Jak (ne)utéct dětství
Louis, Édouard: Jak se stát jiným

Jak (ne)utéct dětství

Nešťastné dítě, cílevědomý student i vyhořelý prostitut. Významná osobnost současné francouzské literatury líčí neobyčejný životní příběh hnaný touhou po lepší budoucnosti. Édouard Louis se rozhodl vyprávět svou životní „odyseu“.

Je tomu již deset let, co francouzský prozaik Édouard Louis rozvířil literární vody románem Skoncovat s Eddym B. (En finir avec Eddy Bellegueule). Český čtenář se mohl v uplynulých letech seznámit s jeho čtyřmi knihami. V loňském roce k nim přibyl v pořadí pátý román Jak se stát jiným (Changer : méthode), jehož překladu se opět zhostila Sára Vybíralová. Hluboce intimní zpověď navazuje na autobiografickou linku předchozích textů a odehrává se rovněž na pozadí politicko-společenských problémů současné Francie.

Touha jít výš

Život plný kontrastů, odchodů a změn. Jen málokdo by tušil, že příběh patří ani ne třicetiletému mladíkovi. Po dětství stráveném v chudobě na pikardském venkově kráčí mladý Eddy vstříc pohodlnějšímu městskému životu. Nastupuje na gymnázium a později i na univerzitu v Amiensu, kde se konečně ocitá ve společnosti, po které tolik toužil. Ve společnosti cílevědomých vzdělaných intelektuálů upřednostňujících vážnou hudbu před televizní estrádou. Rozhodne se pro radikální změnu – od úpravy vizáže přes odnaučení přízvuku až po úřední změnu jména. Touhu vymanit se ze zaostalého venkova se mu však v průměrném městě nedaří ukojit. Vábí ho Paříž. Ve francouzské metropoli přichází další milník společenského vzestupu – přijetí na prestižní ENS. Postupně se Eddy, dnes už Édouard, dostává do privilegovaného světa pařížské i světové buržoazie. Tráví čas v pětihvězdičkových hotelech, večeří se šlechtici i se starostou Ženevy a také se snaží prorazit jako začínající spisovatel: „Teď už jsem musel napsat knihu, tím jsem si byl jistý, to byl způsob, jak se definitivně zachráním“ (s. 254). Přes počáteční nezdary přece jen vydává první román, který mu zajistí celosvětové uznání i zájem médií. Transformace je tak dokonána. Anebo ne? Dá se nálepky přistěhovalce z venkova vůbec zbavit? Édouardův útěk před minulostí střídá únava a znechucení. Pocit odcizení od světa, kam se tak snažil patřit, ho vede zpět do dětství, do časů bídy a šikany, ale také k jistotám a drobným radostem: „Vím, že kdybych se vrátil zpátky, nenáviděl bych ten svět, a přece mi chybí“ (s. 276).

Odraz společnosti

Jak se stát jiným autor víc než kdy jindy manévruje mezi osobními prožitky a reflexí okolí, především rodičů. Když matce prozradí, že si změnil jméno, posmívá se mu. On si však s odstupem času uvědomí, že právě zavržení jména, které mu vybrala ona sama, ji hluboce ranilo. Podobným způsobem se staví k otci – homofobnímu alkoholikovi, jehož životní náplní je televize. Autor s ním v několika kapitolách vede jednostranný dialog, polemizuje s otcovým znechucením a pátrá po pramenech jejich propastné rozdílnosti. Dynamické vyprávění čas od času prokládá černobílými fotografiemi, které spolehlivě dokreslují nerovnosti mezi venkovem a metropolí, a to ve všech aspektech – od způsobu oblékání až po stav chodníku. V souvislosti s problematizací sociálních tříd v dnešní společnosti kritika velmi oceňuje Louisovo realistické zachycení mluvy pařížských intelektuálů a vyjadřování nižších vrstev, které v knize reprezentuje zejména postava otce.

Také v tomto románu Louis popisuje dopady chudoby, alkoholismu a negativního vnímání homosexuality. Nastavuje zrcadlo současnému francouzskému systému, jehož úskalí, jako například sociální determinismus, ovlivňují osudy hned několika vedlejších postav. Autor jmenuje především ženy – vedoucí amienského divadla Babeth, knihovnici Stéphanie a Pascale. Nejdůležitější roli připisuje spolužačce z gymnázia Eleně a její matce Nadye. I díky pomoci těchto „spřízněných duší“, které ho „postupně zachraňovaly“ (s. 115), se Eddymu podaří proniknout zdánlivě neprostupnou hierarchií společenských vrstev. 

Kritický hlas vyznívá subtilněji než v předchozích dílech, kde autor především hledal konkrétní „viníky“. Nespokojenost s vydobytou pozicí přichází až na samém konci knihy, kde nečeká příslib věčného štěstí, nýbrž vystřízlivění a vposled i pochopení, že touha po změně nikdy neskončí: „Jsem odsouzený k tomu, abych neustále doufal v jiný život?“ (s. 273).

Meze autobiografie

Édouard Louis přišel již popáté s detailně propracovaným intimním příběhem o sobě samém. Na bezmála 300 stranách líčí vyčerpávající boj o společenský vzestup i touhu utéct stigmatizaci z dětství. To vše navýsost realistickou formou, která čtenáře ani na moment nepřestane bavit. Autorova obliba autobiografické látky však skýtá úskalí – je vyčerpatelná. Jelikož má na kontě více románů stejného střihu, v knihách najdeme mnoho redundantních informací. A protože Louis sám ujišťuje, že této tematice zůstane věrný i nadále, nabízí se otázka, nakolik bude atraktivní. Je-li pro čtenáře Jak se stát jiným první ochutnávkou Louisovy tvorby, rozhodně má co nabídnout. Dál nezbývá než čekat, s čím Édouard Louis přijde v (nepochybně blízké) budoucnosti. Nový román L’effondrement má ve Francii vyjít již letos v dubnu. I v tomto případě bude pojednávat o Louisových blízkých: tentokrát rodinnou skládačku doplní příběh bratra.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Sára Vybíralová, Paseka, Praha, 2023, 280 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse