Boyneho tetralogie Voda, Země, Oheň, Vzduch (v češtině zatím nevyšel) vycházející v krátkých rozestupech od roku 2023 zachycuje příběhy postav, do jejichž životů nějakým způsobem vstoupil zločin, a jsou tak tematicky propojeny motivem viny. Ve Vodě přijíždí Vanessa Carvinová na bohem zapomenutý irský ostrov. Hned po příjezdu si mění jméno i vizáž a doufá, že se jí tak podaří za sebou nechat děsivou minulost. Její manžel byl totiž v Dublinu obviněn ze zvlášť závažného a zavrženíhodného činu a jeho tvář i tvář jeho ženy zaplnily přední stránky irských novin. Aby unikla nepříjemným pohledům známých a sousedů, nebo snad i dokonce napadení, rozhodne se Vanessa z hlavního města Irské republiky utéct. Je však otázkou, jestli se před vlastní minulostí skrýt dá, obzvlášť když největším nepřítelem nejsou ostatní, nýbrž vlastní svědomí.

Pustý ostrov obklopený hlubokým oceánem jako by přímo vyzýval k novému začátku. A právě voda – jak už název napovídá – je důležitým, byť spíše metaforickým prvkem knihy. Kromě toho, že odděluje ostrov od pevniny, čímž minimalizuje kontakt s vnějším světem, a tím pádem i s minulostí, dokáže také obrazně vyplavit to, co už možná nikdo ani nečekal. Podobně jako odliv a příliv se Vanesse vracejí nejen vzpomínky na traumatizující události, ale také na dceru. Ta ji sice dlouhodobě ignoruje, avšak zároveň se i přes nedostatek mobilního signálu udržuje naděje možného budoucího spojení. Motiv dvou šedých fajfek značících to, že zpráva byla doručena, ale nebyla přečtena (to by byly fajfky modré), povedeně ilustruje digitální úzkost, před kterou dnes není možné utéct – ani na konec světa.

S postupným objevováním světa a postav ostrova zjišťujeme, že Vanessa není jediná, kterou trápí skrytí i viditelní démony. Její představa o drsném, přesto v lecčems idylickém místě zapomnění se rychle mění, protože lidé jsou v podstatě všude stejní – někteří milí, někteří ne, ale všichni mají své sny a strachy, které se snaží naplnit nebo potlačit.

John Boyne je zkušený bestsellerista, což je na jeho psaní vidět. Jeho text dobře plyne, má tempo i proměnlivou dynamiku, založenou na střídání krátkých kapitol z přítomnosti a minulosti. I na malou plochu ani ne dvou set stran navíc povedeně vnáší napětí – co vlastně Vanessin manžel spáchal, a jakou roli v tom Vanessa hrála? Styl je velmi čtenářsky vstřícný, ale zároveň není natolik banální, aby se nad jeho úrovní bylo potřeba pozastavovat. Vyprávění v ich-formě nás samo o sobě vtáhne, protože máme pocit, že jsme postavě blíž, ale Boyne jinak jeho možnosti příliš nevyužívá. Nenabízí příliš důvodů Vanesse nevěřit a její vidění světa zpochybňovat, přestože se to minimálně v otázce možné (spolu)viny nabízí. Rozumíme tomu, že v knize jde především o introspektivní pohled na vinu – není ani tak důležité, jestli se na zločinu skutečně objektivně podílela, ale spíše to, jak svou úlohu subjektivně vnímá. My se toho ale příliš nedozvíme ani o jejím vztahu s manželem (snad kromě toho, že se občas projevoval cholericky, přestože jinak působil jako dobrák). Jako nejzajímavější se tedy jeví vzpomínky, ve kterých Vanessa zpětně rekapituluje situace, ze kterých šlo manželovo počínání vytušit. Její pochybnosti, zamlžená paměť a nejistota, jestli skutečně v tu chvíli nepojala žádné podezření, nebo vše přehlížela, aby měla klid, se jeví jako nejlepší a nejpůsobivější část knihy. Bohužel však momentů destabilizujících vypravěčku nenajdeme v knize příliš.

Podobně nedotažené jsou i autorovy snahy postihnout množství společenských problémů, které ovlivňují životy postav, ať už jde třeba o homofobii, feminismus nebo přehlížení ze strany vlády z Dublinu. Takových témat se v knize objevuje hned několik, ale jsou jen načrtnuta, jako by hrozilo, že jejich hlubší analýza vytvoří třecí plochy a část čtenářů popudí. A to je v rovině „bestsellerového myšlení a psaní“ značně nechtěné. Až příznačnou scénou se stane projev jednoho celostátního politika, který přijel na odlehlý ostrov, aby dal jeho obyvatelům najevo, že on na ně na rozdíl od ostatních myslí. Jeho projev je v jednu chvíli ironizován asi půlstránkovým výčtem frází zahrnujících brexit, NATO nebo Joycova Odyssea, irský národní poklad. Kromě toho, že jde o relativně překvapivý, a nepříliš opodstatněný stylový úkrok, lze taky s trochou nadsázky říct, že podobně jako tento výčet/projev působí i samotný text. Zpracovaná témata mají vytvářet dojem hloubky, ale vzhledem k tomu, že nedochází k jejich ohledávání či analýze, zůstává román pouze na povrchu. Nakonec tedy jejich existence v samotném textu působí, jako by se jen odškrtával seznam věcí, u kterých je dobré, aby zazněly (stejně jako u výše zmiňovaného politika), protože to textu dodává punc sofistikovanosti. Jejich skutečný vliv na postavy je ale minimální.

Boyneho Voda není vyloženě špatná kniha a velmi pravděpodobně plní účel, který autor zamýšlel. Zabaví na pár večerů a poslouží jako oddechová četba, když vás zmůže únava z náročnější literatury. Na druhou stranu nevidíme příliš důvodů navazovat na čtení dalšími díly tetralogie. Už jen z toho důvodu, že čtenářský zážitek se odplaví stejně rychle, jako teče voda v nejdivočejších řekách.