Nejprestižnější cena za krásnou literaturu v Japonsku, pojmenovaná na počest spisovatele Rjúnosukeho Akutagawy (1892–1927), kdysi bývala výhradní doménou mužů. V posledních letech mezi oceněnými čím dál častěji dominují ženy. K jejich marginalizaci v genderově stále ještě dosti nerovném Japonsku, kde jsou ženy často znevýhodněny například v pracovním životě a skloubit rodinu a kariéru je složité, se také mnohdy přidává další rozměr v podobě jejich sexuality, cizího původu či neurodivergence. Za všechny můžeme jmenovat transsexuální lesbickou autorku tchajwanského původu Li Kotomi (nar. 1989), která ocenění dostala za román Higanbana ga saku šima (2021, Ostrov pavoučích lilií).

V roce 2023 Akutagawovu cenu obdržela další žena, kterou navíc omezuje výrazný fyzický hendikep. Autorka Saó Ičikawa (nar. 1979), trpící degenerativním postižením svalů, je první tělesně postiženou spisovatelkou, jež byla takto oceněna. Ičikawa se může pohybovat pouze na vozíku a od 13 let je odkázaná na plicní ventilátor. Dosud se věnovala hlavně populární literatuře pro mládež; Hrbačka (česky 2026, japonsky Hančibakku, 2023) je jejím prvním dílem džunbungaku, tedy krásné literatury.

O hendikepu s černým humorem

Novela Hrbačka je do jisté míry autobiografická, jelikož její hlavní hrdinka Šaka Izawa trpí podobným onemocněním jako autorka, kvůli kterému má zavedenou tracheostomii a v leže na zádech musí být napojena na plicní ventilátor. Stejně jako Ičikawa, která se na univerzitě Waseda věnovala výzkumu zobrazení hendikepovaných v literatuře, studuje i Šaka na nejmenované soukromé vysoké škole dálkově obor, který se dá celkem jednoznačně identifikovat jako disability studies. V důsledku toho je schopná o hendikepu, který z velké části určuje podobu jejího života, přemýšlet také s akademickým odstupem. Ten se někdy mění v sebeironii hraničící s černým humorem.

Můžeme začít už od přezdívky Buddha, kterou si pro sebe protagonistka zvolila, dlouhá léta na plicním ventilátoru pak nazývá roky v nirváně. Osvícený jedinec připodobněný k Buddhovi by se měl oprostit od všeho fyzického, což je pro člověka uvězněného v nefunkčním těle těžko představitelné; intenzivní tělesnost prostupuje celým příběhem, který až viscerálně zprostředkovává přímou zkušenost člověka s těžkým postižením, pro kterého mohou být činnosti pro zdravé lidi samozřejmé, jako je čtení papírových knih či dokonce dýchání, urputným bojem.   

Šaka žije v pečovatelském domě, který jí spolu s dalším majetkem odkázali bohatí rodiče. Je až do smrti finančně zajištěná a nemusí pracovat. Přesto ale touží naplnit svůj čas produktivně. Kromě univerzitního studia se realizuje prostřednictvím psaní pornografických povídek, ve kterých nechává ženské postavy v divokých sexuálních orgiích provádět činnosti, jež by pro ni samotnou byly za hranicí fyzických možností. Jedná se tak o další příklad narativní ironie. Jediný fyzický sexuální akt, který dosud panenská hrdinka v průběhu vyprávění absolvuje, ji málem stojí život, což – jak to ve svém Erotismu psal francouzský filozof Georges Bataille – jen umocňuje jeho smyslnost.

Neslušný návrh

Právě téma sexuality a erotiky hendikepovaných je hlavním přínosem novely, která provokativně překračuje společenská tabu a narušuje stereotypní představu, podle níž lidé s těžkým postižením sexualitu nemají a erotika se jich netýká. Ačkoliv Ičikawa přímo nezmiňuje Zvoníka od Matky Boží – jeden z nejslavnějších románů světové literatury, jehož protagonistou je fyzicky postižený člověk – samotný název díla, který používá pojaponštělou podobu anglického výrazu „hunchback“, tedy hrbáč, je na něj jasným odkazem. Připomeňme si, že v Hugově románu láska znetvořeného zvoníka není opětována, čímž je mu znemožněno romantické i sexuální uspokojení. Podobně je na tom třeba Frankensteinovo monstrum v románu Mary Shelleyové, jehož společenské odmítnutí nakonec vede k brutalitě.

Tyto a další literární reprezentace osob s jinou než normální tělesností má autobiografická protagonistka Hrbačky neustále na zřeteli, když přemýšlí o tom, jak její postižení vnímají lidé kolem ní. Šaka má v sobě zvědavost a touhu po fyzické intimitě, která ji vede až k „neslušnému návrhu“ směrem k jednomu z pečovatelů. Mocenská dynamika mezi Šakou a tímto mužem, kterému postižená žena nabídne za společný sex vysokou finanční odměnu, a stává se tak opakem prostitutky ze svých erotických povídek, je komplexní – zatímco pečovatel má nad Šakou fyzickou moc, ona jako jeho zaměstnavatelka má nad ním navrch finančně. Příběh tím pokládá čtenáři otázku, co je skutečná svoboda – je svobodnější člověk dostatečně finančně zajištěný, který má ale zásadní fyzické omezení, nebo člověk se zdravým tělem, který je finančně v moci druhého?

Bodů k zamyšlení je v krátké, ale hutné novele mnohem více. Šaka odkazuje na francouzského filozofa Corbina, podle něhož se „na počátku dvacátého století prosadila takzvaná kriminalizace pohledu, která vedla k úpadku panoptik a podobných atrakcí. Místo toho se velké popularitě začala těšit hollywoodská monstra.“ Tento citát nám připomíná zahanbující fakt, že ještě v nedávné době sloužily hendikepované osoby jako atrakce pro fyzicky „normální“ jedince. Až nyní, v dílech jako je Hrbačka, nacházejí svůj vlastní hlas. Citát míří i na čtenáře, když se implicitně ptá, proč čtou právě dílo, jehož protagonistkou je těžce postižená žena – neskrývá se pod jejich zájmem náhodou touha po panoptiku?