V roce 2025 se českému čtenáři dostal do rukou svazek Úvahy o terorismu. Název působí poněkud klamavě, bude zřejmě vyvolávat dojem, že Camus zasvětil tématu terorismu několik textů v žánru úvahy. Kniha je ovšem výborem z díla a patrně každý z vybraných textů (jakkoliv jim je vlastní uvažování) by bylo žánrově třeba označit jinak než jako úvahu. A kromě toho i jejich tematické zaměření na terorismus je problematické.

Texty ve výboru jsou výňatky z nejrůznějších oblastí Camusovy tvorby: divadelních her, románu Mor, esejí či četných publicistických textů. Jsou často velmi krátké a v podstatě fragmentární – vytržené z původního kontextu. Třebaže se vybrané úryvky z Člověka revoltujícího tématu terorismu více i méně dotýkají, jejich tématem je primárně a dominantně téma revolty jako podstatného modu lidské existence. Publicistické texty o alžírské válce v druhé polovině výboru sice terorismus nevyhnutelně tematizují, nicméně jejich primárním smyslem není zamyšlení nad terorismem, nýbrž rozbor určité historické situace, a především pak agitace za určitý politický postup. Nejlépe tematickému zaměření „úvah o terorismu“ poněkud překvapivě odpovídá výňatek z druhého dějství dramatu Spravedliví.

Pokud nás takový výsledek práce Jacqueline Levi-Valensiové, editorky výboru a velké znalkyně Camusova díla zaráží, její záměr pochopíme, když přihlédneme k datu původního francouzského vydání: roku 2002, tedy době krátce po teroristických útocích z 11. září 2001. Výbor neodpovídá pouze na akt bezprecedentního násilí organizace al-Kajda, ale také (a mnohem více) na reakci, která přišla ze strany administrativy prezidenta Bushe, totiž na válku proti terorismu. Neboť právě z Camusova díla lze vyčíst a pochopit, že taková válka paradoxně dopomáhá teroristům k vítězství. Slovy Antoine Garapona z první doprovodné studie: „V boji proti terorismu nejde jen o jeho zničení, ale i o to nedat mu za pravdu, nepřistoupit na jeho zvrhlou logiku. Když vyhlásily Spojené státy ‚válku terorismu‘, nepotvrdily tím snad symbolicky vítězství teroristů?“ (s. 160) Podobně pak slovy Denise Salase z druhé doprovodné studie: „‚Nihilismus‘ terorismu zvítězí v momentě, kdy se role popravčího a oběti stanou zaměnitelnými.“ (s. 180) Třebaže by Camus asi uznal potřebu násilné odvety, vždy by trval na tom, že násilí musí zůstat jen dočasnou odchylkou.

Z dané perspektivy můžeme vydání svazku v roce 2002 dobře rozumět. Otázka je, co si s ním má počít český čtenář v roce 2025. Oproti tomu francouzskému patrně nebude disponovat tak dobrým povědomím o Camusově díle a jeho kontextu, a to zvláště ve vztahu k alžírské válce a obecně francouzské koloniální minulosti, a tak se ve valné části textů bude cítit značně nezakotveně. České vydání v tomto ohledu není příliš nápomocné, když oproti francouzskému nabízí nanejvýš lehké rozšíření bibliografických odkazů v poznámkách pod čarou. Odpověď na otázku, proč dnes vydávat tento specifický výbor, poskytl Jan Němec v článku S Camusem v Gaze, kde poukázal, že mezi děním v Alžírsku po roce 1954 a v Gaze dnes existuje podobnost. Ať už mluvíme o straně teroristické organizace či válčícího státu, pokaždé je tu násilí pravidlem, a ne nevyhnutelnou výjimkou.

Camusova důslednost

Ačkoliv může čtenář v knize z výše uvedených důvodů poněkud plavat a krátké výňatky z textů pro něj budou příliš malými dřívky na to, aby jej udržely nad hladinou, stále mu zbývá záchranný kruh, který představuje Camusova mimořádná myslitelská důslednost. Jakkoliv měl Camus ostych nazývat sám sebe filozofem, v Úvahách vystupuje jako autor, který umí pevně, až metodicky vyvozovat důsledky svých předpokladů a který si je vědom svých pozic a idejí a je jim věrný. S tím by jeden už snad filozofem být mohl.

Camus v textech vystupuje jako svého druhu filozof dějin, a přesněji řečeno jako zastánce anti-dějinného postoje. Camus se odmítá v přístupu k historickému dění ztotožňovat se zorným úhlem nějaké ideje (třeba marxistické), jíž je třeba se podřídit. Právě dějiny člověka nespravedlivě vytrhují ze souvislostí štěstí, krásy a přátelství. Smysl camusovské revolty je nakonec právě anti-dějinný, v úryvku z Člověka revoltujícího je v Úvahách uvedena i tato silná teze: „Dějiny jsou místem, kde se projevuje nespravedlnost, pomíjivost, smrt. S jejich odmítnutím člověk odmítá i samy dějiny.“ Platí při tom však i toto: „Revoltující samozřejmě nepopírá dějiny, jimiž je obklopen, své naplnění naopak hledá právě v nich. Stojí však před nimi jako umělec před skutečností, odmítá je, ale přitom jim neuhýbá.“ (s. 99)

Tato poloha je Camusovi ovšem vlastní už od rané tvorby, jak lze vyčíst třeba ze souboru esejí Léto. Camus zde vykresluje své rodné Alžírsko jako místo, kde se právě žije s „řeckou naivité“ mimo diktát dějin, v oddanosti přátelství, kráse, momentu… Odtud lze také porozumět Camusově motivaci, proč vystupuje tak angažovaně za přetrvání francouzsko-alžírského soužití, jak se to projevuje v mnoha textech zařazených v Úvahách: nepramenila pouze z občanské angažovanosti, byla pro Camuse i záležitostí hluboce filozofickou a světonázorovou.

Vraťme se ale ještě k otázce revolty a dějin. Jak bylo ukázáno, dějiny mají nepříjemnou tendenci upírat člověku štěstí, přesto se revoltující realizuje přímo v nich. Ukázkovým činem revolty je pro Camuse teroristický čin Ivana Kaljajeva, historické postavy i protagonisty dramatu Spravedliví. Kaljajev se stal vrahem ruského vévody Sergeje Alexandroviče Romanova, ale teprve poté, co věděl, že oběťmi jeho činu nebudou kromě vévody též nevinní (v Camusově dramatu to jsou zejména děti). Kaljajev jedná sice z přesvědčení socialisty, nicméně nepozdvihuje toto přesvědčení do pozice dějinné ideje, která ospravedlňuje jakoukoli vraždu (jak to dělá ve Spravedlivých revolucionář Štěpán). Kaljajevův čin je tak pravou revoltou (Camus dokonce místy používá pro jeho čin i slovo revoluce) a Camus pro něj má obdiv.

O násilí

Předchozí věta může být poněkud zarážející. Je skutečně možné, že by autor jako Camus schvaloval, ba obdivoval násilný čin? Jakkoliv bombasticky to může znít, při bližším pohledu se to ukáže jen jako další Camusova důslednost.

Napříč výborem se opakovaně objevuje Camusův postoj k násilí, se kterým lze poměrně snadno souhlasit: násilí je vždy neospravedlnitelné, ale zároveň je nevyhnutelné – svět bez násilí je utopickou, neuskutečnitelnou představou, nicméně o svět, kde násilí není ospravedlňováno, usilovat lze. Říct to je snadné, nicméně Camus je důsledný, a tak ví, že jakkoliv nehezké násilí může být, je potřeba jej připustit – jako dočasné vychýlení. Takovým vychýlením může být například i odpověď na bezprecedentně násilné teroristické akty, ale zároveň i samotné teroristické činy, jako byl třeba ten Kaljejův. Neboť ty se rodí „z osamění, z přesvědčení, že není východiska ani budoucnosti, že zdi bez oken jsou příliš silné a je třeba je vyhodit do povětří už jen proto, aby bylo možné se nadechnout nebo vykročit“ (s. 113), jak Camus později píše ve vztahu k situaci v Alžírsku. Kaljajev však zůstává spravedlivý: násilí nečiní pravidlem, odmítá vraždu nevinných, a nadto za život zavražděného vévody nabízí ten svůj.

Nejen v otázce nevyhnutelného násilí je Camus důsledný. Zrovna tak trvá i na jeho neospravedlnitelnosti. Paradoxní situace mezi nevyhnutelností a neospravedlnitelností jej vede k zásadě neustálého hledání mezí v užívání násilí. Mimo jiné i proto Camus klade důraz na to, že nelze zavírat oči před skutečným násilím, naopak je nutná konfrontace s ním, jak ukazuje třeba i výňatek z románu Mor zastoupený ve výboru. Napříč celým svazkem prosvítá Camusův odpor k „papírovým“ a „detašovaným“ vraždám. Jeho postoj tak můžeme chápat jako potvrzení morální integrity: „Zachází to tak daleko, že se milujeme po telefonu a pracujeme na strojích, nikoli však s konkrétním materiálem, zabíjíme a jsme zabíjeni na základě zplnomocnění. Výhodou je, že se nezašpiníme, ale přicházíme o zkušenosti.“ (s. 49, ukázka ze série článků „Ani oběti, ani popravčí“)