.“ (s. 39)

Dalším mezníkem v básníkově životě byla soukromá krize a odjezd do New Yorku (1929–1930), který inspiroval sbírku Básník v New Yorku (Poeta en Nueva York, 1940), surrealistické básně psané volným veršem, které upozorňují na střet člověka a průmyslu, pracovního trhu, objevují samotu člověka v prostředí plném lidí a svět ztrácející lidskost: „Život není sen. Pozor! Pozor! Pozor! / Padáme ze schodů, abychom hltali vlhkou hlínu, / stoupáme na ostří sněhu se sborem mrtvých květin. / Není zapomnění ani snění, / živé maso. Polibky svazují rty / v změť čerstvých žil […]“ (s. 49).

Lorca byl také úspěšným dramatikem; mezi divadelními úspěchy vydával další poetické sbírky, z nichž si lze přečíst vybrané básně i v nynější antologii. Jedná se o Písně na andaluskou notu (Poema del cante jondo, 1931), vzpomínkové básně o zesnulém příteli toreadorovi Pláč za Ignacia Sáncheze Mejíase (Llanto por Ignacio Sánchez Mejías, 1935), vyjádření milostných pocitů k intimnímu příteli Rafaeli Rodríguezi Rapúnovi v podobě Sonetů temné lásky (Sonetos del amor oscuro, sepsány 1936, publikovány 1983) či Díván z Tamaritu (Díván de Tamarit, 1940).

Je tedy patrné, že se jedná o poctivý průřez umělcovou básnickou tvorbou. V básních nechybí typické lorkovské motivy, překlad se drží významu (i když ten lze u Lorky leckdy pouze vytušit) a snaží se maximálně zachovat autorův styl včetně typických asonancí. Básně jsou nejen pečlivě vybrány, přeloženy a seřazeny, jsou také opatřeny třicetistránkovým pojednáním o Lorkově díle, životě a kontextu jeho tvorby, včetně recepce jeho díla v českém kulturním a literárním prostředí. Čtenář tak dílu lépe porozumí a odnese si z četby maximální zážitek. V neposlední řadě jsou básně tematicky doplněny ilustracemi Karolíny Žitné, jejíž dvoubarevné linoryty dokreslují uměleckost sbírky. Nyní ať se nechá každý čtenář překvapit, jaký list tohoto oleandru mu zavoní nejkrásněji.