Tragický rozměr druhé světové války zůstane doufejme už navždy nepřekonán a rozhodně není na místě jej bagatelizovat. I válku však – jako každou dějinnou událost, která vnesla chaos do dosavadního společenského uspořádání – doprovázela celá řada absurdně komických situací, které navzdory neradostným souvislostem nutně vyvolávají na tváři čtenářů (nebo posluchačů či diváků) úsměv. Působí tak i zkušenost tehdy desetiletého Karla Vrchoveckého (1935–2001), českého Němce, který se ocitl po skončení války v důsledku byrokratického omylu nikoli ve sběrném táboře pro odsouvané Němce, nýbrž v městečku Vidnava, kde se evropští Židé připravovali na odjezd do Palestiny. Vrchovecký později přesídlil do Spolkové republiky Německo a publikoval pod upraveným jménem Karl von Wetzky. O dobrých padesát let později své vzpomínky využil jako podklad k románu, který nyní pod názvem Říkali mi Gojele vydalo nakladatelství Maraton v překladu Petra Dvořáčka. Název českého překladu přitom zjevně odkazuje ke staršímu románu Zdeňky Bezděkové Říkali mi Leni o osudech dítěte, které se rovněž ocitne v jazykově a kulturně zcela cizím prostředí. Doslovný překlad původního německého názvu byl u českého vydání použit jako podtitul: aneb Židovská dobrodružství křesťanského chlapce, když skončilo šoa. Výraz Gojele představuje kombinaci hebrejského výrazu „gój“, jímž Židé označují příslušníky všech ostatních etnik, a zdrobňující přípony -ele užívané v jidiš.

Výchozí situace románu tak dává tušit, že o komické scény nebude nouze. Titulní hrdina (spolu s maminkou, stejně jako to ve skutečnosti zažil sám autor) se ocitá v prostředí přinejmenším latentně nepřátelském, což pro čtenáře není obtížné pochopit, ale z pohledu dvanáctiletého chlapce řada věcí nedává smysl. Život v židovském městečku, který se oproti očekávání protáhne na několik měsíců, pro něj chystá jedno překvapení za druhým, od drobností až po zásadní střety s náboženskými dogmaty, a jen málokdy se jedná o překvapení příjemná. Třebaže Gojele nepochází z rodiny přesvědčených nacistů, výchova v duchu národního socialismu, které se dost dobře nemohl vyhnout, v něm zanechala hlubší stopy, než si sám uvědomuje. Postupné přijímání pravdy o nacistickém režimu a jeho zvěrstvech se u něj mísí s fantazií, která je dětem jeho věku vlastní, a tak čtenář neví, zda se nad některými scénami, jež si chlapec v duchu představuje, má od srdce zasmát, nebo naopak otřást hrůzou. Zároveň ale Gojele zůstává klukem, který si chce najít kamarády a prožívat s nimi dobrodružství v okolních lesích.

Román je rozdělen jen do několika poměrně dlouhých kapitol, které uprostřed knihy pojí docela slabá dějová linka, až má čtenář někdy pocit, že čte spíše sbírku povídek. Tento dojem podtrhuje i podobná struktura většiny kapitol: Gojele se ocitne ve vyhrocené situaci a čtenář se teprve zpětně dozvídá, co popisované scéně předcházelo. Samozřejmě se pokaždé ukáže, že Gojeleho na první pohled hrozivé přestupky proti přikázáním Tóry a jiným židovským tradicím pramení z jeho neznalosti, nikoli ze zlého úmyslu. Navzdory některým vylomeninám je stále zřetelnější, že Gojele je v jádru dobrý kluk, ochotný třeba i obětovat veškeré úspory (získané ne právě počestně prodejem pašovaných kondomů) k nákupu nedostatkového penicilínu, kterým pomůže potlačit epidemii spály.

Ačkoliv je od počátku zřejmé, že Židé obývající Vidnavu jsou zde ubytováni jen krátkodobě před odjezdem do Palestiny, tento prvek dočasnosti v románu nijak zvlášť akcentován není, důraz je naopak kladen na fungování židovské obce jako celku a Gojeleho někdy více, někdy méně úspěšnou snahu se integrovat, jako by snad měl mezi většinově židovskou populací zůstat žít navždy. Protože však v danou chvíli nevidí jinou alternativu ani jeho maminka, lze pochopit, že dvanáctiletý kluk bere svou situaci jako danost a o případné změně nijak hlouběji nepřemýšlí. Nedůvěru vrstevníků i dospělých se Gojelemu daří překonávat jen postupně, závěrečná kapitola však v tomto ohledu vyznívá jako úspěšné završení jeho snah a chlapec je přijat jako právoplatný člen celého společenství.

Nápadné je v knize užívání výrazů z jidiš a hebrejštiny, jimiž je mluva obyvatel Vidnavy doslova prošpikována. Díky tomu se čtenář může ještě lépe vžít do pocitů malého chlapce, kterého nevyzpytatelný osud náhle vrhl do neznámého prostředí, kde nerozumí ani zvykům tamních obyvatel, ani jejich řeči. Přílohou knihy je naštěstí slovníček, v němž lze všechny použité výrazy dohledat – jak ovšem každý zájemce o židovskou kulturu ví, mnohé zejména hovorové výrazy lze z jidiš přeložit jen velmi přibližně a překladem se část jejich významu nutně vytrácí. Vedle autorova závěrečného vyjádření (v němž čtenáře výslovně upozorňuje na to, že předkládaný román je jeho vlastními osudy pouze inspirován a nejedná se o autobiografii) je do knihy zahrnut i krátký doslov Daniely Bartákové, jež čtenáře seznamuje s málo známými souvislostmi o československých Židech v předválečném a těsně poválečném období, jejichž mateřštinou byl jiný jazyk než čeština či slovenština.

Jakkoliv kniha obsahuje řadu pasáží, které zejména vizualizované před vnitřním zrakem čtenáře nepostrádají humornost, nelze ji primárně označit za knihu humoristickou. Nejde v ní o humor, ale o složité téma vyrovnávání se s minulostí a vinou vlastního národa. Připomíná, že za každého člověka hovoří především jeho činy, a nikoli primárně jeho příslušnost k určitému národu. Komické pasáže jsou s těmito hlubšími myšlenkami ve vzácné rovnováze a jako celek kniha představuje neotřelý pohled na složité až nevypočitatelné turbulence, jimiž střední Evropa ve 20. století prošla.