Debut Érica Chacoura (nar. 1983, Montréal), potomka egyptských přistěhovalců, sice vznikl v Quebeku, v knize samotné se však tato země objevuje pouze okrajově. Velká část příběhu se odehrává v Káhiře od šedesátých let dvacátého století do přelomu tisíciletí, tedy v prostředí, které Chacour zná z vyprávění svých rodičů, strýců a tet.

Zatímco prezident Gamal Násir usiluje o vytvoření federace arabských států a přiklání se k Sovětskému svazu, levantská křesťanská komunita v Egyptě stále hledí k západu, před arabštinou dává přednost francouzštině a ani po několika generacích se nesnaží splynout s většinovým obyvatelstvem. Vnější rebelství však nemá nic společného s jejím vnitřním fungováním: když se otec zeptá malého Tárika, čím by chtěl v budoucnu být, existuje jediná správná odpověď. Chlapec se ani nepokouší formulovat svá přání, je jasné, že převezme otcovu lékařskou praxi a očekávání rodiny i známých bude učiněno zadost. Tárikův profesní i soukromý život se odvíjí podle plánu, jediným jeho rozmarem je dobročinná ordinace v chudinské čtvrti. Právě tam pak dojde k setkání, které všechno obrátí vzhůru nohama.

Čtenáře asi na rozdíl od Tárika nepřekvapí zakázaná láska, jíž se lékař oddá. Představuje v ní klasickou figuru dobře situovaného staršího člověka, který u svého protějšku obdivuje bezprostřednost a svobodný způsob života. Pronikání do světa bohatých tu naštěstí neprobíhá šablonovitě a nedá se ani říct, že by všichni privilegovaní byli popsáni jako pokrytci, mezi nimiž se Tárik dusí. Sledujeme spíš postupné odcizování ve vztazích, v nichž jako by hrdina hledal autenticitu, kterou pro svůj život nedokázal najít sám.

Voňavá nostalgie

Odcizení a odchody propojují popisované osobní příběhy s prouděním etnických skupin. Tárik a další postavy opouštějí své blízké – někdy je k tomu dožene strach, jindy naruší intimní pouto neporozumění a v neposlední řadě zasahuje i smrt. Podobně byli také Syřané, Libanonci a Arméni před stovkou let z různých důvodů nuceni opustit své domovy a našli útočiště v Egyptě, potom je však společenské změny přiměly nový domov opět opustit. Jindy se historické události a životní zvraty protnou spíše náhodou: takto se dozvídáme například o šestidenní válce nebo o atentátu na prezidenta Sádáta. Fakta jsou dávkována tak, že si i nezasvěcený čtenář může utvořit představu o atmosféře ve společnosti a o jejím vlivu na jednotlivce v konkrétním bodě života: „Zkazky o vašem imaginárním hrdinství rozechvívaly celou zemi, jíž pak mělo trvat několik desetiletí, než si plně uvědomí důsledky své porážky. Bylo to nepodstatné. Lidé kolem vás vyzařovali falešné štěstí.“ (s. 42)

Některé postavy se okolnímu dění poddávají, jiné ho naopak ignorují. Zásadní roli v knize má ale místní kolorit, a to zejména smyslové vjemy. Sám autor v rozhovoru pro quebecký deník Le Devoir prohlásil, že toužil vytvořit „čichový román“: jeho název měl původně znít „Co o tobě vím, voní po anýzu a česneku“. V Tárikovi probouzejí nostalgii vůně spojené s místy a osobami, ale také typická jídla nebo hudební skladby. Kniha je v tomto směru velmi sugestivní.

Prosté jako láska, složité jako vztahy

Protiváhu smyslové konkrétnosti tvoří více či méně rozvláčné úvahy: „Lidé jsou nomádi, kteří se jen na okamžik zastavili. Bez problémů můžou prožít celý život a tuto skutečnost si nepřiznat. Přesvědčují se, že na čase nezáleží, že prostor se rozpadá v prach a ta zrnka prachu lze získat prostřednictví vlastnických titulů. Takoví sirotkové nesmírnosti zemřou, aniž kdy žili.“ (s. 127) Někdo si podobné pasáže vychutná; kdo v nich nemá vyloženě zálibu, toho mohou v komorně laděném příběhu rušit.

Ozvláštňujícím prvkem románu je také vypravěčský hlas. První část nese název „Ty“ a oslovuje Tárika ve druhé osobě. Až za polovinou knihy, v části nazvané „Já“, se dozvídáme, kdo se za hlasem skrývá. Toto zjištění vrhá na celý příběh nové světlo, zpochybňuje spolehlivost vyprávění, ale také ukazuje, že nemůžeme objektivně posoudit něčí rozhodnutí, když ani daný člověk sám nezná budoucí dopady svých činů. Část před tímto zjištěním a po něm působí kompozičně trochu nevyváženě – nejprve sledujeme víceméně klasický příběh zapovězené lásky, zatímco poté se střídají nové naděje se zklamáním, překvapivá zjištění, ztráty i setkání.

V průběhu celé knihy je však čtenář konfrontován se skoky v čase a některými dalšími formálními zvláštnostmi – je tu např. opakovaná hra mezi Tárikem a jeho sestrou na hádání známé osoby, přízviska shrnující momentální postoj jedné z postav nebo úseky v kurzivě narušující hlavní tok textu. Čtení tedy nikdy nemůže být úplně „líné“. A svým způsobem dává kontrast mezi oběma částmi smysl. Na jedné straně leží mladicky zjednodušené vnímání a na druhé pozdější snaha vyrovnat se s realitou v její složitosti.

Autor prý strávil prací na knize patnáct let a při psaní váhal, nakolik se má Egyptem zabývat. Paradoxně nejpřitažlivěji však působí pasáže, kde Chacour nevyumělkovaně popisuje právě Káhiru a prostředí levantské diaspory.

Vzhledem k menšímu rozsahu lze knihu doporučit náročnějším čtenářům, milovníkům cizích krajů i těm, kdo rádi čtou o mezilidských vztazích.