Argentinský spisovatel Federico Jeanmaire (nar. 1957) je znám v akademických kruzích svými díly věnujícími se Miguelu de Cervantesovi a próze španělského Zlatého věku. V románu Lehčí než vzduch (2009, česky 2024), oceněném Premio Clarín a přeloženém do několika světových jazyků, autor proplétá začátky 20. a 21. století. Jak se autorovi daří z monologu zahořklé stařeny udělat strhující drama?

Osamělost stáří i nepřízeň osudu

Příběh románu Lehčí než vzduch začíná in media res slovy: „Posaďte se na poklop od záchodové mísy. Jestli chcete. Ale nenutím vás, nemyslete. Jen mě napadlo, že byste tam mohl mít větší pohodlí, nic víc. Já jsem si sem ke dveřím taky přinesla židli,“ (s. 11). Čtenář je okamžitě vtažen do nezvyklého „dialogu“, v němž slyší pouze jednu stranu – odpovědi za dveřmi se k němu totiž nedostanou. Postupně se tak dozvídá, s kým má tu čest – na jedné straně bytelných dveří sedí někdejší učitelka, třiadevadesátiletá Rafaela, a na straně druhé je zavřený mladý delikvent, čtrnáctiletý Santi, chlapec snědé pleti. Ten Rafaelu přepadl před vchodem do domu, ale měl tu smůlu, že ho stařenka po příchodu do svého bytu přelstila a zamkla jej do malé koupelny.

Rafaele se tím pádem přihodí něco, co se jí ještě v životě nestalo – konečně má někoho, kdo ji – byť nedobrovolně – vyslechne, a dostává prostor, aby se vyzpovídala, sdílela jak drsné, tak banální zkazky ze svého dlouhého života, a konečně také někomu vypověděla příběh své matky Delii, zvané Delita – tehdejší společností zavržené –, jež se stává alfou a omegou Rafaeliných úvah. Čtenář se tak může přesunout až do roku 1916, kdy se odehrály události natolik závažné, že ovlivnily celý budoucí Rafaelin život.

Vzdělání násilím

Nevšední situaci se bezdětná a osamělá Rafaela rozhodne využít pro dobro obou – zatímco ona se vypovídá, Santi si aspoň rozšíří vzdělání, protože: „Od starých lidí se člověk vždycky poučí,“ (s. 11). A tak se Santi například dozvídá o postavení muže a ženy na počátku minulého století, kdy „[…] žena byla sotva něco víc než domácí zvíře. Zvíře protivné, ale potřebné […]“ (s. 18), zato muži jsou podle Rafaely i v současnosti „to nejhorší zlo lidstva“ (s. 98). Santi se vůči odsuzujícím výrokům brání, stařeně nastavuje zrcadlo a bezděky nabízí i jiný pohled – hlavně co se rodinných vazeb týče. Jeho snaha však naráží na Rafaelinu neochotu ke skutečnému dialogu; podrážděná Rafaela Santiho názory bagatelizuje a chlapce ponižuje. Paradoxně tak Rafaela, která obhajuje svou matku před společenským odsouzením, je sama vůči Santimu stejně povýšená. Santi je v jejích očích pouze děckem ze slumu, jehož může svou výukou napravit, ale nedá si žádnou práci s tím, aby se jej snažila pochopit. Pokrytectví, jemuž musela sama celý život čelit (a to i dílem své matky), se tak stává jejím vlastním štítem a obranným mechanismem.

Neobvyklé propojení dvou lidí, které od sebe dělí dveře a bezmála osmdesát let, je tak střetem hned několika věcí najednou – mládí a stáří, muže a ženy, zla a dobra, lži a pravdy, svobody a bezmoci i různých společenských tříd a rolí.

Vyplňování skulin

Další velké téma románu lze vidět v motivu doplnění. Nejedná se pouze o zaplnění Rafaeliny samoty a doplnění Santiho vzdělání, k němuž Rafaela zodpovědně a s velkou chutí přistupuje, ale především o zaplňování mezer minulosti a rekonstruování lidských příběhů. Tento motiv je naznačen již v úvodním citátu z básně Juana Gelmana o zapomenutých jménech „v oceánu prázdnoty“ a dál se rozvíjí v samotné struktuře románu, když Jeanmaire dává hlas někomu, kdo byl ve víru dějin opomenut. Zvlášť výrazně se tento princip projevuje ve vyprávění Rafaely, která rekonstruuje život své matky, obaluje kusé informace získané od rodinných příslušníků a známých ve snaze vytvořit takový obraz, na který může být hrdá.

Zjevné nesrovnalosti v Rafaelině vyprávění, jako když například stařenka přesně ví, co její matka vyřkla, aniž s ní v daný okamžik mohla být, Santi vnímá jako lež. Rafaela se však obhajuje „jakýmsi druhem pravdy“, protože představivost je podle ní dar od Boha a ten jí lidi „obdařil proto, abychom dotvořili svět k obrazu svému nebo […] aby nám pomohla odhalit pravdu“ (s. 145). Když se však Santi otevře a vypráví svůj příběh, Rafaela mu častokrát odmítá věřit, protože jako delikvent musí zaručeně lhát. Román tak otevírá problematiku hranice mezi pravdou a lží a ukazuje, že legitimita vyprávění není posuzována podle jeho pravdivosti, ale podle společenské nebo mocenské pozice vypravěče.

Symfonie žánrů

Lehkost se neobjevuje pouze v titulu knihy, ale také ve způsobu, jakým autor nakládá s různými žánry. Ty se v románu splétají, přelévají a akcentují jednotlivé vrstvy příběhu. Fraška se poznenáhlu mění v již zmíněný psychologický thriller až horor, převyprávění osudů Delity nese rysy červené knihovny, melodramatu i telenovely a konečně dlouhý živý „monolog“ Rafaely připomíná mistrné vystoupení pro jednoho herce. To vše vyprávěno tzv. „nespolehlivou“ vypravěčkou – stařenka si již řečené místy nevybavuje (či to jen předstírá) nebo nemá problém měnit jména postav, o nichž vypráví.

Mezi oběma příběhy – tím současným o Rafaele a Santim a tím minulý o Delitě – existuje řada paralel a propojení. Jedním z nich je například postava gauča. Známý argentinský symbol Rafaela demytizuje, nevnímá jej romanticky jako v proslavené básni Martín Fierro Juana Hernándeze, a naopak tvrdí, že „gaučové byli všichni teplouši, proto jsme teď na tom tak, jak jsme“ (s. 53). Právě tyto názory vedou v době peronismu k tomu, že je Rafaela jako učitelka propuštěna. Pro Santiho však představují jen únavnou nudnou přednášku, v níž nevidí ani kulturní hodnotu, ani tíhu historie, jež ovlivnila Rafaelin život. Ironicky se přitom právě gaučo objevuje i na konci příběhu o Delitě.

Gradující příběh vtahuje čtenáře s každou stránkou čím dál více do životních osudů tří generací – Delity, Rafaely i Santiho. Federico Jeanmaire v románu Lehčí než vzduch nevypráví pouze o lidské osamělosti, potřebě sounáležitosti a touze být vyslyšen, ale také o hraniční situaci, v níž se jeden člověk ocitá v moci toho druhého. Díky propracované kompozici, paralelám mezi minulostí a přítomností, kulturním odkazům a působivému nenásilnému mísení žánrů a osobitému stylu vyprávění vzniká osvěžující, ale i mrazivý román, v němž je čtenářská zvědavost rafinovaně napínána až do samotného závěru.