První kniha Philippa Bessona En l’absence des hommes (V nepřítomnosti mužů, 2001) nastartovala jeho plodnou a oceňovanou spisovatelskou kariéru: za další román, Un garçon d'Italie (2003, č. pod názvem Florenťan v překladu M. Sládkové vydal Baronet), byl nominovaný na Goncourtovu cenu a cenu Médicis. Dnes jeho bibliografie čítá tři desítky románu – jeho dílo spojuje několik témat: opuštění, neschopnost být sám sebou a otázky o identitě, vázané na jeho přiznanou homosexuální orientaci. Nicméně až střet s realitou, nečekané setkání se synem jeho dávné lásky, ho donutí „přestat s těmi lžemi“, které ve svých knihách vyprávěl, a přiznat si, že všechno, co dosud napsal, se točí kolem jeho někdejšího vztahu s o něco starším spolužákem na střední škole. Podle Bessonových slov je Nech těch lží kniha, která „vysvětluje patnáct let literární tvorby, kniha, která vysvětluje všechno“. Ambiciózní tvrzení rozehrává hru se čtenářem, vtahuje ho do sítě polopravd a přiznaných lží, nutí ho zvažovat, jestli to, co autor vypráví, je skutečně pravda.

Vše začíná v roce 1984, na gymnáziu v zapadlém městečku Barbézieux. Hubený intelektuál Philippe se zakouká do oblíbeného a tajemného Thomase Andrieua. To, co se zprvu jeví jako platonická láska, se náhodou stane románkem, který změní jejich životy. Vztah dvou velmi odlišných lidí, Philippa z učitelské rodiny, předurčeného ke studiím daleko od rodného kraje, a Thomase, syna konzervativního sedláka, umožňuje Bessonovi reflektovat realitu dospívání na odlehlém venkově, a především si položit otázku, co znamená být jiným. Jejich dichotomie ještě podtrhuje bezútěšnost situace, ve které se oba nacházejí: pro Thomase je život ve lži past, ze které se nemůže dostat. Okolnostmi je nucen svou orientaci tajit po celý svůj život a žít ve strachu sám ze sebe. Pro Bessona se stává až archetypem všech gejů, kteří prožili své životy v popírání vlastní orientace. Autor nesoudí, ale se soucitem se ohlíží na jejich společnou minulost. On na rozdíl od svého milence měl šanci využít „sociální výtah“, který mu poskytlo vzdělání, a odejít „do světa“.

Zde se nabízí porovnání s Édouardem Louisem. Oba kritizují lacinost a pokrytectví maloměsta, jeho křiklavá obhroublost a průměrnost, jejichž příznaky jsou ještě horší než chudoba. Oba také docházejí k podobnému závěru – do jaké míry za citlivostí mladých mužů stojí extrémní tvrdost otců. Ovšem tam, kde se Louis zaměřuje na sociologický komentář, nabízí Besson mnohem víc. Nabízí příběh o lásce dvou chlapců, z nichž tato láska vychová muže: Nech těch lží se dá číst i jako coming of age příběh. Období, kdy končí bezčasí mládí, je zde zobrazeno jak posledním rokem na střední škole, tak první opravdovou láskou. V repetitivních, až meditativních pasážích Besson popisuje různé podoby lásky: úzkost, závislost, něžnost, žárlivost, čekání, stesk…

Především je ale Nech těch lží příběhem o autorské genezi, o zrodu Bessona jako spisovatele. Události roku 1984 v něm zanechaly šrám. Vedle toho, že v něm přetrvává jakýsi pocit „zběhnutí“, se nedokáže vypořádat s tím, že oba zradili své mládí, přišli o něco velmi cenného. A zjišťuje, že o násilně přetrženém vztahu de facto už patnáct let píše. Besson nicméně psaní vnímá jako terapeutický prostředek a do procesu pomalého uzdravování nechává nahlédnout čtenáře: nabízí literaturu také jako lék na zapomnění: „[…] psaní může být dobrým způsobem, jak se zachránit. A jak nezapomenout na ty, kteří zmizeli“. Brání se však jednostrannému čtení svého díla – nuancuje traumatickou linii, které se tak často dožaduje literární kritika. Což můžeme vnímat i jako lehké popíchnutí směrem k Édouardu Louisovi: „[…] budu litovat, že moje dětství bylo tak nevýrazné […] nic, z čeho by se dala udělat kniha, která by upoutala pozornost, nic, co prodává“, ale také jako autorské stanovisko k literární tvorbě, kde vzbudit pocit věrohodnosti je důležitější než říct pravdu.

Vymýšlení příběhů neboli lží, jak je Besson nazývá, je nejsilnějším motivem knihy. Zdálo by se, že posedlost vymýšlením příběhů, která Philippa pronásleduje, s touto knihou konečně skončí. Nicméně ani zde si nemůžeme být jisti, jestli nám autor předkládá fakta, anebo vylepšené představy: ze čtení se stává napínavá hra na kočku a myš, ve které můžeme hledat odpověď na otázku, kde leží hranice mezi lží a příběhem. Záměrná autorova mystifikace, jeho přiznané lhaní čtenáři a nakonec i jeho doznání, že ve skutečnosti „sám už nebyl někdy schopen rozlišit pravdu od falešného“, vytvářejí dojem, jako by se Besson snažil sám sebe přesvědčit o autenticitě příběhu, který vypráví. Ostatně, existoval vůbec vztah Philippa a Thomase, když o něm chybějí důkazy a nikdy se o něm nemluvilo?

Nech těch lží je víc než jen intimní zpověď. Je to především příběh nešťastné lásky dvou mladých lidí, z nichž jeden je předurčen k odchodu do Paříže a zářné kariéře, zatímco druhý je odsouzen zůstat navždy v rodné vesnici. Až po třiceti letech si oba protagonisté konečně můžou přestat lhát a snad se konečně přijmout takoví, jací jsou. Nech těch lží je nejen výkřik Philippovy matky, ale také nevyhnutelný příkaz, který Besson směřuje sám k sobě, když shledává, že se musí vymanit ze sítě příběhů, kterou kolem sebe utkal. Jestli tomuto slibu dostál, ví nakonec jenom on, ale čtenáře nudit rozhodne nebude.