Mina už šest let žije v Londýně a úpěnlivě se snaží zapadnout mezi ty, kdo jsou tu doma a vedou ten správný život: zdravý a veganský, ekologický a udržitelný, smířlivý a chápavý k jakýmkoli rozdílnostem. Jako všechny její nové progresivní kamarádky ji trápí především problémy vyvolané klimatickou změnou a některé aktuální politické kauzy spojené s neštěstím obyčejných obyvatel. Pak jí ale zemře táta a Mina odjíždí domů do Kalábrie na pohřeb. V prostředí, odkud ve svých dvaceti utekla, se jí nic nelíbí, všechno je tu špatně. Až po nějaké době se to začne lámat a ona si připouští věci, které vytěsňovala: najednou je schopná pochopit i druhé a pustit si aspoň někoho z nich k sobě blíž.

Italská spisovatelka Emanuela Anechoum (nar. 1991) vkročila na český knižní trh prostřednictvím svého debutu, který pro nás objevilo nakladatelství Prostor a překladatelka Sára Rodová. Zdlouhavě se rozbíhající příběh románu Tangerinn působí zpočátku spíše plytce a nudně, postupně však mohutně nabírá dech. Těžko říct, zda šlo o autorčin záměr, že povaha textu tak silně kopíruje počáteční nevyrovnanost, nerozhodnost protagonistky. Ta se tolik chce podobat svým obdivovaným kamarádkám, až zcela ztrácí jakoukoli osobitost.

A kde je domov?

Mina usilovně přemýšlí o tom, kam patří (nebo spíš vnímá, že nepatří nikam) a jaké má jako dcera marockého otce a italské matky kořeny. Chvíli se jí zdá, že lépe zapadne v kosmopolitním Londýně jako expatka, a když o něco později už skoro přijímá svou dosud zavrhovanou existenci v rodném městečku, stejně nakonec shledává, že definice domova může být ještě složitější.

Nejprve se však musí probrat vzpomínkami a pořádně prozkoumat svůj vztah k otci Omarovi. Zjistit, zda si opravdu byli tak blízcí, jak si to dnes představuje, jestli si ono vzájemné souznění v odvaze k útěku do ciziny jen nepřibarvuje. Ideálním místem k tomuto přemýšlení je jeho bar Tangerinn, který založil jako útočiště pro ty, kdo se tady (nebo nikde?) necítí doma.

Postavu Miny můžeme vnímat obecněji jako pokus o ztělesnění konfliktu italského jihu s globálním světem tam na severu – zde dokonce až v Londýně. Všechno, co Mina původně nahlížela s velice kritickým odstupem, ten její někdejší „malý svět“, jeho tradiční stereotypy a hodnoty, rodinná pouta, ale také život s mnohem nižším rozpočtem a výrazně omezenější nabídkou i spotřebou, se nakonec ukazuje jako svébytnější, opodstatněnější, věrohodnější než neupřímné snobství jejích britských přátel. Zní to jako laciné klišé a autorka v tomto smyslu rozhodně neobjevila Ameriku, avšak způsob, jakým svůj příběh podala, určitě stojí za pozornost.

Anechoum píše poutavě, a i když některé postavy jsou spíš jen schematické, ty hlavní jsou podány přesvědčivě – možná paradoxně právě v jejich rozporuplnosti a neuchopitelnosti. S Minou se do poslední stránky nejen těžko ztotožníme, ale ani jí vždycky nerozumíme. Podobně těžko přijímáme vědomou upozaděnost její sestry Aiši. Bude trvat, než omluvíme chování matky, o níž se dlouho mluví jen jako o jakési svéhlavé, nespolehlivé Bertě, naopak se dočkáme toho, že Omar ztratí část své svatozáře. Tak to ale chodí, že jednoznačné, dlouho vytvářené představy a soudy o druhých se přeskládají teprve ve chvíli, kdy vyjdou najevo zakopané pravdy.

Mina se nicméně musí prohrabat především k sobě: celým románem ji provázíme na cestě za její pravdou. Návrat domů, vyjasnění bolestných vzpomínek a zasutých nedorozumění se sestrou, pokus o navázání kontaktu s matkou, vztah s Nazimem, otevřená snaha vypořádat se s otcovou památkou, to všechno ji postupně učí mít ráda sebe. Což se ukazuje být podmínkou k tomu, aby dokázala vnímat a zvládat bolest druhých.

Rada pro Minu: „Dělej to, co chceš“

Citlivý a velmi poetický román Tangerinn pečlivě popisuje, jakými smysly vnímáme svět kolem sebe. Vůně máty a koření, mandlí, moře, henny, čaje, ale i prvků spojených s domovem – prádla, domácnosti jako takové včetně osobitých odérů těl nejbližších osob – mají především pro vypravěčku Minu velký význam. Rituály jako vaření čaje nebo příprava jídla pomáhají utvářet vztahy, jsou spojené s péčí o druhé a nabízejí příležitost ukotvit se v realitě. Mina se tak prostřednictvím chutí, vůní a doteků postupně vrací k sobě, k rodině, k bývalým přátelům: smysly pomáhají tam, kde selhala možnost přímé domluvy.

Zároveň však kniha nabízí i silný příběh o kořenech, domově, migraci. Některé zahraniční kritiky ji označují za generační román promlouvající za všechny autorčiny vrstevníky: podobně jako vypravěčka cítili silné nutkání prchnout do světa, jenže to rozhodnutí se postupem času stalo prázdným gestem, postupně se ukázalo jako bezcílné, marné. Dílo tak zachycuje pocity generace mileniálů, dnešních třicátníků, kteří směle opouštějí domov, jenže posléze zjišťují, že nevědí, kam vlastně patří. Jsou až posedlí svobodou, sebeobjevováním, tlakem sociálních sítí – a náhle čelí únavě a touze po něčem obyčejném. Pojem „domov“ je pro ně po všech těch přesunech, stěhováních a snaze splynout s jinou kulturou zcela rozostřený.